Hlavní obsah
Patricia Clarksonová po příjezdu na MFF KV. Foto: Jan Handrejch, Právo

Bylo vzrušující pracovat s DiCapriem a Scorsesem najednou, říká Patricia Clarksonová

Hlavním zahraničním hostem konce festivalu je americká herečka Patricia Clarksonová, kterou znáte ze špičkové minisérie HBO Ostré předměty (její první díl byl exkluzivně uveden loni právě ve Varech) či ze seriálu Dům z karet. Převezme Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

Patricia Clarksonová po příjezdu na MFF KV. Foto: Jan Handrejch, Právo
Bylo vzrušující pracovat s DiCapriem a Scorsesem najednou, říká Patricia Clarksonová

Patří jí za desítky menších rolí, které se za poslední dekádu změnily v role hlavní: má za pasem mimo jiné Dogville Larse von Triera, Vicky Cristinu Barcelonu Woodyho Allena či Scorseseho Prokletý ostrov.

 Film Martina Scorseseho z roku 2010 Prokletý ostrov, který se stal obrovským hitem, pro vás konečně znamenal návrat k mainstreamové slávě. Jak k nabídce došlo?

Volal mi můj agent a řekl mi: „Martin Scorsese ti nabízí roli s Leonardem DiCapriem.“ A já si řekla: Panebože! I když to byla jedna scéna – v jeskyni a já tam hrála šílenou ženu –, stačilo mi to. Bylo vzrušující pracovat s DiCapriem a Scorsesem najednou. Myslím, že každý herec, ať už z kterékoli generace, touží pracovat právě s Martinem Scorsesem. Byl to splněný sen. Byla jsem tehdy v pyžamu a dala jsem se doma do takového radostného tanečku, říkám mu dodnes Martyho tanec. Byla to malá role, ale velký krok v mé kariéře.

V roce 2014 jste kromě role na newyorské Broadwayi v inscenaci Sloní muž zvládla natočit snímek Řidičský průkaz s Benem Kingsleym jako učitelem autoškoly…

Mám tenhle film moc ráda, proto jsem si taky přála, aby se promítal v Karlových Varech. Vznikl na základě nádherné, zásadní eseje v časopise The New Yorker, kterou napsala Katha Pollitt, nesmírně inteligentní žena, newyorská spisovatelka, básnířka a slavná sloupkařka časopisu Nation.

Mám ráda všechno, co napíše, ale tahle esej se mi líbila obzvlášť: je to příběh ženy, která měla zdánlivě všechno: velký dům, krásnou dospělou dceru, muže, výbornou práci. Ale právě kvůli svému zaměstnání knižní editorky zapomněla občas zvednout oči od obrazovky laptopu. Zapomněla, že kromě života cizích autorů, které čte na stránkách, existuje i její vlastní život a život její rodiny, o který by se měla náležitě starat. Metafora toho, že je konečně třeba se v životě „naučit řídit“, a fakt, že se jí k tomu náhodou naskytne tenhle úžasný muž, kterého hraje sir Ben Kingsley, mě úplně dostaly.

Tenhle klidný, pacifistický Ind je z úplně jiného světa. Většina Evropanů nikoho tak oduševnělého v životě nepotkala…

Přesně tak. I pro tu mou postavu je to šok. Moje hrdinka úplně ztratila svůj vnitřní rytmus, svoje ženství. Jenže rodinné hodnoty jsou tomuhle muži s turbanem nade vše, a navíc se mi líbí, že je v tom příběhu skutečně jen proto, aby ji naučil řídit: nic víc, nic míň. A ona tím, že se naučí ovládat automobil, najde svůj vnitřní klid a duševní sílu, kterou kdysi ztratila – nebo možná ani nevěděla, že ji má. On jí dá sílu začít znovu žít. Zdá se mi to jako krásná metafora pro ženy středního věku.
I pro muže.

Ano, je to velmi univerzální příběh, který prožívá mnoho lidí po celém světě. Je hodně intimní.

Je zajímavé, že tato vaše postava najde svůj klid uprostřed troubení a dopravních zácp hlučné metropole.

To se mi taky zdá zásadní, protože v New Yorku žiju a je to strašně uspěchané, hlučné město, kde ale existují i lidé podobného typu, které nikdo a nic nerozhází, kteří mají svůj vlastní, bohatý svět. Jen je v tom hluku někdy neslyšíme.

Je zajímavé, že se ten film na hrdinku, kterou hrajete, dívá hodně kriticky – může si za to vlastně taky trochu sama.

Je to velmi kritický film, nic té mé postavě neodpouští. A to je taky velká zásluha režisérky Isabel Coixet, se kterou jsem už natočila tři filmy – vedle Řidičského průkazu ještě Umírající zvíře a taky Florencino knihkupectví. Je to vynikající vizionářka, jedna z nejlepších režisérek, se kterými jsem kdy měla možnost pracovat, mám ji strašně ráda. Sama je matkou, která se naučila řídit až dlouho po čtyřicítce, takže to bylo velmi osobní téma pro nás obě.

Vy už jste se ale s Benem Kingsleym jednou pracovně setkala, právě v Umírajícím zvířeti. Hrála jste tam jeho milenku.

Ano, poprvé když jsem se viděla s Benem Kingsleym, jsem byla nahá a předstírala jsem, že spolu souložíme. Ale to nic nemění na našem dobrém vztahu a na tom, že se na tu roli indického učitele autoškoly a zároveň taxikáře hodil dokonale. Měli jsme hodně společných natáčecích dní: on nevtipkuje, ničím se nezdržuje, celkem ho nezajímá, co jste snídali nebo jestli jste se včera večer špatně vyspali, je naprosto profesionální a bere herectví opravdu hodně vážně – takový by měl být vynikající herec.

Jste dlouholetou oporou nezávislého amerického filmu. Jeden rok se na festivalu v Sundance promítaly hned čtyři celovečerní filmy, ve kterých hrajete; ve Varech jsme roku 2006 obdivovali snímek Přednosta (Station Agent) režiséra Toma McCarthyho…

Přišla jsem do světa nezávislého filmu v době, kdy se mu nesmírně dařilo, v roce 1998. Potom nezávislá kinematografie zažila trošku sešup – a teď jsou tyhle filmy zase na výsluní, za což jsem ráda: je to srdce a krev naší branže. Velké filmy jsou super, sama jsem v nich hrála, miluju ten luxus mít vlastní herecký karavan, ale zároveň mám upřímnou radost, že nezávislý film zažívá další boom. Otevírá totiž hodně prostoru pro herce všech generací - a to je důležité.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků