Dámy a pánové,

moje letošní "zpráva předsedy" opravdu nebude ani krátká, ani záživná. Suchá zpráva bez emocí. Ty si nechám na zítřek. Byl bych velmi rád, kdybyste ji tentokrát brali nejen jako analýzu toho, co bylo, ale také jako můj pokus o interpretaci, návrh řešení a snad, troufale, i jako žádost o mandát pro další směřování naší strany. Tato zpráva je určena k další diskusi. Opravdu mi nejde o slohové cvičení, které zazní a nic se nezmění. V celé řadě mých předchozích kongresových vystoupení zazněla slova, která bohužel zůstala bez reálné odezvy, bez naplnění. Zazněla varování, která jsme, nebo spíš jste, nebrali vážně. Moje dnešní slova berte, prosím, vážněji. V jistých ohledech se budu totiž opakovat. Určité apely mohou vypadat u někoho jako náhlé procitnutí, náhlé volání po změnách a nápravě. Mne z toho snad nepodezříváte. Nevolám poprvé, nejde o změnu pro změnu. Jen jsou na rozdíl od minulých let některé změny skutečně nevyhnutelné. Buďme tentokrát důslední! Alternativou změny totiž není ne-změna. Změna ODS žádnou alternativu nemá!

Budu se věnovat zejména dvěma tématům, které jsou nasnadě. Analýze volební prohry a systémovým změnám, které jsou potřebné pro příští vítězství.

Analýza prohry

Analýzu prohry začnu analýzou našich předchozích vítězství. Každé vítězství totiž v sobě nese geneticky zakódovanou informaci příští porážky. Jak se říká, pýcha předchází pád. A platí to i naopak, neboli: co mě nezabije, to mě posílí.

Když jste mě poprvé zvolili předsedou ODS, přinesl jsem koncept "tvrdé jádro, měkký obal". Od konce roku 2002 se veškerá naše politická činnost, programová, personální i marketingová, řídila tímto jednotícím heslem.

Výsledkem bylo, že jsme otočili desetiletý trend klesajících preferencí a po vítězstvích ve dvojích senátních, v krajských, v komunálních a evropských volbách jsme získali historické vítězství ve volbách do Poslanecké sněmovny. Následně pak ještě v dalších komunálních a v dalších senátních volbách. A také ve dvojích prezidentských, abych - hlava děravá - nezapomněl.

Pokud máme správně pochopit příčinu prohry, musíme nejprve pojmenovat důvody, které vedly k našim vítězstvím. Ať již šlo o naše vlastní přednosti, které jsme později ztratili či o objektivní důvody, které hrály pro nás a nyní jsou proti nám.

Z faktorů, které jsme mohli ovlivnit, jsou to v první řadě tyto tři: JEDNOTA, SROZUMITELNOST, VĚROHODNOST. Vím, že se opakuji, ale jak se říká, opakování je matka moudrosti.

Působili jsme navenek jednotně. Naše košatá a někdy ostrá vnitrostranická debata nám v nejmenším nebránila mluvit na veřejnosti jedním hlasem. Byli jsme tým. Měli jsme srozumitelný pravicový program pro všechny společenské skupiny. Měli jsme program, který se řídil heslem "tvrdé jádro, měkký obal". Dokázali jsme tak oslovit i ty, kteří nás nikdy předtím nevolili. Dali jsme jim novou naději. Dostali jsme novou šanci.

A konečně jsme měli osobnosti, které po zkorumpované, prázdné a promarněné socialistické osmiletce věrohodně prezentovaly pozitivní změnu. Nebo jsme tak přinejmenším byli ve svém celku vnímáni. K těmto vnitřním faktorům se přidávaly faktory vnější. Opoziční bonus a touha po změně, která byla obzvláště silná kvůli špatnému vládnutí ČSSD. Pohyb politického kyvadla doprava. Nejen u nás, ale i v Evropské unii, která opouštěla doktrínu státu blahobytu a hledala cesty k omezení byrokracie a zvýšení konkurenceschopnosti.

Právě tyto dlouhodobé vnější faktory se nyní postavily proti nám a staly se rozhodující příčinou prohry. Otočil se dlouhodobý trend a politické kyvadlo se zhouplo doleva. V Evropě je na vzestupu stávkové hnutí, šíří se nechuť k reformám a obavy z budoucnosti. Finanční krize vyvolala recesi a ztrátu důvěry, evropští politici se uchylují k populismu, nalévají do ekonomik miliardy Euro, pod rouškou problémů se už začalo ve velkém rozdávat. Zdražily potraviny, energie, ropa, plyn. Nejsme opuštěným ostrovem pozitivní deviace, jsme naopak závislí na exportu, na poptávce, funkčním evropském trhu. Všechny tyto trendy nás nutně musely ovlivnit.

Přišli jsme o opoziční bonus právě v době, kdy končila konjunktura a ochota k reformám padala na bod mrazu. Podle sociologických dat se preference začaly lámat již v polovině roku 2007. Tedy v době, kdy lidé neměli o skutečném obsahu reforem ponětí. Pouze věděli, že jsme je navrhli a už pouhý strach ze změny znásobený mediálním šířením poplašných zpráv vykonal své. K tomu se přidaly obavy ze zdražování a z dopadů finanční krize, která k nám přišla právě v době začínající kampaně.

K nepříznivým vnějším faktorům se přidaly faktory vnitřní. Ze střednědobého hlediska jsme špatně vyhodnotili naše vítězství z roku 2006 a 2004. Šlo o netypické výsledky v zemi, kde má levice historicky trvalou převahu. Platilo to i na počátku 90. let. Ale tehdy nám umožnila vítězit polistopadová euforie, nadšení ze znovu nabyté svobody a silná společenská poptávka po pravicových, či spíše liberálních řešeních, která po čtyřicetileté komunistické vládě vedla i jinak hodnotově levicové voliče k favorizování ODS. Postupná ztráta hlasů mezi lety 1992 a 2002 byla primárně způsobena vyrovnáváním hodnotových a voličských preferencí. A rovněž za jejich sbližováním v kampani v roce 2006 stál pro nás nepříjemný fakt, že ČSSD může čerpat ze širšího potenciálu.

Kdyby se volby v roce 2006 konaly o pár týdnů později, pravděpodobně bychom prohráli. Navzdory kvalitě našeho programu, účinnému oslovení pravice a zisku středu. Navzdory ostudným výsledkům vládnutí ČSSD. Negativní kampaň se ukázala být účinným nástrojem pro mobilizaci levicových voličů. My jsme nezvítězili díky tomu, že jsme odmítli vést negativní kampaň, ale navzdory tomu.

Přecenili jsme robustnost základů našeho vítězství, a proto podcenili potřebu naše kroky vysvětlovat a vůbec pro ně připravit půdu. Promeškali jsme dobu na počátku naší vlády, kdy jsme měli občany daleko razantněji seznámit s reálným stavem země, který jsme zdědili. My jsme sice zveřejnili data, která ukazovala na hrozící zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče, na destabilizaci sociálního systému a ohrožení výplat penzí. Nevystrašili jsme je ale stavem veřejných financí, neděsili jsme je jako dnes lživě naši soupeři. A nevedli jsme navíc žádnou skutečnou kampaň. Sdělení z tiskové konference je nulovým sdělením, pokud se v patřičné intenzitě nedostane k občanům. Barvotisková, sebechytřejší brožůrka, podobná desítkám jiných tiskovin, záplavou nejrůznějších mediálních negativních informací, naštvané lidi nepřesvědčí.

Dalším podstatným faktorem byla mimořádně vysoká míra očekávání našich voličů. Po velmi vyhrocené kampani, kterou kulminovalo znechucení veřejnosti z afér a skandálů socialistů, jsme nedokázali v reálném výkonu vládnutí tyto aféry objasnit a vyšetřit. Náš vítězný étos měl totiž dva základní atributy - reformy a boj proti korupci. Reformy jsme nakonec rozmělnili nevyhnutelným koaličním kompromisem a viditelný boj proti korupci nechali na papíře. Lidé nabyli dojmu, že jsme stejní jako oranžoví. Že je kryjeme, aby oni v budoucnu na oplátku kryli zase nás. Stát v pod naším vedením tak bohužel zatím není ani tak malý a efektivní, ani tak silný a spravedlivý, jak jsme slibovali.

Tak jako jsme nebyli dost důrazní v upozorňování na selhání našich předchůdců a ohrožení budoucnosti, neuměli jsme ani dostatečně obhájit naše reformy. Na tomto selhání se společně podílely jak vláda, tak ODS. Naši ministři i já jsme věnovali více než 90 procent svého času práci a méně než 10 procent její propagaci. Což je v demokratických podmínkách zcela nedostatečné. Po deseti letech v opozici jsme se sice uměli dobře připravit na vládnutí, ale co se týče vývoje moderní masmediální demokracie, či mediokracie, tak nám doslova ujel vlak. Členská základna buď naše reformy nepochopila, nebo se od nich dokonce distancovala, každopádně se nestala mediátorem směrem k veřejnosti.

V době, kdy jsme byli u moci, v první polovině 90. let, platila jiná pravidla. Novináři se více zajímali o podstatu věci. Podporu reforem brali jako své poslání a politiky trestali za to, že jsou málo razantní, ne za to, že jsou málo populističtí. Když pak přišla sociální demokracie a zejména Jiří Paroubek, dívali jsme se skrz prsty na jeho obsahově vyprázdněnou marketingovou politiku. Soustředili jsme se na obsah. To bylo jistě správně. Ale zapomněli jsme, že bez masivního marketingu je dnes i dobré zboží neprodejné. A co hůř, že zákonitě prohraje se zbožím méně kvalitním, ale lépe propagovaným. Nikdy jsem nevěřil, že by někdo mohl uvěřit těm prázdným tlachům bez reálného obsahu. Mýlil jsem se. Pořád platí, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. V digitálním věku krátkých, neověřovaných a snadno prosaditelných vteřinových senzací a mystifikací na serverech dvojnásob.

Samotná ODS dlouho nevedla komunikaci vůbec. Po nástupu Jana Kočího do čela Hlavní kanceláře se situace zlepšila. Ale přesto jsme nedokázali konkurovat totální vyhlazovací propagandistické mašinérii ČSSD. To nekladu ani tak za vinu Hlavní kanceláři jako spíše nedostatku politického leadershipu. Scházel nám jeden člověk, na kterého bych se mohl jako na svého zástupce spolehnout a přenechat na něm vnitřní řízení ODS a vedení kontinuální, jak vnitrostranické, tak vnější kampaně.

Na tyto střednědobé chyby navázaly chyby krátkodobé. Zvolili jsme špatný model kampaně. Přenechali jsme ČSSD monopol na výběr a komunikaci celostátních témat, jimž naše krajská témata a decentralizovaná kampaň nemohly konkurovat. Ruku na srdce. Nové silnice a školy nejsou ani modré, ani oranžové. Já se obávám, že ani rudé. Slibují je všichni. "Náš kraj, náš domov" je sice milé konstatování, ale s politikou mnoho nesouvisí. Nepřinesli jsme do kampaně vlastní témata, v lepším případě jsme se jen bránili razantní negativní kampani ČSSD, v horším jsme mlčeli. Na rozdíl od voleb v roce 2006 jsme neuměli lidem srozumitelně vysvětlit, v čem je naše specifická přidaná hodnota, v čem je naše plus a nechali jsme našeho soupeře, aby nás s pomocí lží označkoval znaménkem minus. A vůbec nejhorší bylo, že jsme v kampani nevystupovali jednotně. Rozhádaností ještě nikdy nikdo volby nevyhrál. A nakonec jsme si zavinili řadu afér na centrální i místní úrovni a ztratili tak věrohodnost.

Těmito našimi chybami, které lze třemi slovy shrnout jako NEJEDNOTNOST, NESROZUMITELNOST a NEVĚROHODNOST, jsme umocnili hlavní objektivní faktory naší prohry. Ono zhoupnutí politického kyvadla doleva, strach z budoucnosti a z reforem, v kombinaci s našimi vlastními chybami byly smrtícím koktejlem. Neuvěřitelný příběh s diktafonem a vířivkou pak definitivní tečkou.

Na všech těchto chybách, tedy až na tu vířivku, přijímám svůj osobní podíl. Přijímám vinu za to, že jsme dostatečně a masivně nevysvětlovali naše reformy a budoucí záměry a nepropagovali naše úspěchy. Za to, že jsme neuměli navázat na naši kampaň ODS plus a předvést jednotlivým voličským skupinám srozumitelné zkratky, ikony, cosi jako "vláda ODS plus". Přijímám svůj díl viny za špatně zvolený styl kampaně. A konečně i za své vlastní chování. Neměl jsem ustoupit krajským reprezentacím a přenechat jim kompletní režii kampaně. Byl jsem nedůsledný! Nedostatečně jsem odděloval soukromé problémy od pracovních vztahů s novináři, často jsem hovořil a jednal jen jako člověk, nikoliv jako politik a předseda. Byl jsem nedisciplinovaný!

A možná teď udělám ještě jednu chybu, kterou politik standardně dělat nemá: OMLOUVÁM se ZA SVOJE CHYBY! Přestože odmítám personifikaci naší prohry, k případné výhře jsem nepochybně přispěl méně než dřív, méně než jsem mohl.

Bylo nutné, abych tu otevřeně promluvil o chybách bez ohledu na to, kdo z nás se jich dopustil. Úmyslně jsem je nepersonifikoval, kromě chyb vlastních. Nejde o hledání viníků, ale o hledání cesty k nápravě. Nedojdeme k nápravě, pokud budeme chyby zamlčovat. Ale nedojdeme k nápravě ani tehdy, pokud si do naší prohry budeme uměle projektovat svá zbožná přání, která mají ukazovat na domnělé chyby druhých. Naše chyby a objektivní faktory prohry, jak jsem je tu popsal, vycházejí z politologických a sociologických analýz. Nepřidal jsem k nim a neubral ani píď.

Stejně otevřeně tu promluvím o důsledcích těchto chyb a objektivních příčin. Rovněž na základě hlubokých analýz. Voliči vnímali ODS jako vyhraněně pravicovou stranu, stranu pro bohaté, která provádí protilidovou politiku. Získali jsme sice oproti volbám v roce 2006 o něco více hlasů jasně pravicových voličů, ale totálně jsme ztratili voliče středu. Ztratili jsme u řady významných specifických voličských skupin. U lidí mezi 30˗44 lety, u zaměstnanců v nedělnických profesích, u lidí s průměrnými a mírně nadprůměrnými příjmy, u středoškoláků a vysokoškoláků. Navýšení voličské účasti neprobíhalo rovnoměrně jako v roce 2006, ale selektivně pouze v oblastech s levicovým voličstvem. Bořme tedy mýty. o všespasitelných modrých kořenech. Naše země se prokazatelně posunula doleva. Obavy, strach ze změn, podvědomá reakce na tušené problémy. Zdaleka nejen naší vinou, ale také.

Změny pro vítězství

Co plyne z této analýzy prohry? Zcela jednoznačně: musíme se vrátit k důslednému uplatňování politiky "tvrdé jádro, měkký obal". Cokoliv jiného by znamenalo zahodit po první porážce šest úspěšných let. Cokoliv jiného by znamenalo pohrdnout názory nezávislých sociologů a politologů. Cokoli jiného by znamenalo jít proti politické logice a současným trendům. Cokoli jiného by zcela jistě vedlo nikoli pouze k dalším porážkám, ale k pádu ODS do totální bezvýznamnosti.

Ano, potřebujeme tedy změnit styl i obsah politiky. A to v tom smyslu, že se musíme vrátit ke kořenům našich úspěchů z let 2002 až 2006. Změny se musejí týkat jak vlády, tak ODS.

Po šoku z porážky jsme několik týdnů věnovali debatám, co vlastně chceme, jakou stranou chceme být, kam chceme směřovat. Ty debaty byly pro nás a pro mě osobně nesmírně cenné. Ale pokud chceme získat zpět popularitu a mít šanci vyhrát příští volby, nemůžeme nyní vést další dlouhou debatu. Musíme vědět, co chtějí lidé, co očekávají naši voliči a okamžitě to začít realizovat.

Krátkodobý program změn bych tedy nazval spíše "zpět k voličům" než "zpátky ke kořenům".

Víme, kde máme slabiny a analýzy na ně bez obalu ukázaly. O potřebě elementární jednoty už jsem mluvil. K tomu není příliš co dodávat. Nyní se budu věnovat zejména srozumitelnosti naší politiky a věrohodnosti jejích nositelů.

Je nepochybné, že musíme zlepšit komunikaci. Při rekonstrukci vlády bude hrát důležitou roli, jak ministři zvládají časování jednotlivých kroků a jak dokáží prodat výsledky své politiky. Jak dokáží komunikovat s občany i členskou základnou. Komunikace přitom musí běžet oběma směry. Jak směrem od vlády, tak prostřednictvím Hlavní kanceláře od místních, oblastních a regionálních sdružení směrem ke kabinetu. V minulých dvou letech jsme v tomto smyslu nezvládli transformaci z opoziční na vládní stranu, a to se nám nyní vymstilo.

Totéž se týká Hlavní kanceláře. ODS, na rozdíl od vlády, nemá ničím svázané ruce. Může daleko razantněji než státní úřad prezentovat výsledky naší politiky a především další záměry. Uvědomuji, se že Hlavní kanceláři k tomu v poslední době už nechyběla vůle a nasazení jako spíše politický mandát a výkonný politik. Oboje musí dostat.

Příprava na volby už běží. Za půl roku se konají volby do Evropského parlamentu a kampaň do sněmovních voleb rovněž prakticky začala. Na vládě je, aby do této kampaně dodala argumenty. Ale její organizace, plánování a vedení musí být záležitostí profesionálů. Potřebujeme dokončit profesionalizaci manažerské sítě. A musíme daleko více spolupracovat s externisty, s odborníky na veřejné mínění a vedení kampaní. Právě v tomto analytickém zázemí byla v minulých šesti letech naše síla. V posledních volbách jsme ji ale vůbec neuměli, či možná ani nechtěli využít.

Druhým balíkem změn je otázka elementárního fungování kabinetu. Musíme si sednout s našimi koaličními partnery a znovu si ujasnit naše priority do konce volebního období. Lidovci a zelení prohráli volby daleko fatálněji než my. I oni si stejně jako ODS musejí uvědomit, že šance na příští volební úspěch všech tří stran je spojena s úspěchem této vlády. Na úspěchu je možné se i přiživit. Od neúspěchu je možné se pouze distancovat, ale nelze z něj pro sebe nic získat. Kde nic není, ani čert nebere.

To, co platí pro strany, platí samozřejmě i pro jednotlivce. Jedna věc je dohoda v kabinetu, druhá odpovědnost a disciplína jednotlivých poslanců. Když nebudeme mít elementární loajalitu, nemůžeme počítat s žádným dalším úspěchem. Ptám se Vás, pánové Tlustý, Schwippele, Raninče, jaký prospěch z Vašeho jednání bude mít ODS? Jaký prospěch z něj budou mít občané? Jak Vy sami hodnotíte cenu neúspěchu? Rebelové bez příčiny bývají populární pouze na stříbrném plátně!

Šanci na budoucí úspěch si skutečně můžeme zkazit jedině my sami. Byla by to obrovský chyba po tom, co vše se nám již podařilo prosadit. Plníme jak naše Poděbradské artikuly, tak Modrou šanci a volební program. Kdo bude chtít, ukáži mu desítky stránek analýz, které to přesvědčivě, na jasných faktech dokládají. Zde se omezím pouze na výčet hlavních měřitelných výsledků našeho vládnutí:

o Složená daňová kvóta klesne v roce 2008 na 35,7 %, což je o 2,3 procentního bodu méně než roce 2005, jinými slovy, v peněženkách občanů a podniků zůstává na úkor státu dodatečných cca 87 mld. Kč.

o Daří se měnit strukturu zdanění, a to směrem k vyššímu podílu zdanění spotřeby a nižšímu zdanění příjmů.

o V oblasti daní z příjmu dosud přijaté reformní kroky snižují daňovou zátěž do roku 2010 o cca 42 mld. Kč.

o V oblasti sociálních výdajů se snižuje zatížení veřejných rozpočtů o celkem cca 94 mld. Kč do roku 2010.

o Zlepšili jsme podmínky pro podnikání, snížili administrativní zátěž na začátku podnikání a zajistili pohodlnější kontakt s úřady.

o Zahájili jsme proces racionalizace a zprůhlednění nákladů ve zdravotnictví a zkvalitnění zdravotní péče, který už přináší miliardové úspory a zlepšuje kvalitu péče omezením jejího nadužívání. Zavedení poplatků to už teď naprosto průkazně dokazuje. Jejich rušením jen zvýrazňujeme prohru.

o Připravili a prosadili jsme systémové změny v oblasti zaměstnanosti, sociálních dávek a nemocenské, směrem k adresnosti a motivaci k pracovní aktivitě.

o Prosadili jsme 1. fázi penzijní reformy, další dvě fáze jsou připraveny k projednání v Parlamentu.

o Nezaměstnanost v roce 2008 klesá ke 4,4 % oproti skoro 8 % v roce 2005.

o Deficit veřejných rozpočtů vykazovaný v metodice EU klesl v roce 2008 na 1,2 % HDP, oproti vládou ČSSD předpokládaným 3,5 % HDP.

o Kumulované zadlužení České republiky klesne v roce 2008 na 28,8 % HDP, což je o jeden procentní bod méně než v roce 2005.

o Provedli jsme bezprecedentní změny v justici, policii.

o Zavedli jsme rovnou daň. Opakuji, zavedli jsme rovnou daň. Zrušili minimální daň, registrační pokladny, ministerstvo, řadu úřadů, povinností, regulací.

I kdyby nyní opravdu nastal onen černý scénář a sněmovna se stala neprůchodnou pro další reformní návrhy, tak již v této chvíli jsme provedli nejvýznamnější reformy za posledních deset let. Navázali jsme tak na naši práci z počátku 90. let. Poprvé od liberalizace cen jsme přišli s reformami, které mění chování lidí, které je vracejí ke starým dobrým konzervativním hodnotám. K odpovědnosti za sebe, za svou rodinu, za své zdraví. Všechny naše reformy fungují a přinášejí pozitivní efekty. Že nejsou přesně podle našich snů, představ, programu? Že jsou mnohdy plošší, než jsme slibovali, chtěli a někdy i prosazovali? To si opravdu myslíme, že v opozici, s ČSSD, nebo v menšinovém kabinetu bychom dosáhli víc? Myslí si to někdo v tomto sále? Skutečně?

Na základě námi prosazených reforem je možné úspěšně exekutivně dovládnout. Ostatně naší prioritní starostí na příští rok a půl je uchránit občany před dopady světové finanční krize, která se již promítá i do naší ekonomiky. Nesmíme občanům lhát, že na nás tato krize nijak nedopadne. Situace je vážná. Tak vážná, že se nikdo, ani Jiří Paroubek, po vyhraných krajských a senátních volbách, nežene k vládě, na jejíž triko dopadnou všechny negativní projevy ochlazení ekonomiky.

Problémy světové a evropské ekonomiky budou trvat a v příštím roce se ještě prohloubí. Náš bankovní systém je zdravý a i díky naší stabilizaci veřejných financí se nás finanční krize přímo nedotkla. Dotkne se nás však nepřímo. Recese evropské ekonomiky přináší pokles poptávky. To je špatná zpráva pro Českou republiku, která v zemích EU realizuje 85 procent svého exportu. Jsou ohrožena pracovní místa a lidé mají právem obavy z budoucnosti.

Není divu, že ČSSD se do vlády nechce a že pokud by na to přišlo, uvítala by jakýsi "kabinet odborníků", který by řídila ze zákulisí. A pak předčasné volby ještě v době, kdy by frustraci lidí ze světové krize mohla směrovat na ODS. Popřípadě by nechala u moci menšinový kabinet ODS až do konce volebního období. Víme ale za jakých podmínek? Na takových scénářích se chceme podílet? Nejednotní? Rozhádaní? Nechci se podílet na scénářích, které by likvidovaly nejen šance ODS na dlouhá léta, ale i naděje občanů na minimalizaci dopadů krize. Případná dohoda na dílčích řešeních s opozicí musí být součástí mandátu jakéhokoli nového vedení ODS. Ta cena je vysoká a my to přece víme. Nemáme dnes žádné dobré, dopředu vítězné řešení.

Na jedné straně jsme jedinou silou, která může občanům nabídnout solidní záruky a návod pro překonání krize. Jsme jedinou silou, která k tomu má know-how a která k tomu má odvahu. O to větší je naše odpovědnost k občanům i k výsledkům naší tvrdé a těžce zaplacené dvouleté reformní práce. Zužitkovat je můžeme pouze za podmínky, že zůstaneme ve vládě a že nám do toho ČSSD bude mluvit málo, nebo vůbec. Přesto, nebo právě proto, nemůže být vláda tou nejvyšší prioritou za každou cenu. Nejvyšší prioritou přece musí být jednota strany a šance na příští vítězství.

Na straně druhé můžeme kromě řešení krize rovněž exekutivně naplňovat naše priority: boj s korupcí a malý a levný stát. Pro splnění těchto slibů můžeme a musíme udělat daleko více, než jsme stihli doposud. I proto bychom potřebovali, pokud možno, dokončit volební období. Nepopulární reformy máme za sebou a bylo by hrubou chybou dobrovolně odejít od práce teď, kdy jsou před námi změny, které nejsou kontroverzní a pro občany mají jednoznačné znaménko plus. Co je nejméně špatným řešením? Má někdo z Vás nějaké geniální řešení? Sem s ním!

Zvlášť se tu ještě zmíním o zahraniční politice. Ne proto, že by potřebovala změny. Ale proto, že náš budoucí úspěch závisí do značné míry na tom, že ji nezměníme.

Minulý, XVIII. Kongres přijal v oblasti zahraniční politiky čtyři usnesení. Za prvé schválil postup při jednáních o Reformní smlouvě. Za druhé žádal posouzení Reformní smlouvy ústavním soudem. Za třetí podpořil umístění protiraketové obrany na českém území. Všechna tato usnesení plníme. Pokud vstoupí Lisabonská smlouva v platnost, splníme jistě i to čtvrté a budeme využívat všech nových možností, jako je obousměrná flexibilita či žlutá karta k ochraně zájmů České republiky.

Zahraniční politika patří k významným úspěchům této vlády. I když nemá velký význam pro domácí volby, má o to větší význam coby záruka naší svobody, bezpečí a prosperity. Odmítám zahraniční politiku chápat jako vyzobávaní rozinek, akcentovat jen to, co se právě hodí a měnit názor podle situace. Koláč se také jí celý a není možné po vyjedených rozinkách nechat ostatním okoralé těsto.

Česká zahraniční politika se pevně opírá o tři nohy: euroatlantickou, evropskou a sousedskou. Jak známo, tři body tvoří rovinu a tak také klopýtnutí kterékoli z oněch tří noh nás dostává na šikmou plochu. Zejména nás vystavuje velmocenskému tlaku Ruska. Ať již geopolitickému, geostrategickému či ekonomickému a energetickému, tedy zahraničně-politickému.

Euroatlantická vazba je základem naší bezpečnosti. Ale má i svůj ekonomický rozměr. A nakonec, ale rozhodně ne v poslední řadě, je hodnotovou kotvou, svorníkem naší civilizace. Díky tomu, že si uvědomujeme význam euroatlantické vazby, byli jsme schopni vyjednat s USA zrušení víz. Samostatně a v podstatě navzdory Evropské unii. Nakonec jsme však otevřeli cestu i pro ostatní evropské země.

Členství v Evropské unii má pro nás zejména ekonomický význam. Ale rovněž rozšiřuje prostor naší svobody. Což jsme dokázali při úspěšném vyjednávání vstupu do Schengenského prostoru.

Dobré sousedské vztahy jsou naprostou nezbytností bez ohledu na členství v dalších multilaterálních organizacích, v NATO a EU. Proto jsme vyvinuli takové úsilí zklidnit situaci ohledně Temelína, který je neuralgickým bodem vnitřní politiky Rakouska. A podařilo se nám ulomit ty nejextrémnější hroty. Avizovaná politika nové rakouské vlády je v tomto směru maximem možného. Prospěch nám přináší také spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky a s pobaltskými zeměmi, která se soustředí na hledání praktické shody a vzájemné podpory při debatě v rámci EU.

Konkrétně se ještě zmíním o třech aktuálních bodech zahraničně politické agendy. Tím prvním je radar. Musím tu zdůraznit, že jsme jedinou českou politickou stranou, pro kterou je prosazení protiraketové obrany zásadní. Lidovci proti ní nic nemají, ale neberou ji jako osudové téma. Zelení k ní mají stejné výhrady jako my k Lisabonské smlouvě. Socialisté jsou proti od té doby, kdy to vyšlo v průzkumech a budou proti do té doby, dokud budou v opozici. Komunisté odmítají americké vojenské zařízení ze zásady.

Fakt, že jsme v menšině, nijak neoslabuje naše přesvědčení, že jde o správnou věc a i nadále uděláme vše pro to, aby radar prošel.

Druhým tématem je Lisabonská smlouva. Té se musím věnovat poněkud obšírněji. Začnu tím, na čem se shodneme. Za prvé se všichni jistě shodneme na tom, že odmítáme posilování federalistických prvků EU, že odmítáme proces oslabování národních států a posilování centra, že odmítáme tendence k uzavírání Unie. Za druhé se všichni jistě shodneme na tom, že naopak chceme Evropu flexibilní, svobodnou, otevřenou. Na čem se neshodneme a o čem proběhne na tomto Kongresu spor, je to, zda upřednostníme negativní, či pozitivní přístup. Zda je pro nás prioritou to, co odmítáme. Nebo to, co chceme prosadit.

My se tu nepotřebujeme přít o principy naší evropské politiky. Dělí nás "pouze" názor na to, jaké prostředky zvolit k jejich naplňování. To pouze říkám v uvozovkách. Když chybí věcné důvody, jak se vůči sobě navzájem vymezit, pak i spor o prostředky může přerůst ve spor fatální.

K Evropské unii můžeme přistupovat buď aktivně, nebo pasivně. Přičemž pasivita může mít dvojí podobu. Lze buď pasivně přijímat vše, co z Bruselu přijde jako neměnný fakt, nebo naopak zvolit formu pasivní rezistence. Aktivní přístup oproti tomu má jen jednu formu: Bojovat, jít stále za svým cílem a nevzdávat se, ani když právě nevítězíme.

Musím říci, že pasivita je mi cizí. Nikdy jsem na Evropské radě neseděl mlčky v koutku. Nikdy jsem se nebál ozvat, bez ohledu na posměšky opozice i médií. Tento přístup přinesl své ovoce. Dnes už každý bere Českou republiku vážně, na každém jednání Evropské rady je o naše názory zájem, náš hlas je důležitý při vyjednávání konečných závěrů, naše tiskové konference mají vysokou mezinárodní publicitu.

Stejně cizí je mi pasivní rezistence. Když jsem se svými názory v menšině, neznamená to, že budu trucovat a negovat vše, na čem se všichni ostatní dohodnou. To je vysoce nepolitický přístup. Jak dlouho se dá taková hra hrát? Nepříliš. Vede totiž do kouta úplně stejně, jako první přístup.

Ratifikací Lisabonské smlouvy přicházíme v některých otázkách o právo veta a zároveň se od roku 2017 posiluje hlasovací váha velkých zemí. To je nepříjemné. Ale nikoli zásadní. Právo veta se fakticky neuplatňuje ani dnes. Vždy je potřeba mít na své straně spojence. Země, která by zůstala se svým názorem zcela osamocena, se ocitá pod obrovským tlakem. Je potřeba mít jakousi blokační minoritu. My však především potřebujeme mít reformní většinu. Potřebujeme mít sílu aktivně prosadit změny, které chceme, ne pouze pasivně bránit těm, které odmítáme.

Negace nestačí už proto, že my daleko více než staré země potřebujeme v politice EU prosadit změny. Už její dnešní podoba nám vyhovuje daleko méně než Francii či Německu. Lisabonská smlouva neřeší skutečné problémy EU: reformu rozpočtu a společných politik, další rozšiřování, dokončení plné liberalizace vnitřního trhu, posilování konkurenceschopnosti. Ale do jejího přijetí nebyla v EU vůle cokoli reformovat. Jsme tedy na začátku debaty, ne na jejím konci.

Tato debata je klíčová pro budoucnost EU. Lisabonská smlouva už představuje minulost. Jak jsem řekl, mou prioritou je aktivní přístup. Nechci alibisticky tvrdit, že stejně nikdy nic nedosáhneme, ani trucovat. Chci hledat spojence. Chci hledat způsoby, ne důvody. Proto Vám tu oznamuji, že po volbách do Evropského parlamentu jsem připraven usilovat o vznik nové frakce se skutečně pravicovým, liberálním programem. Potřebujeme i v Evropě své síly spojit, ne je štěpit. Potřebujeme i v Evropě zvýšit svůj koaliční potenciál, ne se dostávat do izolace. Potřebujeme i v Evropě realismus, ne doktrinářství. Potřebujeme hájení národních zájmů, ne národovectví.

Považuji za více než symbolické, že otázku radaru a Lisabonské smlouvy řešíme ve stejné době. Mnozí vítají jedno a odmítají druhé. Oba tyto problémy testují naši zahraničně politickou odpovědnost. Testují, zda máme odvahu i rozvahu. Přičemž musím říci, že je pro mě daleko snazší projevit odvahu ve věci radaru, kdy je ODS takřka sama proti všem, než rozvahu ve věci Lisabonské smlouvy. K té rozvaze totiž potřebuji pořádný kus odvahy v situaci, kdy mnoho mých blízkých považuje rozvahu za zbabělost.

Třetím aktuálním zahraničně politickým tématem je naše nadcházející předsednictví. Nepřeceňuji jeho význam. Jde spíše o starost navíc. Spíše si můžeme udělat pořádnou ostudu, když ho nezvládneme, než že bychom něco výrazného získali. V domácí politice jde o jednoznačnou nevýhodu. Ale tím více jde o odpovědný úkol, který nesmíme ani podcenit. Ostatně předsednictví je příležitost v praxi prokázat, že evropskou politiku chápeme jako nástroj k prosazování našich národních zájmů. Naším prvořadým zájmem je další rozšiřování Unie. Kromě toho, že během předsednictví bychom měli akcelerovat jednání vedoucí k přijetí Chorvatska, očekává se, že přihlášku podají další balkánské země. Přijímání nových členů EU je pro nás splátka dluhu těm, kteří dosud stojí "za branami", je pro nás plněním základní civilizační mise Unie, jíž je šířit prostor svobody, bezpečí a prosperity. Poškodili bychom vlastní politiku, kdybychom předsednictví nebrali se vší vážností. A my je vážně bereme.

Politická budoucnost

Nebudu tady diskutovat o kořenech, nebudu se pokoušet hledat naši identitu a ptát se, kým jsme. Bylo by důkazem hodně malého sebevědomí, kdyby ODS po 15 letech existence debatovala o podstatě svojí mise. Máme své Stanovy, máme Poděbradské artikuly, máme svůj étos, který si ODS nese od svého založení a jímž je obrana svobody ve všech jejích podobách.

My víme, kým jsme. Víme, že spojujeme všechny tři hlavní proudy pravicového, nesocialistického myšlení. Jsou mezi námi konzervativci, liberálové i křesťanští demokraté. Mezi našimi členy jsou i ti, kteří své ideje čerpají z více než jednoho ze jmenovaných proudů. Dámy a pánové, to je přece skvělá genetická výbava. Je to genetická výbava, která zaručuje, že nikdy nepodlehneme žádnému z módních a ve své podstatě vždy levicových trendů. Zároveň je to genetická výbava, která nám umožňuje obsadit široký segment pravého spektra, činí z nás silnou alternativu levici a brání nám sklouznout k úzce vymezeným extrémům. My nikdy nebudeme stranou jednoho tématu. Jakkoli by se v dané chvíli mohlo jevit jako zásadní.

Nepotřebujeme se tedy dohadovat o tom, jaké srdce bije v naší hrudi. Nepotřebujeme se ptát, kým jsme. Nepotřebujeme se vracet ke kořenům, protože jsme je nikdy neopustili. Ale potřebujeme a musíme se ptát, kdo jsou naši voliči. Potřebujeme a musíme se ptát, co chtějí. Potřebujeme a musíme se ptát, jak je oslovit. Potřebujeme a musíme kromě srdce zapojit i mozek. Potřebujeme a musíme se starat o to, abychom měli nejen kořeny, ale také stále nové výhonky. Pevné kořeny má koneckonců i suchý pařez.

Máme své skalní voliče. Těch je v populaci asi 15 procent. Širší skupinu pak tvoří ti, kteří vyznávají liberální a konzervativní hodnoty. Těch je něco přes 30 procent. To je celkem slušné. Bohužel, voličů s levicovými preferencemi je přes čtyřicet procent. Zbytek, jedna čtvrtina, je nevyhraněný střed. Mluvím tu o dlouhodobé hodnotové orientaci, ne o aktuálních preferencích. Mluvím tu o maximálním potenciálu, kdyby se nám podařilo dostat k volbám všechny pravicové voliče a všichni by hlasovali pro nás. Mluvím tu o tvrdém faktu, že socialističtí voliči mají nad liberály a konzervativci trvalou převahu v poměru 4:3.

Pokud chceme vyhrávat volby, nemůžeme se soustředit pouze na pravicové voliče. Musíme masivně oslovit i střed. Tomu musí odpovídat i náš program a forma jeho komunikace. Obsah a styl naší politiky není určován našimi zbožnými přáními, ale měřitelnými daty. Musíme umět pracovat se všemi oslovitelnými voličskými skupinami, musíme být pružní ve výběru témat a přesvědčiví při jejich prezentaci.

Pevní musíme zůstat v našich ideálech, v našem přesvědčení. Bez naší ideologie, bez našeho srdce, nebudeme vědět, kam chceme dojít, nebudeme schopni hledat správná řešení konkrétních problémů. Bez schopnosti oslovit skupiny, které nezajímá ideologie, ale konkrétní řešení, bez strategie "catch all party", bez použití hlavy, si naše nápady budeme věčně kreslit na opoziční tabuli.

Je přitom evidentní, že bude pokračovat polarizace politiky. Nemůžeme už jako v minulosti spoléhat na to, že levicoví voliči budou ze studu volit pravicově jako na počátku 90. let. Nebo že nám vítězství zajistí jejich malá disciplinovanost, jako tomu bylo donedávna. Volební střety budou stále tvrdší a budou stále více kopírovat skutečnou hodnotovou stratifikaci společnosti. Přičemž středový potenciál bude kořistí pro vítěze zleva či zprava, ne šancí pro nějakou silnou, "středovou" stranu. Je to logické. Středový volič je středový ne proto, že by byl pevně rozhodnut pro střed, ale naopak proto, že se pevně rozhodnout neumí a přelétává mezi pravicí a levicí.

Nemůžeme tedy spoléhat ani na to, že se objeví nějaký nesocialistický spojenec, který spolehlivě pochytá středové hlasy, nás nechá hrát si na ideově čistém pravicovém písečku, a pak s námi utvoří koalici. KDU-ČSL, která často bývá za takovou stranu označována, je, minimálně tedy KDU, ve skutečnosti stranou nesocialistickou, konzervativní. Tomu ostatně odpovídají i regionální volební výsledky. Tam, kde je KDU-ČSL silná, tedy zejména na Moravě, ale třeba i na Pardubicku, efektivně odčerpává hlasy ODS. Jak správně říká Mirka Němcová, neplatí populární teze, že Morava je levicová a Čechy pravicové. Díky religiozitě má jen ona moravská pravice značku KDU, součet našich hlasů s lidovci osciluje v celé republice kolem stejného čísla.

Křesťanští demokraté jsou tedy našimi přirozenými spojenci. Z toho ale také plyne, že v některých případech nutně soupeříme o stejné voliče. Není v našich silách udělat nějakou gentlemanskou dohodu a pevně si vykolíkovat voličské claimy. Přesto, či spíše právě proto, musíme udělat vše pro to, aby se pravicové hlasy netříštily a snažit se s KDU-ČSL pokud možno o trvalou spolupráci. Nicméně, i tady platí, že strana prochází vnitřním pnutím, pomlčka začíná být spíše rozdělovníkem než spojovníkem a další vývoj je složitý. Navíc je to strana spíše regionální.

Otazník visí i nad Stranou zelených. Je zřejmé, že jejich voliči se z části rekrutují rovněž ze středopravého spektra a čerpá tak z potenciálu zaniklé Unie svobody. Tedy opět jde o hlasy, které si nemůžeme dovolit ztratit kvůli ideologické předpojatosti. Nechci spekulovat o tom, kam půjde vývoj v samotné Straně zelených. Ale my musíme umět oslovit a spolupracovat s oněmi vzdělanými, aktivními a odpovědnými občany, kteří tvoří její voličskou základnu. Čistě pragmaticky říkám, že buď budeme mít zelené v koalici, nebo část jejich voličů na palubě. Neošklíbejme se nad tím. Když je otevřenost ekologickým tématům dost dobrá pro torrye s jejich dvousetletou konzervativní tradicí, nemůže být špatná ani pro nás. Nežijeme přece, jako konzervativci, proto, abychom chránili životní prostředí, ale chráníme jej, abychom mohli kvalitně žít. Ochrana prostředí pro život je výsostně konzervativní hodnota!

Sečteno a podtrženo, pokud má mít pravice v České republice slušnou perspektivu, musíme umět trvale rozšiřovat náš voličský záběr a udržovat si velký koaliční potenciál. Jako se nám to dařilo uplynulých šest let. Potřebujeme spojence jak mezi voličskými skupinami, tak mezi blízkými stranami. Obavy, že přijdeme o svůj pravicový charakter, nejsou na místě.

Za prvé by šlo o politickou sebevraždu, kdybychom se pokoušeli rozkročit nad středem. Ve skutečnosti se politická scéna polarizuje na dva tábory a údajný posun ke středu je optický klam daný potřebou obou hlavních stran oslovovat středové voliče. Tomu odpovídají volební výsledky, které se i v poměrném systému fakticky blíží systému většinovému.

Za druhé daleko spíše ztratíme přelétavé voliče středu než své věrné. Ty jsme si udrželi i v těchto volbách. Úplně stejně jako v roce 2002, v nichž jsme bez započtení výsledků z Prahy dosáhli stejného výsledku i jasně pravicového složení elektorátu.

Za třetí rozšíření tematického záběru neznamená rozředění ideologie, ale prostě její širší aplikaci. To jsme předvedli ve volbách v roce 2006. Tehdy jsme přesvědčivě ukázali, že hodnoty jako solidarita odpovědných, bezpečí či spravedlnost pravicové straně sluší. Nyní k nim přidáváme vzdělání a vědu. Které mimochodem patří k prioritám pravicových, nikoli levicových voličů. V budoucnu navrhuji věnovat se s větší razancí ekologickým tématům. Odpovědnost totiž také patří do pravicového, ne levicového myšlenkového arzenálu.

Jaké jsou tedy na závěr alternativy? Žádné. Tedy pokud nechceme být izolovanou stranou s nějakými patnácti procenty voličů a bez přirozených spojenců. Rozložení sil nemůžeme obejít ani změnou volebního systému na většinový. Pak by tu zůstaly jen tři celostátní strany: ČSSD, KSČM a ODS. A jedna regionální: KDU-ČSL, která by bodovala na náš úkor. Je jasné, kdo by měl navrch. Většinový systém je cestou do pekla trvalé levicové hegemonie. V "lepším" případě k trvalé vládě velkých koalic. A ty s dnešní sociální demokracií opravdu, ale opravdu nepřipadají v úvahu.

Dámy a pánové, přátelé, nechtěl jsem dnes říci úplně všechno. Jen to podstatné. Dnes je toho víc, než jindy. Mluvil jsem od srdce, jak je mým zvykem. Nezastíral jsem ani naše úspěchy, ani naše chyby. Včetně těch svých. Naše mise ještě určitě nekončí. Dnes jsem chtěl pouze iniciovat diskusi, zítra představím svůj návrh řešení. Pojďme dál PRAVOU CESTOU!

Ing. Mirek Topolánek, předseda vlády ČR, předseda ODS a poslanec PČR

Zdroj: www.ods.cz