McCarron by o whisky dokázal mluvit dlouho a ani po několika hodinách by nejspíš neztratil pozornost posluchačů. Pro Novinky se svým řízným skotským přízvukem shrnul svou kariéru a pohled na whisky.

Vím, že jste vystudoval chemické inženýrství. Jak jste se dostal k práci v palírně?

Když jsem skončil na univerzitě, tak jsem stejně jako ostatní začal shánět práci. A jednou z možností bylo Diageo, velká alkoholová společnost, která hledala právě chemické inženýry. Tak jsem se přihlásil. Nakonec jsem vzal jinou práci, ale jen na rok, chtěl jsem to totiž zkusit znova. A napodruhé to vyšlo. Měl jsem štěstí a rychle jsem se dostal k tvorbě nové single malt whisky, navrhoval jsem celý proces. Pak už jsem u whisky zůstal.

O práci v destilérkách jste přemýšlel už během studia?

Nepřemýšlel. Abych byl upřímný, prostě to přišlo samo. Hodně lidí určitě vypráví, jak chtěli pálit whisky už odmalička, ale já ne. Když jsem ale začal v Diageu, které pod sebou sdružuje obrovské množství značek alkoholů, tak jsem už po pár týdnech věděl, že to je místo, kam chci patřit. Teď už tu jsem 10 let.

Dokážete si představit, že byste ve firmě dokázal pracovat až do důchodu?

Ano. Příštích 30 let bych chtěl být v Glenmorangie, pokud to půjde. Takže jestli je to práce snů? Rozhodně. Mám skvělého šéfa, doktora Billa Lumsdena, který mě učí, a moje pozice se změní až v okamžiku, kdy se on rozhodne odejít do penze. Pak to po něm převezmu já.

Před Glenmorangie jste toho ale prošel víc.

Ano, byl jsem ve vícero destilérkách. Byl jsem třeba manažer v Obanu, na Islay jsem byl v palírnách Caol Ila a Port Ellen. A teď jsem v Glenmorangie a také Ardbergu. Obě jsou zajímavé, takže je to perfektní pozice. Jeden den můžu pracovat s kouřovým Ardbergem, druhý den s krásně ovocnou Glenmorangie. Je to perfektní kombinace.

Glenmorangie začala se sherry whisky, tedy whisky, které jsou částečně stařené v sudech po sherry, případně portském atd. Tehdy to bylo novinka, dnes už to ale dělá mnoho firem. To musíte brát jako známku úspěchu.

I kvůli tomu jsem se moc chtěl připojit právě ke Glenmorangie, kde mají vůli experimentovat, inovovat a zkoušet věci. Mám štěstí, že můžu pracovat pro Billa Lumsdena. Chce, abych to po něm jednou v budoucnu převzal, ale teď tu ještě pět deset let bude, aby mě stihl naučit všechno, co zná. I to, jak dokázal přijít s takto kreativními nápady, z nichž vznikly právě tyto whisky.

Tehdy byly novinkou sherry whisky, co by tím mohlo být dnes? Třeba váš Signet, kde se mísí velmi staré sudy s whisky připravované z odrůdy ječmene používaného spíš na výrobu piva?

Signet je pravděpodobně naše nejvíc inovativní whisky. Jsme jediní ve Skotsku, kdo používá čokoládový slad. Já pracuji s kolegy na tom, co přijde příště, co bychom mohli dělat jinak a lépe. Je tu pořád hodně typů sudů, které by se daly zkusit. Máme toho ještě hodně, s čím bychom mohli přijít.

Víc a víc palíren teď přichází se single malt whisky bez udání stáří. Co na to říkáte v Glenmorangie?

Vždycky jsme to dělali, hlavně v případech, kdy jsme v rámci experimentování usilovali o nějakou specifickou chuť. Pak musíte použít různě staré základy, takže to musíte uvést jako whisky bez konkrétního stáří.

Spíš mám na mysli případy, kdy některé firmy nestíhají uspokojovat poptávku trhu a takto se to snaží dohnat.

No, nemůžu mluvit za ostatní, ale tohle není naše cesta. Myslím si, že tu je prostor pro whisky bez udání věku, ale musí mít nějakou zajímavou chuť.

Na závěr se nemůžu nezeptat… Jak si myslíte, že na vás, případně na celé odvětví, dopadne brexit?

Upřímně, nevíme. Už před hlasováním jsme si říkali, že ať už to dopadne tak či onak, čekají nás určité výzvy. Ale berte to tak, že Ardberg už tu je od roku 1815 a Glenmorangie od roku 1843, a za tu dobu toho ty palírny prošly opravdu hodně. Takže si myslím, že určitě budeme čelit problémům, ale z dlouhodobého hlediska budeme my i celé odvětví skotské whisky v pohodě.