„Od té doby tenhle sešit dnes otevírám poprvé. Některé věci, které jsem si tehdy zapsal, mě samotného překvapily,“ přiznává Zdeněk Mahler.

Začíná listovat hustě popsanými stránkami, z nichž některé jsou do notesu dodatečně vlepené, a vrací se tak zpět do listopadových dní… Před dvaceti lety navštívil ohlášenou studentskou demonstraci na pražském Albertově. Když se vpodvečer dav rozptýlil na dvě skupiny, z nichž jedna zamířila do centra města k Národní třídě, odjel domů. „Moji synové ale pokračovali se studenty. Jeden z nich se vrátil až pozdě večer značně rozrušený. Zažil ten masakr u bývalého obchodního domu Máj.“

Zdeněk Mahler se i se svou ženou Janou sebral a okamžitě se rozjel na Národní třídu. „Všude panoval zmatek, lidé byli rozechvělí a šokovaní. Co mi utkvělo v paměti, byly povalující se kusy oblečení, rozšlapané brýle, mladík svlečený donaha opřený o policejní vůz a skvrny od krve na zemi. Na Karlově náměstí jsme pak míjeli transportéry a příslušníky rudých baretů… Velmi nás to znepokojilo a celou noc jsme pak o tom, co jsme ve městě viděli, vášnivě diskutovali.“

Dilema, zda být v kleci nebo v džungli, se tu řeší stále

Autor osobitých esejí i próz má za to, že český národ prošel jedinečnou historickou zkušeností, která vyvolala u řady lidí reflexi a hluboké úvahy. „Čekal jsem, že se myšlenkově někam posuneme, že vznikne něco dalšího, něco víc, než byla třeba Charta 77. Zárodečné podoby nových myšlenek se tu objevily, ale už jsme na ně nestačili.“

Potenciál, který v přechodu od komunismu ke svobodné společnosti dřímal, podle něj nebyl dostatečně využit. „Dostali jsme se pracně z klece, kde se nám nelíbilo. A vstoupili jsme rovnou do džungle. Dilema, zda být v kleci nebo v džungli, se tu řeší stále. Ti, kteří zastávali myšlenky třetí cesty, pomalu přestali dostávat slovo. Zvítězilo to, co Václav Klaus označil jako kapitalismus bez přívlastku.“

Jeho pocity z uplynulých dvaceti let nejsou jednoznačné. „My jako národ jsme nepočetní a nikdy nebudeme ekonomickou velmocí. A tak si nepíšeme vlastní scénář, ale jsme do něj vsazováni. Ani jedinec není svobodný, protože je zajatcem své povahy. A tak ani společnost, jež je vsazena do určitých struktur, nemůže být úplně svobodná.“