Článek
Domovinou zavalité a silné kočky, která se vyznačuje kulatými zornicemi, je asijská část Ruska, Nepál a Tibet. Žije v nadmořských výškách do pěti tisíc metrů, takže je zvyklá na extrémní teplotní výkyvy. Přes den snese až padesát stupňů, v noci pokles na minus padesát. Na rozdíl od ostatních divokých koček má dlouhou srst, na břiše i dvakrát delší, než na hřbetě. To manulům podle chovatelů usnadňuje pohyb v hlubokém sněhu.
Zajímavou je činí bezesporu i další zvláštnost, neumí totiž mňoukat. Jejich výrazovým prostředkem jsou zvuky, připomínající štěkot malého psa.
Chov manulů je podle mluvčí zahrady Moniky Brindzákové obtížný. Nemají rádi vlhko, které je v evropských podmínkách dost časté. Navíc jsou koťata velmi citlivá na toxoplazmózu, se kterou se ale v přírodě nedostanou do kontaktu a nemají proto protilátky. "Toxoplazmóza tak byla často příčinou úhynu manulích koťat, která se narodila v zajetí. Donedávna bránila nárůstu populace manulů v zoologických zahradách," konstatovala Brindzáková.
Mladý samec našel domov v kotci naproti výběhu rysů. Pokud ho ale budete chtít vidět, musíte si přivstat. Manulové loví v noci, za úsvitu a za soumraku, přes poledne se schovávájí a odpočívají.
Manul dnes nepatří k ohroženým druhům. V minulosti byl loven kvůli kožešině, což je dnes ve většině jeho domoviny zakázáno.