Článek
Tichá podpora vlády označuje situaci, kdy strany nebo poslanci nejsou součástí vlády, ale aktivně hlasují pro její návrhy, pro její důvěru a nehlasují pro vyslovení nedůvěře vládě. Tento postup umožňuje kabinetu vládnout, i když nemá většinu v Poslanecké sněmovně.
Tichá podpora bývá výsledkem politických kompromisů či neformálních dohod, které mohou zahrnovat výměnu za prosazení konkrétních zákonů, rozpočtových úprav nebo personálních ústupků.
Proč je tichá podpora vlády výhodná
Tichá podpora je výhodná, když kabinet vládne v menšině, nebo chce mít vládu složenou z méně stran. Známým příkladem byla vláda Andreje Babiše (2018–2021), složená z poslanců hnutí ANO a tehdejšího ČSSD, která fungovala díky tiché podpoře komunistů. Ti vládu přímo nepodpořili při hlasování o důvěře, ale zdržovali se hlasování nebo ji tolerovali výměnou za prosazení svých požadavků.
Pro podporující stranu může být takové nastavení výhodné také – získá vliv na vládní politiku bez přímé odpovědnosti. Nicméně v české praxi je tichá podpora méně častá než klasické koalice.
Povolební vyjednávání po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025 se ocitly v režii drtivého vítěze voleb, Andreje Babiše a jeho hnutí ANO.
Jako přirození partneři se Babišovi nabízelo SPD Tomia Okamury a nové hnutí Motoristé. S nimi by složil pohodlných 108 poslanců, přičemž k vládě stačí mít podporu 101.
Krátce po volbách jen nebylo jasné, s kterými z těchto stran vstoupí přímo do vlády, a od kterých využije tzv. tichou podporu.
Tuto variantu už Babiš využil při své druhé vládě v letech 2018-2021. Vládu sestavil s tehdejší ČSSD a zbylé hlasy získal od KSČM. KSČM i SPD mají pověst kontroverzních, radikálních stran, a proto podpora za určité personální a programové ústupky je podle komentátorů ze strany těchto uskupení nejvíce pravděpodobná.