Chceš-li něco vyhrát, tak běž sto metrů. Chceš-li něco prožít, tak běž maratón

To mají na svědomí dobrušští atleti, kteří organizují takový „srandazávod“. Jmenuje se Koloběh a závodí v něm smíšené dvojice, které mají uběhnout určitou trasu, zhruba do dvaceti kilometrů. Každá dvojice má k dispozici jedno kolo, tzn., že jeden jede, ten druhý musí běžet – střídají se přitom podle svých pocitů.

V září jsem se poprvé zúčastnil organizovaného běhu nazvaného RunTour v Hradci Králové, což bylo 10 km. Uběhl jsem to v docela dobrém čase a byl spokojen. A tehdy mě napadlo jít půlmaratón. Pak jsem vše zvažoval a řekl si, že raději – už ke svému věku, táhne mi na padesát – půjdu maratón. Začal jsem se intenzivně připravovat.  

To byla naprosto jednoznačná volba. Praha mě fascinuje jako město. Říkal jsem si, když už si užít maratón - a já jsem měl představu, že poběžím jediný v životě - tak jedině v Praze.

Můj základní cíl bylo uběhnout závod. Pak jsem si říkal, že bych to mohl zvládnout do pěti hodin. Později se mi to zdálo hodně.

 Masa lidí. Když jsem přišel na start, tak se do spodní části Václavského náměstí dostali už jen startující s čísly. Na seřadišti, které se protáčelo uličkami staré Prahy, jsme stáli téměř až u Stavovského divadla. Dojem na mě udělalo i čekání na start, kdy do tlampačů zněla Vltava Bedřicha Smetany, to je opravdu úžasná atmosféra…dojmy se nedají popsat.

Od startovního výstřelu nám trvalo 8 minut, než jsme se z našich zadních pozic dostali do prostoru startu. Nejdříve jsme pouze šli a vlastně až z prostoru startu na Staroměstském náměstí se dalo rozběhnout.

Do 30. kilometru dobrý. Potom se dostavily první nepříjemné pocity, kdy mě začaly brnět celé ruce. Na 35. kilometru jsem začal vadnout a na 38. kilometru dostal křeč do stehna. Na občerstvovačce jsem si vzal banán obalený solí. Pokračoval jsem stylem běh-chůze, pak křeče povolily. Poslední dva kilometry stálo u trasy hodně lidí, tak jsem si říkal, tady už musím. Zakousl jsem se a doběhl do cíle. 4:23:24 je můj výsledný čas.

Ne, to ne. Ale měl jsem to štěstí, že mě bezprostředně po doběhu do cíle objal hlavní organizátor Ital Carlo Capalbo a pogratuloval mi. To mám dobrý zážitek.

Fantastičtí. Všude jich bylo plno, povzbuzovali. Polovina běžců je ze zahraničí, takže nás podporovalo i hodně diváků z ciziny.  Úplný závěr maratónu vede Pařížskou ulicí a tam lidi opravdu hlasitě aplaudovali.

Fotbal hraju jen na okresní úrovni. Takže určitě ano. Hrozně se mi líbí Zátopkův výrok, který je mottem maratónu: Chceš-li něco vyhrát, tak běž sto metrů, chceš-li něco prožít, tak běž maratón. To na závod opravdu sedí.