Skvělá životospráva, extrémní požadavky na technologické aspekty tyčky a odhodlání - to jsou hlavní rysy, kterými je možné populárního francouzského tyčkaře popsat. Je to právě on, do kterého se vkládají obrovské naděje, že by mohl být po 60 letech dalším tyčkařem, který od dob Američana Boba Richardse zvládne obhájit zlatou olympijskou medaili z této disciplíny. Tedy něco, co se nepodařilo ani Bubkovi.

Pokud někdo řekne, že se o sebe muži v poslední době až přehnaně starají, nezná Lavillenieho. Ten to však nedělá ve jménu svého vzhledu, ale sportovních výkonů. Neváží ani o deko více, než potřebuje. Dobře ví, že byť i jen kilogramová změna jeho váhy by mu mohla rozhodit snažení o druhý po sobě jdoucí olympijský triumf.

Lavillenie je velkou francouzskou nadějí na zlatou olympijskou medaili.

Lavillenie je velkou francouzskou nadějí na zlatou olympijskou medaili.

Je toho mnoho, co na něm ostatní sportovci, ale i obyčejní lidé obdivují. Mimo jiné i jeho běh. Když dospěje do posledních pěti metrů svého rozběhu, je již v plném sprintu. V roce 2014, kdy stanovil svůj světový rekord, mu byla rychlost změřena na více než 30 kilometrů za hodinu. Jenže rychlý není jen on. Pouhou rychlostí se ve skoku o tyči nevyhrává, je to však základní předpoklad. A vynechme nyní nutnost přesného časování odrazu tyčky - i ta je shodná pro všechny.

Francouzova specifika

Podobně jako má plavec Ryan Lochte speciální „rybí” pohyb, který používá po odrazu, i Lavillenieho pohyb je v mnoha ohledech specifický. Ačkoliv je menší než většina startovního pole, vynahrazuje to svou mrštností, technikou a zejména prací s kinetickou energií.

Profesor Peter McGinnis působí jako odborný poradce pro americkou atletickou federaci. V rámci své expertízy se rozhodl prostudovat několik Lavillenieho odrazů a jeho práci s tyčkou. Všiml si toho, že se většina tyčkařů odráží pod úhlem přibližně 18 stupňů. Lavillenie se však dostává níže. Výrazně níže. Vypadá to, jakoby by vyběhl přímo do vzduchu. Navíc se mu daří držet se tyče déle než ostatním. To mu podle McGinnise dává více kinetické energie pro chvíli, kdy tyčku pustí.

Trénink nemusí probíhat nutně jen v hale.

Trénink nemusí probíhat nutně jen v hale.

Tyčka sama o sobě je vlastně trubka vyrobená ze skelných vláken, případně s příměsí uhlíkové tkaniny. Lavillenie používá tyč, která je drobně zúžená ve středu, kde dochází během skoku k největšímu tlaku na materiál. Ačkoliv je Lavillenie spíše drobný, tyčku ohýbá více než ostatní atleti. A takovýchto drobností, které dotváří Lavillenieho výjimečnost je mnoho. Zda ho to však dovede k obhájení zlaté medaile z Londýna, to se dozvíme až v noci z pondělí na úterý, kdy na jeho tyčce spočinou oči celého světa...