Raúl Castro

Jeho druhé křestní jméno Modesto (španělsky skromný) jako by mělo předurčit i jeho osud. Třetí syn galicijského přistěhovalce a jeho hospodyně Raúl Modesto Castro Ruz vždy stál až za svými dvěma velkými bratry Ramónem a Fidelem. Nikdy ale nebyl pouhým „třetím do mariáše”. V roce 2008 se na deset let stal prezidentem Kuby.

Zatímco „farmář“ Ramón se nikdy do politiky nepustil a Fidelovi trval přerod z demokrata přes partyzánského velitele v socialistické lídra a dále v komunistického autoritáře celá léta, Raúl byl už na střední škole přesvědčeným komunistou a aktivistou mládežnické organizace prosovětské Socialistické lidové strany Kuby. Nebylo mu ani dvaadvacet, když 26. července 1953 úspěšně vedl jeden z oddílů při útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba.

Po krveprolití u Moncady byl zajat a odsouzen na 13 let do vězení, díky amnestii ale mohl za dva roky Kubu opustit. V Mexiku poznal Argentince Ernesta Che Guevaru a přivedl ho mezi Fidelovy budoucí povstalce, během cesty na festival mládeže ve Varšavě roku 1955 navázal kontakt s pozdějším latinskoamerickým šéfem sovětské FGB Nikolajem Leonovem.

Své vojenské i organizátorské schopnosti prokázal po prosincovém vylodění barbudos na Kubě během bojů proti Batistově diktatuře. Jako první sestoupil ze Sierra Maestry a vytvořil na severovýchodě ostrova druhou bojovou frontu. V jejím týlu zorganizoval struktury budoucího státu včetně policie, zdravotnictví, školství až po letecké síly.

Podle některých historiků se poprvé střetl se svým umírněnějším bratrem Fidelem koncem roku 1958, kdy měl zajmout skupinu Američanů ze základny USA na Guantánamu. Raúl chtěl 47 zajatců využít k tlaku na Washington. Tehdy se Fidel ukázal pragmatikem, zatímco Raúl se s existencí Guantánama dodnes nesmířil.

Radikalismu nejmladšího z Castrů bývá připisována i krvavá čistka v řadách důstojnictva poražené Batistovy armády v prvních měsících po vítězství barbudos. Raúl, údajně pod vlivem Leonova, vybudoval z povstaleckých oddílu dokonale fungující armádu podle sovětského vzoru. Raúlovo taktické myšlení se osvědčilo i v dubnu 1961, kdy FAR - Revoluční ozbrojené síly Kuby - během tří dnů rozdrtily v močálech poloostrova Zapata několikatisícovou invazní armádu kubánských emigrantů, jejímuž vylodění předcházel letecký a dělostřelecký útok Spojených států.

V následujících letech postupoval i na politickém žebříčku země až do nejužšího vedení, těsně pod nejvyšší příčku, obsazenou Fidelem, ale zřejmě u vědomí absence bratrova charismatu pořád zůstával veřejnosti známý jen jako strohý, mlčenlivý, pracovitý armádní generál, jehož veřejné projevy se omezovaly prakticky jen na povely při vojenských přehlídkách.

Přitom z armády udělal privilegovanou a mocnou organizaci, zasahující do řady dalších hospodářských i sociálních oblastí. Vojáci se na Kubě vždycky měli ze všech profesí nejlíp, málo se však vědělo, že jejich nejvyšší generál a ministr prakticky ovládá i rezorty vnitra, zdravotnictví a kultury. Jeho postavením neotřásl ani tragický případ oblíbeného generála Arnalda Ochoy Sáncheze, velitele kubánských jednotek v Angole, obžalovaného a popraveného v létě 1989 za korupci a pašování drog.

Během dlouhých desetiletí, kdy pro existenci socialistické Kuby byla klíčová velkorysá pomoc Sovětského svazu a dalších zemí socialistického bloku, platil Raúl v Havaně za spolehlivého muže Moskvy. Podle západních expertů v době Gorbačovské perestrojky i po rozpadu sovětského bloku urputně hájil proti prozíravějšímu Fidelovi a jeho odchovancům z „mladé gardy“ starý model socialismu proti snahám o jeho přizpůsobení nové situaci.

O to větší překvapení vyvolaly jeho kroky po nástupu do vedení země - v létě 2006 dočasně za onemocnělého Fidela a po únoru 2008 už jako plnoprávně zvoleného šéfa státní rady a rady ministrů.

„Nejsem zvyklý vystupovat často na veřejnosti - pokud to není nezbytné,“ řekl několik dní poté, co převzal vládu za Fidela, který na pooperačním lůžku zápasil o život. „Vždycky jsem byl tichý, to je můj způsob. Ani teď nebudu jiný.“

Slíbil a začal provádět do té doby neslýchané změny počínaje otevřením luxusních hotelů Kubáncům a volným prodejem mobilních telefonů a počítačů přes přidělování státní neobdělávané půdy, zrušení některých zdarma poskytovaných výhod a racionalizaci mzdové politiky až po redukci umělé zaměstnanosti a snížení počtu ministerstev a příslušné byrokracie. Svět šokoval, když oznámil rozhodnutí vlády povolit vznik soukromých podniků, zaměstnávajících „námezdní“ pracovníky.

Raúl jako prezident Kuby téměř odložil vojenskou uniformu a mnohem častěji se objevoval na veřejnosti, i když ne vždy řečnil. A své projevy nekončil Fidelovým Vlast nebo smrt, v 90. letech pozměněným na Socialismus nebo smrt, ale obyčejným civilním Děkuji za pozornost.

Vystoupil nejen z bratrova, ale i z vlastního stínu.

Jako prezident odmítal, že by v zemi skončil socialismus - „Nestal jsem se prezidentem, abych na Kubě zavedl kapitalismus, nebo abych ukončil revoluci. Budu bránit, udržovat a vylepšovat socialismus,“ oznámil ve fukci.

Na konci prosince 2017 oznámil, že na post prezidenta koncem dubna 2018 rezignuje. Důvodem bylo i to, že v té době mu končilo funkční období. Funkci po svém bratru vykonával 10 let do 19. dubna 2018.