Naposled donutit tělo dojít do studia Radiožurnálu a přimět hlasivky vydávat artikulované zvuky.
Stáhnout fotky z mobilu.

Panebože. To je bota herečky z filmu Volver! Doufám, že ji dostala nazpátek.
Stáhnout fotky z foťáku.

Jejda. To kdyby někdo viděl.
Stůl.

To už nemá cenu. Nechám to tak.
Naposled sluchátka na uši. A do nich soundtrack z filmu Láska nebeská na protest proti intelektualismu okolí. A notebook na kolena, už naposled.

ZÍTRA NEHRAJEME

Vždycky jsem si přál napsat poslední článek z Varů s tak čistou emocí, s jakou natočil jednaosmdesátiletý Robert Altman film ZÍTRA NEHRAJEME  (už brzy přijde i k nám do kin - delší trailer zde, kratší a výrazně lépe sestříhaný zde, ale v horší kvalitě a špatným aspect ratiem). Je to film, ve kterém neuvěřitelná sestava herců - Meryl Streepová, Lily Tomlinová, Woody Harrelson, John C. Reilly, Tommy Lee Jones, Kevin Kline a Lindsay Lohanová - předstírají, že jsou partička country bavičů ze zaprášené rozhlasové show a že prožívají poslední večer před publikem, že hrají naposled. V tom filmu se toho o moc víc neděje, protože Altmanovi jako obvykle nejde o děj, ale o emoci. O vytvoření atmosféry neodvratného konce, který vás ochromí a osvobodí zároveň.

[Garrison Keillor, Meryl Streepová, Lindsay Lohanová a country]

Snad k žádnému festivalovému filmu jsem nepřistupoval s větší nedůvěrou. Country dávám jen z donucení, celý informační background k filmu je pro Čecha neskutečně složitý - zmiňovaná "končící" a pozapomenutá rozhlasová show ve filmu je ve skutečnosti známý americký rozhlasový pořad, jejíž tvůrce Garrison Keillor něžně paroduje staré rozhlasové vysílání, a který je tak úspěšný, že se svým vysíláním rozhodně nekončí - a vůbec mě to celé předem nějak prudilo. A po prvních deseti minutách jsem s jistým překvapením musel přiznat, že když Meryl Streepová s Lily Tomlinovou nacvičí country dvojhlasy, má to zvláštní kouzlo (a rozhodně úplně jiné, než kdyby Věra Galatíková a Jana Hlaváčová zpívaly Stánky) - koneckonců přesvědčit se můžete na ukázce zde, přibližně kolem druhé minuty. A že Woody Harrelson a John C. Reilly se pro role lascivních kovbojských bavičů přímo narodili.

A jak film pokračoval dál, uvědomoval jsem si, že se sice skládá snad ze všech věcí, které ve filmu nesnáším (kromě country v něm je například i blbě patetická postava "anděla", který prochází mezi smrtelníky a vede s nimi hlubokomyslné rozhovory), ale že si mě přesto podmaňuje. Stejně jako každého, který někdy dělal něco, o co mu skutečně šlo. A který pak prožíval poslední den. Není důležité, jestli naposledy vysíláte rozhlasový pořad a nebo zažíváte svůj patnáctý poslední den karlovarského festivalu. Douša už je pryč, nechal po sobě na internetu náruč fotek (a náhodně jsem narazil na karlovarské fotozážitky někoho dalšího), další odjíždí těsně po závěrečném ceremoniálu a ani nečekají na projekci závěrečného filmu, jiní se hodlají proslavit nocí až do rána. Ale na všechny už ten konec leze. 

Čtvrtý rok jsem byl festivalovým blogerem - letos poprvé přímo v rámci Novinek, protože zlomyslný robot firmy Seznam.cz smazal pár týdnů před festivalem celý archív festivalového blogu, logicky - vždyť se na něm "celý rok nic nedělo". Zbyly po něm jen ozvěny a echa v hlubinách internetu. Totéž čeká za pár hodin tenhle festival, během kterého jsem se setkal s kráskamizvířaty (velkými), viděl filmy o sprostých medvídcích, o hnijících tatíncích, mrtvých maminkách a vůbec o ženách, které dokážou držet pohromadě za jakýchkoli okolností (filmaři mají obrovskou imaginaci). Ten poslední uvedený se jmenoval VolverNávrat, natočil ho Pedro Almódovar, a po skončení jeho včerejší projekce se z Velkého sálu jako obvykle vyvalil dav patnácti set lidí a ti zas jako obvykle ucpali celé prostranství před Thermalech, přeplnili stany s občerstvením a nad pivky a mojity říkali, že ta Penélope Cruz je přece jenom výborná herečka.

[Lola (vlevo) tančila včera o život]

Někde mezi nimi včera večer chodila i Lola Dueňas (hrála nejen ve Volveru, ale i v Hlasu moře), která je ve Volveru možná ještě výbornější než Penélope a má už Goyovu cenu a společně s ostatními dámami z filmu i cenu za nejlepší herečku z Cannes. Sledoval jsem ji, jak v přeplněném festivalovém stanu srkala pivo uprostřed batůžkářů, jak ji vír tance později zanesl ke stolu vozíčkářů využívajících Kino bez bariér, kteří tleskali do rytmu a objednávali pivo, vzpomněl jsem si na kyselé ksichty v Praze, na řeči o festivalovém snobství a pozlátku a napadlo mě, že na festivaly všichni jezdíme z jiných důvodů - na filmy, na hvězdy či na chlebíčky - ale jedno máme společné.

Aspoň  na chvíli nechceme být sami. 

Hezký den. 

P. S. Měli jsme pak zajímavou debatu o tom, jestli mohou vozíčkářovi policajti napařit body za jízdu v podnapilém stavu, ale nikdo neznal správnou odpověď. Pomůžete?