Hlavní obsah

Návštěva pohraniční keramické dílny vrací v čase

Právo, Miroslav Homola

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jako by se člověk vrátil o osm století zpět. Tak si může s mírnou dávkou fantazie připadat návštěvník, kterého vpustí do své keramické dílny, a především k peci Pavel Kovářík. Otec tří malých kluků sám sebe označuje za hrnčíře.

Foto: Miroslav Homola, Právo

Tradici prastaré Klikovské keramiky udržuje Pavel Kovářík v Rapšachu.

Článek

Každý, kdo navštíví Kováříkův prastarý dům v pohraničním Rapšachu, uvidí, že hrnec je pouhým označením pro desítky druhů různých výrobků z pálené hlíny, která s příměsí oxidu železa vytváří jedinečnou strukturu. Té se zde po staletí říkalo podle vedlejší jihočeské vesničky Klikovská keramika. Keramické dílny zde však prozatím vymírají.

Pec jako před staletími

„Na Klikově vyráběl keramiku i můj táta, který je absolventem bechyňské školy. Já jsem však s hrnci už začal tady, v Rapšachu, kam jsme se asi před 18 lety přestěhovali. V tomto domě se podle dokumentů, které jsem našel, vyráběly hrnce už v roce 1880, kdy zde byla postavena takzvaná kaselská pec. Jde však o systém výroby, který je už nejméně 800 let starý. Jeho principem je vypalování v rozměrné peci na dřevo při teplotě až 1500 stupňů Celsia. Tak vysoké teploty se přitom dosahuje bez větráků či ventilátorů. Jediný tah vytváří zhruba deset metrů vysoký komín o průměru asi jednoho metru, který je na konci pece,“ popisuje prastarý způsob pálení z místních jílů Pavel.

Foto: Miroslav Homola, Právo

Systém výroby je už nejméně 800 let starý.

Výpal je důvod k malé oslavě

Za asistence svých synů Kuby a Štěpána, kteří mají keramickou hlínu na rukou i oděvu, stejně jako jejich táta, vysvětluje, že po nanošení všech polotovarů do pece se celá pec zazdí a zůstanou jen dva otvory na přikládání. „No a pak se to všechno vypálí za zhruba necelé dva dny topení,“ dodává výtvarník, jenž po vypálení uspořádá malou zahradní oslavu se sousedy.

Nejistá budoucnost

Jak doplňuje, dříve se na Klikově a dalších zhruba 15 místech v okolních vesnicích pálily hlavně hrnce. „Byly to prostě výrobny nádobí. V hrncích se až do počátku 19. století běžně vařilo, a i poté si mnozí jistě pamatují, že hliněné glazované hrnce z tenké hlíny babičky využívaly třeba na mléko či sádlo. Teď místo hrnců děláme většinou květináče, džbány, amfory a další výrobky, které odebírají pro potěšení zahrádkářů prodejny po celé republice a jezdí k nám i sousedé z Rakouska,“ dodává keramik a opatrně nejstaršímu z chlapců podává z pece zapomenutý „jurský park“. V drobné hliněné skulptuře nechybí dinosaurus či rostliny.

Foto: Miroslav Homola, Právo

Synové Kuba (větší) a Štěpán jsou mu v práci častými společníky.

„Povedlo se mu to,“ poznamenává táta, ale zároveň dodává, že by byl přece jen raději, aby synové, kteří s ním tráví v dílně a u pece hodně času, dělali v dospělosti něco jiného.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám