Hlavní obsah
Jiří Suchý v dokumentu Olgy Sommerové Foto: KVIFF

Jiří Suchý se po padesáti letech vrací na karlovarský festival. Znovu na plátně

Klasik, který se nebere vážně, neúnavný bojovník za krásu českého jazyka a podle Miloše Formana největší žijící český básník uvede dnes v půl sedmé v Karlovarském městském divadle nový film, který o něm natočila Olga Sommerová. Je to skoro zázrak; když jsme se viděli v Praze, byl v obrovském pracovním zápřahu.

Jiří Suchý v dokumentu Olgy Sommerové Foto: KVIFF
Jiří Suchý se po padesáti letech vrací na karlovarský festival. Znovu na plátně

„To víte, mám sedm profesí.“ Jenže napočítali jsme jich nakonec devět. Básník. Herec. Spisovatel. Režisér. Libretista. Skladatel. Textař. Grafik. Ředitel fungujícího pražského divadla, Semaforu. Toto všechno už přes šedesát let.

Jak dlouho jste ve Varech vlastně nebyl? A těšil jste se sem?

Jestli dovolíte, trochu vám pořadí dotazů převrátím: v Karlových Varech na festivalu jsem byl naposled myslím v roce 1964, když jsme s Jiřím Šlitrem uváděli film Kdyby tisíc klarinetů. Ale možná že jsem tady byl ještě v roce 1969 se Zločinem v šantánu. Dokonce si říkám, že asi jo, ale paměť se pozvolna stává mým nepřítelem a jsem velmi rád, že zatím ještě umím zpaměti těch dvanáct her, které máme v Semaforu momentálně na repertoáru. A do Varů jsem se těšil, protože jsem velmi zvědav, jakou podobu má filmový festival dnes.

Jak vypadají vaše dny? Když jsme se viděli v Praze, kromě večerních představení v Semaforu jste také cosi maloval na výstavu, kterou jste následně spěchal zahájit… Na co jste se teď na konci divadelní sezony nejvíc těšil?

Aha, zase dvě otázky, které se tváří jako jedna. Tak tedy mé pracovní dny vypadají různě. Podle toho, zda musím sedět doma a psát novou komedii, nebo zda musím jet na zájezd, případně pokud je zkouškové období, musím trávit dny v divadle, dvě patra pod zemí. Taky musím ze své funkce úřadovat a chodit na schůze, občas si pro radost udělám nějakou litografii, což bych nemusel, ale mně to nedá.

Taky skládám muziku a píšu knihy. To všechno se děje, jak to vyjde. Jediné, co se opakuje s jistou pravidelností, je, že se musím v šest večer sebrat a jet do divadla, kde mi v sedm začíná představení. Protože s Jitkou Molavcovou hrajeme v podstatě ve všech hrách, které se v Semaforu konají, je to naše nejpravidelnější činnost. Jo a ta druhá odpověď: Tentokrát se těším na dovolenou, kterou mi posledních třicet roků osud nedopřál. Letos se mu vzepřu.

Co vám natáčení dokumentu o vás dalo a co vzalo?

Dalo mi přátelství a vzalo právě dovolenou. Ale souhlasil jsem s ním z jednoduchého důvodu: protože mi tu práci nabídla Olga Sommerová. Taková nabídka se neodmítá. Cením si na ní toho, že její dokumenty svědčí o tom, že dobře a předem ví, co točí a proč. Z těch filmů to pak sálá.

Je něco, co v dokumentu nezaznělo a vám to teď chybí?

V dokumentu toho nezaznělo mnoho, ale nejsem tak prostý, abych nevěděl, že film není seriál, a tak jsem vděčen za to, že tam zaznělo, co tam zaznělo. Nechybí mi tam žádný archivní záběr; dosud jsem si ostatně nesestavoval hitparádu archivních záběrů.

V dokumentu jsou mimo jiné části vašich rozhovorů s Janem Werichem, Karlem Gottem, Stanislavem Štepkou ze slovenského Radošinského naivního divadla a tak dále; líbí se mi.

Na mnohé z těch rozhovorů si stále pamatuji. Spíš mi ale utkvěly ve vzpomínkách rozhovory, které se nekonaly před kamerou. Těch bylo hodně a znamenaly pro mě moc.

„Vždycky jsem chtěl bejt dva,“ říkáte ve filmu. Jak těžké to pro vás bylo, když jste poté, co tragicky zemřel Jiří Šlitr, v letech 1969-1970 „dva“ nebyl?

Myslím, že tenkrát jsem se rozhodl skončit s divadlem a živit se hlavně textařinou a grafikou. Nakonec jsem ale neskončil, protože jsem si uvědomil, že bych svým odchodem splnil přání tehdejších držitelů moci, a rozhodl jsem se, že jim tu radost neudělám.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků