Hlavní obsah
Miroslav Sixta a pohled na jeho jméno s číslem 7522 mezi účastníky Volkswagen Maratonu Praha Foto: Miroslav Sixta (archiv)

Chceš-li něco vyhrát, tak běž sto metrů. Chceš-li něco prožít, tak běž maratón

Mezi účastníky letošního Volkswagen Maratonu Praha byl také Miroslav Sixta, amatérský fotbalista z Dobrušky, který 12. května uběhl trať dlouhou více než 42 km za 4:23:24 a na dojmy ze svého prvního maratónu v životě zřejmě nikdy nezapomene.

Miroslav Sixta a pohled na jeho jméno s číslem 7522 mezi účastníky Volkswagen Maratonu Praha Foto: Miroslav Sixta (archiv)
Chceš-li něco vyhrát, tak běž sto metrů. Chceš-li něco prožít, tak běž maratón

Co tě inspirovalo k tomu zvládnout maratón?

To mají na svědomí dobrušští atleti, kteří organizují takový „srandazávod“. Jmenuje se Koloběh a závodí v něm smíšené dvojice, které mají uběhnout určitou trasu, zhruba do dvaceti kilometrů. Každá dvojice má k dispozici jedno kolo, tzn., že jeden jede, ten druhý musí běžet – střídají se přitom podle svých pocitů.

Zkusil jsi ještě nějaký jiný závod?

V září jsem se poprvé zúčastnil organizovaného běhu nazvaného RunTour v Hradci Králové, což bylo 10 km. Uběhl jsem to v docela dobrém čase a byl spokojen. A tehdy mě napadlo jít půlmaratón. Pak jsem vše zvažoval a řekl si, že raději – už ke svému věku, táhne mi na padesát – půjdu maratón. Začal jsem se intenzivně připravovat.  

Proč ses rozhodl právě pro Pražský maratón?

To byla naprosto jednoznačná volba. Praha mě fascinuje jako město. Říkal jsem si, když už si užít maratón - a já jsem měl představu, že poběžím jediný v životě - tak jedině v Praze.

S čím jsi šel do závodu?

Můj základní cíl bylo uběhnout závod. Pak jsem si říkal, že bych to mohl zvládnout do pěti hodin. Později se mi to zdálo hodně.

Co na tebe udělalo největší dojem?

 Masa lidí. Když jsem přišel na start, tak se do spodní části Václavského náměstí dostali už jen startující s čísly. Na seřadišti, které se protáčelo uličkami staré Prahy, jsme stáli téměř až u Stavovského divadla. Dojem na mě udělalo i čekání na start, kdy do tlampačů zněla Vltava Bedřicha Smetany, to je opravdu úžasná atmosféra…dojmy se nedají popsat.

Jak probíhal start?

Od startovního výstřelu nám trvalo 8 minut, než jsme se z našich zadních pozic dostali do prostoru startu. Nejdříve jsme pouze šli a vlastně až z prostoru startu na Staroměstském náměstí se dalo rozběhnout.

Jak pro tebe probíhal závod, měl jsi krizi?

Do 30. kilometru dobrý. Potom se dostavily první nepříjemné pocity, kdy mě začaly brnět celé ruce. Na 35. kilometru jsem začal vadnout a na 38. kilometru dostal křeč do stehna. Na občerstvovačce jsem si vzal banán obalený solí. Pokračoval jsem stylem běh-chůze, pak křeče povolily. Poslední dva kilometry stálo u trasy hodně lidí, tak jsem si říkal, tady už musím. Zakousl jsem se a doběhl do cíle. 4:23:24 je můj výsledný čas.

Je možnost se po závodě setkat s nejlepšími?

Ne, to ne. Ale měl jsem to štěstí, že mě bezprostředně po doběhu do cíle objal hlavní organizátor Ital Carlo Capalbo a pogratuloval mi. To mám dobrý zážitek.

Jací byli diváci?

Fantastičtí. Všude jich bylo plno, povzbuzovali. Polovina běžců je ze zahraničí, takže nás podporovalo i hodně diváků z ciziny.  Úplný závěr maratónu vede Pařížskou ulicí a tam lidi opravdu hlasitě aplaudovali.

Bereš to jako svůj největší sportovní úspěch i v porovnání s fotbalem, který hraješ hodně dlouho?

Fotbal hraju jen na okresní úrovni. Takže určitě ano. Hrozně se mi líbí Zátopkův výrok, který je mottem maratónu: Chceš-li něco vyhrát, tak běž sto metrů, chceš-li něco prožít, tak běž maratón. To na závod opravdu sedí.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků