Hlavní obsah
Tomáš Czernin představuje svého předka Humprechta Jana Czernina. Foto: Jan Řehounek

Czerninové český národ nikdy nezradili

V pondělí 2. října zahájila Městská knihovna v Nymburce Týden knihoven setkáním s reprezentantem jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů.

Tomáš Czernin představuje svého předka Humprechta Jana Czernina. Foto: Jan Řehounek
Czerninové český národ nikdy nezradili

Tomáš Czernin, celým jménem Tomáš Zachariáš Josef Maria Děpolt Rudolf Kazimír Hostislav hrabě Czernin, je příslušníkem vinořské větve rodu Czerninů, která sídlí na zámku v Dymokurech. On sám ovšem, i když je na svůj původ náležitě hrdý, skromně říká, že je lesník a zemědělec. Kromě toho je od roku 2016 senátorem za obvod č. 37, který zahrnuje Jičínsko a část Nymburska.

O politice se ovšem na besedě nehovořilo, Tomáš Czernin vyprávěl o svých předcích. Především však o pradědečkovi, dědečkovi a otci.

Czerninové v Dymokurech sídlí od roku 1833, kdy se Rosina Cavriani, o níž se hovořilo jako o „matce chudých“, provdala za Otakara Czernina z Chudenic. V majetku rodu Czerninů, jejichž kořeny v Čechách jsou doloženy až do roku 1193, je nyní dymokurský zámek v páté generaci.

Český národ Czerninové nikdy nezradili. Rudolf Theobald, Tomášův dědeček, byl jedním ze signatářů prohlášení věrnosti české a moravské šlechty českému národu, jímž se v září 1939 postavili proti nacistické okupaci. V odvetě uvalily protektorátní úřady na rodový majetek nucenou správu a od roku 1944 byl Rudolf Czernin vězněn.

Ani po válce nedošlo k vrácení majetku, v roce 1948 byl definitivně zkonfiskován a rodina vystěhována. Teprve v roce 1963 Rudolf Theobald Czernin, jenž se do té doby živil jako řidič parního válce, emigroval do Rakouska, kde dožil. Jeho syn Děpold s rodinou zůstal v republice – živil se jako řidič náklaďáku, později sanitky.

Po roce 1989, po zdlouhavém pětiletém restitučním řízení, dostal desetiletími "hospodaření" armády zdevastovaný majetek zpět. V roce 2011 předal senior rodu už zčásti rekonstruovaný zámek a lesní, polní a rybniční hospodářství svému nejstaršímu synovi Tomášovi.

Účastníci besedy, kteří sál knihovny zaplnili do posledního místečka, se Tomáše Czernina ptali i na rodinu, její nelehkou situaci za minulého režimu, problémy s restitucí majetku a současnou situaci v hospodaření. Nevyhnul se žádné odpovědi. Na poznámku, že jeho lesy, pole a rybniční hospodářství jsou ve velmi dobré kondici, reagoval vyznáním z lásky k lesu.

„V lese vím, že stromy, které kácíme, byly zasázeny za mého dědečka či spíš ještě dříve, a ze stromů, které sázíme dnes, bude mít užitek nejdříve můj vnuk, který se ještě nenarodil. Podle toho musíme v lesích hospodařit.” 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků