„Když jsem se probudil v nemocnici, ptali se mě, co je za den, a já jim řekl: 25. října 2001,“ vysvětlil. Podle lékařů trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, kvůli níž nejprve nemohl poznat svou zestárlou ženu ani děti, kterým mezitím narostly vousy. Nevěděl ani, že se vinou teroristů zhroutila newyorská Dvojčata a Itálie už neplatí lirami, ale eurem.

„Když jsem se podíval do zrcadla, div že jsem neomdlel,“ přiblížil. Další šok přišel, když chtěl od ženy vědět, proč jej nepřišli navštívit rodiče. „Řekla mi, že moje maminka zemřela před dvěma lety,“ svěřil se listu La Stampa.

Mnozí známí i kolegové mu radili, ať jde do invalidního důchodu, Piccioni to ale odmítl. „Chtěl jsem znovu pracovat jako lékař. Chtěl jsem to a je to,“ prozradil.

Jsi invalidou, až když přestaneš bojovat 

Pak ale přišla další rána: vyšetření odhalilo, že mu náraz definitivně poškodil paměť. V té chvíli přiznal, že ho napadlo se vším skoncovat.

Rodina a jeho přátelé mu ale byli podporou. Začal se znovu učit všechno to, co za léta temnoty zapomněl. „Strávil jsem rok testy a zkouškami s psychology a neuropsychology. Nakonec mi řekli: můžeš znovu dělat primáře,“ řekl s úsměvem. Na své místo se vrátil letos na začátku února.

„Staneš se invalidou, až když přestaneš bojovat. Když o tom sám sebe přesvědčíš. Mohl jsem jít do důchodu, ale já jsem lékař a dělám to s nadšením. Rád se starám o druhé,“ podotkl.

„Je to, jako kdybych se znovu narodil. Musel jsem se s velkým úsilím spoustu věcí znovu učit. Získal jsem ale díky tomu jinou schopnost: chápat, naslouchat a být užitečný ostatním,“ uzavřel.