“Jen počkej, až přijdou Barborky, ty ti vysekají,” strašívaly matky malé zlobivce.

Podle legendy totiž spustí noc před svatou Barborou svatý Petr z nebe žebřík a po něm sestoupí na svět barborky, hodným dětem rozdají dárky a zlobivým našlehají proutky.

A Barborky se skutečně objevovaly. Byly to tři nebo čtyři dospívající dívky oblečené v bílém, s modrou nebo červenou mašlí v pase a s vlasy rozčesanými přes obličej, jinde se závojem nebo pomoučenou tváří. Na hlavě měly korunku, ale hlavně v ruce metlu a v druhé ruce uzlík nebo košík s dárky. Jedna z nichměla i zvonek, na který před domem zazvonila.

Mulisi, mulisi

Když se přesvědčily, že děti jsou vily hodné, oznámily jim, že brzy za nimi se skvostnými dárky přijde Mikuláš a podělily je také. Nosily košíček s pečivem, ve středních Čechách to bývaly malinké rohlíčky, houstičky a preclíky.

Pro zlobivce měly po ruce uhlí a brambory, podobně jako den po nich Mikuláš. Musely vypadat dost strašidelně, zvlášť když si mumlaly tradiční průpovídku Mulisi, mulisi. To bylo zkomolené modli se, modli se, které si děti pozměnily v tajemné zaříkadlo. Josef Lada dokonce podle něj nazval jendnoho ze svých pohádkových hrdinů, strašidlo Mulisáka.

Barborky za pasem

Dnes si svatou Barborku připomínáme jen díky utrženým snítkám višně nebo třešně, které ve váze na teplém místě kolem Štědrého dne krásně bíle vykvetou. Obden se jim má vyměňovat voda, pak je prý výsledek zaručen, což je důležité zvlášť pro mladé ženy, které touží po svatbě. Když rozkvete, vdají se.

Naši předkové byli pragmatičtější. Dívky si rozkvetlé barborky dávaly za šněrovačku, když šly na Štědrý den na půlnoční. Který chlapec jim ji vzal, toho si měly vzít. Prostor pro náhodu tedy nezůstával moc veliký.