Pokud mám správné informace, ve věku 22 let jste se vydal na Aljašku. Co vás k takovému kroku přimělo a co jste tam dělal?

S nejlepším kamarádem jsme tehdy sedli na letadlo a bez zkušeností, jakékoliv výbavy a 50 dolary v kapse jsme se vydali na sever. Lákala nás práce na moři a samozřejmě vidina velkého výdělku. Nejdříve jsem pracoval na lodi Alaska Trader. Být členem posádky se mi rychle dostalo pod kůži a došlo mi, že nechci, aby pro mě byl tenhle životní styl jen krátkým dobrodružstvím. Po nějakých třech letech se mi naskytla příležitost působit jako pomocník na palubě Wizarda, následně jsem si udělal licenci a nakonec se přesunul přímo do kapitánské kajuty.

Byl pro vás tedy přesun na Aljašku životním zlomem, kdy jste si zamiloval moře a v něm žijící potvory, nebo jste k těmhle věcem inklinoval již v dětství?

Narodil jsem se ve znamení ryb, takže jsem k tomu moři vlastně předurčen. Od mládí jsem pracoval po restauracích, dokonce jsem dělal šéfkuchaře, ale když je vám kolem dvaceti let, chcete prostě zkoušet nové věci a jít za dobrodružstvím. Netušil jsem, co to bude, nevěděl jsem, do čeho jdu. Úplně mě to ale pohltilo a rovněž předurčilo moji budoucí kariéru. To mě tehdy při odjezdu na Aljašku samozřejmě ani nenapadlo.

Co vás na profesi kapitána a lovce krabů baví nejvíce?

Víte, každý rok se v půlce října, kdy začíná sezóna, vypravím na širé moře, a tak se to se mnou táhne už víc jak 30 let. A při každé plavbě zjišťuju, že pořád neznám všechno. Na moři vnímám takový nepopsatelný pocit. Je to krásné, neskutečně uklidňující a fascinující. Tak to ale samozřejmě není vždy, často naopak zavládne chaos, obzvlášť při bouřkách. Nejvíc si ale užívám už jen to, že jsem na moři – asi to bude znít bláznivě, ale člověk tam cítí určitý klid a mír.

Některé úlovky Keitha Colburna jsou opravdu úctyhodné.

Některé úlovky Keitha Colburna jsou opravdu úctyhodné.

Mohl byste popsat obvyklou sestavu vašeho týmu a stručně nastínit, kdo za co odpovídá?

Na lodi nemůže chybět můj bratr Monte, který dělá druhého kapitána. Letos vyplouváme vybaveni přestavěným motorem, to je jeho zásluha. Je taky asi jediný z posádky, kdo dokáže krotit moje nálady. Dalším členem je Gary, se kterým spolupracuju už víc než 20 let. Řídí loď v noci a taky se stará o to, aby na palubě bylo vše, jak má, včetně sítí na kraby. Pak je tu Lenny, náš hlavní inženýr, který dohlíží na to, aby všechno technicky šlapalo. A pak máme dalších šest členů – Kevina, Freddyho, Rogera, jeho bráchu Robbyho, Tylera a náš nejčerstvější „úlovek“ na palubě Roberta Get´er Done Sanderse. Kevin je třeba skvělý profesionál, pro něj sezóna představuje hlavně práci a zdroj obživy, takový samorost. Na druhou stranu třeba Freddy nás všechny dobíjí nadějí a pozitivní energií.

V televizním pořadu Nejsmrtelnější úlovek se často dostáváte do krizových situací. Vzpomenete si na nějakou konkrétní, při které jste se opravdu bál o svůj život nebo o loď?

Řekl bych, že nejnebezpečnější situaci jsem zažil při natáčení jedné série, během které jsme se dostali k ruské hranici, kde jsme chtěli lovit kraby Opilio. Nakonec mě ale víc lákala jiná kořist, která měla daleko větší hmotnost, než s jakou jsem měl zkušenosti. Moje loď takový náklad nikdy nepřevážela. Víte, jak to je, nemáte úplně přehled, kolik ta loď zvládne. Limit je pro vás pomyslná stopka, kterou nechcete překročit. A když to přestřelíte, tak to loď jednoduše nezvládne, a pak už je jen krátká cesta k tomu, aby vás moře pohltilo navždy. Nepamatuju si přesně rok, řekl bych, že to bylo tak šest let zpátky. Když jsem pak viděl fotky lodě, velmi mě to vyděsilo.

Taková práce musí být nesmírně náročná. Jaké jsou podle vás základní předpoklady k tomu, aby se člověk stal kapitánem na takové lodi?

Základní předpoklad pro rybaření v Beringově moři, možná i pro rybaření obecně, je vytrvalost. Musíte být houževnatý, bez toho to opravdu nejde – a nemluvím ani tak o fyzičce, je to spíš o psychické odolnosti. Častokrát vidím opravdové siláky a hromotluky, kteří se potýkají s problémy. Když vás totiž nebolí ruce, tak vás bolí ramena, záda, bolí vás úplně všechno. Takže první na ráně je samozřejmě psychika, ta odchází nejdřív.

Vy jste dlouhodobě považován za jednoho z nejúspěšnějších kapitánů živících se lovem krabů. Co je tajemstvím vašeho úspěchu?

Základ je tvrdá práce a uvědomělý žebříček hodnot. Musíte pracovat s lidmi, kteří smýšlejí podobně, vyznávají podobné standardy a jsou stejně zapálení pro věc. Moje rada – pracujte více než konkurenti. Vždycky si udělejte představu, do čeho jdete, nepodceňujte přípravu a vždy hrajte na jistotu.

Od počátků jsem se toho snažil o lodi naučit co možná nejvíce – na palubě, od kormidelníků, ve strojovně, na zádi, všude. A to nezmiňuju, že je třeba pochopit takové ty zákulisní věci, politické spojitosti a příslušné zákony nebo regulace. Tohle všechno jsem si musel osvojit. Teprve potom mě napadlo, že by nebylo úplně od věci koupit loď a vyplout, stát se svým vlastním šéfem a otevřít si podnik. Je toho strašně moc, musíte znát životní cyklus krabů a mít dobrý odhad, kdy očekávat dobrý, a kdy špatný rok. Vždy si raději dávám nějakou částku stranou jako rezervu na horší časy.

Rybářská loď se už několikrát dostala do problémů.

Rybářská loď se už několikrát dostala do problémů.

Vzpomínáte si na nějakou situaci, kdy se něco opravdu hodně pokazilo a celá sezóna tak byla ohrožena nebo skončila fiaskem?

Nikdy mi nikdo nespadl přes palubu. Jednou se nám ale podařilo nabrat třináctimetrovou vysokou vlnu a šest chlapů tomu bylo vystaveno. Zdecimovala mi téměř celou posádku. To byl asi ten nejhorší zážitek. Já vyvázl se třemi těžkými zraněními. Mého bratra to doslova rozmáčklo. Myslím, že skončil s čtyřmi nebo pěti zlomenými žebry.

Na druhou stranu bylo ještě štěstí, že to dopadlo takhle. První důstojník utrpěl poranění nervů a měl nejhorší monokl, jaký jsem kdy viděl, protože ho vlna odhodila přímo do sítí mezi kraby. A u třetího člena posádky jsme se báli, jestli vnitřně nekrvácí. Nakonec to byly jen podlitiny. Během několika hodin jsem si prošel peklem a hrál si na doktora. Kromě toho jsem musel dostat loď k pobřežní hlídce, otočit ji a doplout zpátky do města. Se dvěma raněnými – mým bratrem a vedoucím paluby, kteří byli totálně mimo. Najednou jsem musel zastat tři pozice v jednu chvíli. Brácha dělal ten rok inženýra, takže jsem musel jít do podpalubí a čerpat palivo. Uprostřed téhle kalamity, skoro v desetimetrové hloubce!

Nutno říct, že nejste populární pouze jako lovec krabů, ale máte renomé i jako kulinářský guru. Jaký je váš nejoblíbenější krabí recept?

Miluju mořské plody, jsou ideální kombinací skvělé chuti a zdravé stravy. Krabi se přirozeně stali součástí mé obchodní značky. Ze svých receptů bych vybral třeba kraba na citrusech a chilli, napěchovaného pikantním citrónovým aioli, omáčkou z červeného grapefruitu nebo mangovým ponzu sosem. Vymýšlím ale i jednodušší kombinace, třeba krab podávaný jako předkrm společně s ovocem nebo krabím ceviche. S kraby máte nekonečně možností. Moje kulinářská filozofie spočívá v jednoduchých recepturách. Nedělejte z nich koprové omáčky, jen je lehce upravte a pak je flákněte na gril nebo chvilku povařte. Z talíře vždy musí být poznat, že krab má více než pět nohou. A ideálně si k němu dopřejte sklenku bílého.

Jak dlouho chcete ve vaší profesi pokračovat a jaké jsou vaše plány do budoucna?

Příliš daleké plány do budoucna momentálně nemám. Teď se chystám na takový menší letní výlet, musím si ale nejprve hodit kostkou. Bude to ale buď Jihoafrická republika nebo nějaká země severně od ní. Třeba Zimbabwe, Keňa či Tanzanie. Byl jsem sice v Maroku, v mládí jsem navštívil i Egypt, nikdy jsem ale nezažil takovou tu pravou Afriku, šílené zážitky ze safari. To mě láká a je to pro mě dostatečným důvodem strávit tohle léto právě tam.