Ukrajina

Na jihu Ukrajinu obklopuje Černé moře a do něj ústící Azovské moře oddělené Krymským poloostrovem. Celá východní a severovýchodní Ukrajina sousedí s Ruskem. Na severu západně od Dněpru sousedí s Běloruskem. Na západě má nejdelší hranice s Polskem a krátké hranice se Slovenskem a Maďarskem. Na jihozápadě sousedí s Rumunskem a Moldavskem.

Území Ukrajiny na západě pokrývají pahorkatiny a vysočiny, které klesají do širokého údolí Dněpru. Na jihu se rozkládají rovinaté stepi a nížinná je i oblast Polesí při hranicích s Běloruskem. Největším pohořím jsou Karpaty na jihozápadě země s nejvyšší horou Hoverlou (2061 metrů).

Nejvýznamnější řekou je Dněpr s mohutnými přítoky Pripjatí, Desnou, a Inhulcem, který zemi dělí na dvě části. Dalšími velkými řekami je Dněstr na jihozápadě, Prut a Jižní Buh.

Ukrajina leží s výjimkou úzkého pásu na pobřeží Krymu do mírného pásma. Klima má kontinentální s chladnými zimami a teplými léty.

Většinu 78 procent obyvatel tvoří Ukrajinci, mnozí ale mluví rusky. Výraznou skoro pětinovou menšinu představují Rusové, kteří mají početné zastoupení na východě země a jihu Ukrajiny, na okupovaném Krymu jsou většinoví. Dále v zemi žijí krymští Tataři, Rumuni, besarabští Bulhaři, Maďaři Rusíni i Poláci a volyňští Češi. Převažují vyznavači pravoslavných církví.

Hlavním městem je Kyjev s 2,6 milióny, další tři velká města - 2,5 miliónový Charkov a miliónové Doněck a Dněpropetrovsk leží na východě země. Milión obyvatel má ještě přístav Oděsa.

Současná Ukrajina se hlásí k odkazu Kyjevské Rusi, kterou za svou kolébku považují i Rusové a Bělorusové. Země je ale nejednotná etnicky i kulturně, protože západ má úplně jinou historii než výhod a jih.

Kyjevská Rus vznikla ve druhé polovině 9. století. Vrcholné období zažila v 11. století, kdy ovládla rozsáhlá území včetně Krymu.

Rozpad nastal po smrti Vladimíra II. Monomacha v roce 1125, kdy se rozdělila na dvanáct soupeřících knížectví, která se nedokázala sjednotit ani pod tlakem mongolskotatarských nájezdníků, kteří v roce 1240 vyplenili Kyjev. Centrum Rusi se pod jejich tlakem přesunulo na sever. Takzvaná Zlatá horda, která byla součástí Mongolské veleříše, nikdy Rus přímo neovládala, ale rurikovská knížata se musela vždy nechat uznat chánem. Porobě unikla jen západní Ukrajina, která čelila pouze osamoceným nájezdům.

Na konci 14. století ale moc Zlaté hordy začala slábnout, bouřit se proti ní začala sílící ruská knížata, navíc čelila tažení Timura, který tatarská města vydrancoval. Moc si udržel jen krymský chanát, většinu Ukrajiny ovládlo Litevské velkoknížectví, zatímco na východě sílila Moskevská Rus.

Po vytvoření Lublinské unie v roce 1569 připadla značná část západoukrajinského území pod polská velkoknížata. Pravidelným tatarským a nogajským nájezdům čelili záporožští kozáci s centrem v Siči.

V roce 1648 propuklo velké kozácké povstání vedené Bohdanem Chmelnickým, který dokázal několikrát porazit polská vojska. Poté, co v roce 1651 prohrál u Berestečka, se obrátil o pomoc k ruskému caru Alexejovi a podepsal s ním Peresjaslavskou dohodu, která znamenala konec kozáckého hetmanátu. Východní levobřežní část Ukrajiny připadla pod Moskvu, která podporovala kozáky v bojích proti Polákům, než byli poraženi. V roce 1667 byla Ukrajina podél Dněpru rozdělena mezi polskolitevskou unii a Rusko.

Pravobřežní Ukrajina byla k Rusku připojena po dělení Polska v letech 1772, 1793 a 1795. Polsko si rozdělily Rusko, Prusko a Rakousko, které získalo Halič a Bukovinu. Sílící imperiální Rusko už předtím v letech 1768-1774 porazilo Turecko a Krymský chanát přestal být vazalem osmanské říše. V 1783 ho Rusko anektovalo, na konci devatenáctého století dusilo ukrajinské národní obrození a zakázalo v roce 1876 používat ukrajinštinu. Liberálnější byla situace na územích ovládaných Rakousko-Uherskem.

Po Velké říjnové socialistické revoluci byla v roce 1917 vyhlášena nezávislá Ukrajinská národní republika, kterou podporovalo císařské Německo a Rakousko-Uhersko. Sovětské Rusko v rámci Brestlitevského míru uznalo v březnu 1918 její nezávislost, která ani v okleštěné podobě nevydržela dlouho.

Po konci první světové války připadla Besarábie a Bukovina Rumunsku a Podkarpatská Rus nově vzniklému Československu. Boje mezi rudými a bílými podporovanými Poláky nakonec skončily rozdělením západní části Ukrajiny, kdy část patřící před válkou Rakousku-Uhersku, jako byla Halič a Volyně, připadla Polsku, zbytek získal Sovětský svaz, jehož součástí se Ukrajinská SSR stala v roce 1922.

Od konce dvacátých let probíhala rusifikace Ukrajiny a násilná kolektivizace zemědělství, která vyústila v letech 1932 až 33 v katastrofální hladomor, jenž si vyžádal cca tři milióny obětí.

Hranice se opět posouvaly po začátku druhé světové války, kdy Sovětský svaz při dělení Polska s nacistickou Třetí říší získal celou západní Ukrajinu a připojil ji k SSSR.

Útoku nacistů na Sovětský svaz se v roce 1941 pokoušely využít některé nacionalistické skupiny v zemi, které odmítaly sovětskou moc a s ní související nadvládu Moskvy. Nacionalisté se snažili po útoku dosáhnout uznání samostatné Ukrajiny, ale v Berlíně neuspěli. Části Ukrajinské povstalecké armády Stepana Bandery pak kolaborovala s nacisty. Po válce bojovali její příslušníci proti polské i sovětské moci a pokoušeli se dostat do Západního Německa přes Československo.

V roce 1954 Nikita Chruščov daroval Ukrajincům Krym u příležitosti 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku. Připojení bylo logické, protože Krym byl spojen s Ukrajinou Perekopskou šíjí, zatímco od Ruska jej dělilo moře - úzký Kerčský průliv.
I poté, co odezněl brutální stalinský teror, pokračovala rusifikace, která se projevila v reformě pravopisu. Ukrajinština získala statut státního jazyka až v roce 1989.

Ukrajinská republika byla vyhlášena 24. srpna 1991 při agónii SSSR. Pro odtržení hlasovalo v referendu 90,3 procenta voličů. Jejím prvním prezidentem se stal Leonid Kravčuk.

Ukrajina se stala jadernou mocností, protože na jejím území byly sovětské jaderné zbraně. Část jich Kyjevu připadla. Ukrajina byla ochotna se jich vzdát výměnou za garanci své bezpečnosti a územní celistvosti. Budapešťské memorandum spolu s Kyjevem podepsaly Rusko, USA a Velká Británie.

Neřízený přechod k tržní ekonomice a divoká privatizace, kdy se ve velkém rozkrádal státní majetek, vyústily v polovině devadesátých let ke krizi provázenou hyperinflací. Situaci se podařilo do jisté míry stabilizovat za vlády autokratického prezidenta Leonida Kučmy v roce 1996, kdy byla zavedena nová měna, hřivna.

Ekonomika Ukrajiny je ale v rámci Evropy stále slabá, HDP na obyvatele činilo v roce 2015 jen 7940 dolarů, což představovalo 113. místo. Na východě země převažuje těžký průmysl, zejména hutnictví, hornictví, protože v Krivém rogu se těží železná ruda a v Donbasu uhlí. Zemědělství těží z kvalitní černozemě, pěstují se především obilniny, ale také brambory a řepa. Dopravní infrastruktura je nedostačující, což je dáno i rozlohou země. Klíčová je stále železniční doprava, která je ale pomalá. Síť dálnic nebyla vybudovaná, i když se postavilo několik čtyřproudových silnic.

Extrémně vysoká je zadluženost.

Když Kučmovi, který potlačoval opozici, končil jeho druhý mandát, vybral za svého nástupce premiéra, prorusky orientovaného Viktora Janukovyče. Už v prvním kole, jehož výsledky byly vyhlášeny opožděně, se objevily machinace. Když byl 24. listopadu prohlášen vítězem druhého kola, lidé vyšli do ulic. Nejvyšší soud výsledky voleb kvůli podvodům zrušil 3. prosince. V opakovaném kole 26. prosince vyhrál kandidát opoziční strany Naše Ukrajina Viktor Juščenko, který byl za neobjasněných okolnosti otráven dioxinem. [celá zpráva]

Premiérkou se stala Julija Tymošenková zapletená v devadesátých letech do sporné privatizace plynové sítě. [celá zpráva]

Spolupráce obou opozičních politiků ale záhy skončila, Jučšenko Tymošenkovou v září 2005 odvolal kvůli korupci. Kvůli korupci odešel z funkce šéf Bezpečnostní rady státu a úspěšný businessman Petr Porošenko, který měl s Tymošenkovou spory ohledně jejího plánu reprivatizovat podniky. [celá zpráva]

Konec spojenectví vůdců oranžové revoluce ale vedlo k posílení proruských sil. Parlamentní volby vyhrála v roce 2006 proruská Janukovyčova Strana regionů, druhý skončil Blok Julije Tymošenkové a zcela propadla Naše Ukrajina.

Obě opoziční strany se však nedokázaly domluvit na vládě, proto se v září 2007 volby opakovaly se stejným výsledkem. Obtížně ustavené spojenectví Naší Ukrajiny a Bloku Julie Tymošenkové ale bylo vratké a opakovaně se rozpadalo.

Velkou ranou pro ekonomiku bylo, když Rusko začalo požadovat vyšší platby za plyn, které Ukrajina nemohla platit. Protože Kyjev odebíral nezaplacený plyn z dodávek na Západ, Rusko na počátku roku 2009 zastavilo jeho dodávky. Ukrajina pak musela přistoupit na vyšší ceny.

Za dané situace nebylo nijak překvapivé, když prezidentské volby vyhrál v roce 2010 Viktor Janukovyč, který porazil Tymošenkovou. [celá zpráva] Ta byla ve sporném procesu v říjnu 2011 odsouzena k sedmi letům vězení za překročení pravomoci při podpisu smlouvy o dodávkách předraženého ruského plynu. Hrozilo jí ale i stíhání sporné privatizace z 90. let, kdy se dluhy převedly na stát.

Politik z východní ruskojazyčné Ukrajiny však čelil rostoucímu nacionalismu. Velkou nevoli vyvolal jeho jazykový zákon, který v duchu evropských demokratických tradic zrovnoprávňoval jazyky menšin v oblastech, kde byli početné.

Když Janukovyč na poslední chvíli odstoupil v listopadu 2013 od podpisu asociační dohody s EU, neboť se obával ekonomických dopadů na zemi, které Rusko pohrozilo ztrátou ekonomických výhod v době, kdy neměla peníze na splátku dluhů, vypukly naplno protesty v centru Kyjeva, které zachvátily i další města. Trvaly tři měsíce, přičemž v závěru se eskalovaly, když obě strany používaly brutální síly a střelné zbraně. Střety mezi 17. a 20. únorem si vyžádaly na sto obětí. [celá zpráva]

Demonstranti to ale odmítli, Janukovyč utekl do Ruska a parlament zvolil prozatímní vládu v čele a premiérem Arsenijem Jaceňukem. [celá zpráva]

Propuštěna z vězení byla i Julija Tymošenková. [celá zpráva]

V prezidentských volbách v roce 2014 se ukrajinským prezidentem stal Petro Porošenko, na druhém místě skončila Tymošenková.

Po převratu v Kyjevě a příklonu Ukrajiny k Evropské unii vypukly v roce 2014 na východě, jihovýchodě země a také na Krymu protesty proti nové proevropské ukrajinské vládě.

Střety mezi proruskými separatisty (doněckými a luhanskými) a vojsky prozápadní vlády v Kyjevě stále probíhají. Eskalaci válečného konfliktu, který si vyžádal tisíce mrtvých, zastavila až druhá dohoda z Minsku z počátku roku 2015. Její naplňování ale vázlo a z Donbasu byla každý týden hlášena porušování příměří.

Konflikt, který probíhal pouze na východě Ukrajiny, ovšem v létě 2014 zasáhl celý svět.

17. července otřáslo světem sestřelení civilního dopravního letoun Malaysia Airlines s 298 lidmi na palubě. Nikdo nepřežil. Letadlo mířící z Amsterodamu do Kuala Lumpur přelétalo nad územím Ukrajiny a bylo zasaženo raketou protiletadlového raketového kompletu Buk, a poté se zřítilo poblíž vesničky Hrabove severně od města Torez v Doněcké oblasti na Ukrajině.

Ze zničení letadla se navzájem obviňovala ukrajinská vláda s proruskými separatisty. V květnu 2018 Austrálie s Nizozemskem po několikaletém vyšetřování dospěli k závěru, že odpalovací zařízení patřilo ruské armádě, konkrétně 53. brigádě ruské protivzdušné obrany, odkud bylo do Ukrajiny přivezeno. Obviněni byli čtyři separatisté.

Na Krymu, kde je většina obyvatelstva ruskojazyčná, zavládla po převratu v Kyjevě a západě země silná proruská nálada, na jeho území se konalo mnoho proruských demonstrací.

Prudké změny vedly k odtržení na Krymu. Na začátku března předseda krymské autonomní vlády požádal Rusko o pomoc a poloostrov ovládli vojáci v neoznačených uniformách a proruská domobrana. V referendu 16. března 2014 hlasovalo 96,8 procenta obyvatel pro připojení k Rusku. [celá zpráva]

Krymská republika vyhlásila samostatnost 17. března a 21. března 2014 uvedla, že se stala součástí Ruské federace. [celá zpráva] Ukrajina Krym stále považuje za své území a většina států včetně České republiky ji jako součást Ruska neuznala.

Na Krym nemohou jezdit zahraniční turisté, protože Evropská unie zakázala cesty výletních lodí na Krym a i počet turistů z Ruska se v roce 2014 snížil. Letecké spojení je zajišťováno pouze mezi Krymem a Ruskem. Rusko mezi pevninou a poloostrovem vybudovalo most. Ze země je totiž Krym přístupný pouze z Ukrajiny.

I po anexi stále přes osmdesát procent obyvatel Krymu souhlasí s připojením k Rusku, pouze čtyři procenta (převážně krymští Tataři) podle průzkumu z roku 2015 s anexí nesouhlasí.

Jako jasné porušení platných dohod označili připojení Krymu k Rusku například lídři států G7. Mezinárodní trestní soud v Haagu (ICC) pak rozhodl, že situace na Krymu a v okolí přístavního města Sevastopol se rovná mezinárodnímu ozbrojenému konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. V roce 2016 odsoudil výbor Valného shromáždění OSN porušování lidských práv na Krymu.

V roce 2019 proběhly na Ukrajině prezidentské volby, Volodymyr Zelenskyj, který se do té chvíle, než se rozhodl kandidovat, živil jako televizní komik.

V září se realizovala výměna ukrajinských a ruských vězňů, kterou Zelenskyj dohodl s Putinem. Rusko a Ukrajina si vyměnily 35 lidí z jedné a 35 lidí z druhé strany. Agentura AFP označila výměnu sedmi desítek vězňů mezi oběma znepřátelenými sousedními zeměmi za historickou.