Článek
Svůj první a asi i jediný výlet do promítací kabiny jsem absolvovala se dvěma sympaťáky z Malého sálu v Thermalu - zkušeným matadorem Petrem Láškem, s takřka dvacetiletou praxí, a jeho mladším kolegou Tomášem. V jejich kabině, vyzdobené plakáty z českých filmů, se ve třech točí od rána až do půl druhé v noci.
Filmy se "prolínají" každých dvacet minut
Největší stres je údajně před promítáním. Čeká se na úvodní slova, musí se nasadit znělka a poté hlavní film. Prostě frmol: "Film založíme do promítačky a čekáme na signál, potom rozsvítíme xenonovou výbojku, zdroj světla na plátno. Film nastavíme na začátek, respektive sedm vteřin před ním, a dáváme pozor na dělící čáry mezi jednotlivými okénky, aby nebyly na plátně vidět. Důležité je správně zaostřit a dávat pozor na titulky," popisuje Petr divoký proces.
Před samotným promítáním jsem neodolala a zkusila si filmovou cívku cvičně založit. No řeknu vám, je to peklo. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem propletla pás tím šíleným strojem - a to mi kluci posvítili!
Petr normálně filmy na plátně permanentně nekontroluje, ale festival je výjimkou: "Prostě nemůžeme pustit film a jít na pivo. Hlavně aby v kabině nesvítily zářivky, abychom viděli správně na plátno," rychle dodává, zakrývá videopromítačku a odpočítává dvacet vteřin. "Na sedm zapínáš," křičí na kolegu přes hučící větráky.
Filmy se v Malém sále pouští ze dvou promítaček a kotouče se mění každých dvacet minut, tzv. se prolínají. Běžný film má dvě krabice s cívkami. Při dotazu, co je nejtěžší na profesi promítače, Petr neztrácí humor: "Nejtěžší na této profesi jsou krabice s filmy, jedna váží patnáct kilo a jeden film má minimálně krabice dvě."
Bez značek jsme ztracení
Novinkou pro mě bylo, že každý konec cívky s filmem je označen dvěma značkami v pravém horním rohu. Málokdo si toho všimne. "Slouží pro promítače. Naznačují, že je třeba kotouče vyměnit," dodává Petr, "postrachem promítačů je, když přehlídneme značky, které říkají, že se blíží výměna cívek. Když takzvaně ujedou značky, může nastat třeba až pětivteřinová tma nebo se objeví čísla. To je potom průšvih."
Promítač odkódovává značky: "První značka je signál, že máme pustit motor druhé promítačky nového kotouče. Je založená asi sedm vteřin před začátkem obrazu, sedm vteřin se nový kotouč rozjíždí, motor nabírá otáčky a druhý dojíždí. Druhá značka je přesně ten moment, kdy se kotouče vymění. Důležité je, aby divák nic nepoznal a film pokračoval plynule na plátně."
Komplikace nastávají i když se chybně připraví jednotlivé díly: "V minulých letech se stávalo, že občas popletli díly, někdo založil místo cívky pět, třeba sedmičku. Letos se to ale zatím nestalo," si Petr oddechl.
Jedinou nesnází byl zatím jeden čínský film, který neměl vůbec napsáno, co je který díl. "Byl tam jen nějaký rozsypaný čaj," zavtipkoval sedmatřicetiletý Petr, který vystudoval průmyslovku a dělá u filmu kameramana, střihače a promítače. "Je to pro mě zároveň koníček i zaměstnání," vysvětluje muž, který řídí festival nezávislého a amatérského filmu PAF.
Na druhou stranu v Hlavním sále hotelu Thermal je navíc zařízení modernější - jediné v České republice - unikátní Sony 4K, který nabízí mnohem kvalitnější obraz. "To už promítače nepotřebuje a taky nás to jednou nahradí," povzdechne si nakonec Tomáš.
JAK SE STÁT PROMÍTAČEM
Stát se promítačem je stejně jednoduché, jako si udělat řidičák. Můžete buď vystudovat střední průmyslovou školu sdělovací techniky nebo se stačí přihlásit do kurzu. Trvá dva až tři týdny, složíte zkoušky z optiky, akustiky, mechaniky promítacích strojů, bezpečnosti práce a odpromítáte na padesát snímků. S papíry na promítačku pak hurá do světa kin a promítacích sálů...