„Sedm let jsem házel věci na zeď a Anomalisa bylo to jediné, co na ní zůstalo přilepené,“ říká Kaufman o své loňské novince, animovaném příběhu nešťastného experta na zákaznickou podporu.

Synekdocha, New York byl velkolepý a intepretacím otevřený film, Anomalisa je oproti tomu komorní, sevřený snímek. Je to pro vás cesta do budoucna?

Nebylo to vědomé rozhodnutí. Anomalisa byla napsaná jako divadelní hra, která komunikuje jen hlasy. Teprve následně se z ní stal film. Jsem za to vděčný, byla to pro mě příležitost po dlouhé době něco natočit, protože mám problémy s financováním svých projektů. Věci, které píšu od té doby, jsou ale zase velké a nechávám se v nich ve velkém unášet nápady.

Ať velké, či malé, vaše filmy vyznívají hodně osobně. Myslíte, že je pro umělce nezbytné, aby byl ve svém díle maximálně otevřený?

Není nic důležitějšího. Dokonce ani vaše dovednosti, to, jak ovládáte řemeslo. Klíčové je se otevřít, i když vás to činí zranitelnými. Vystavit se nebezpečí toho, že vás někdo zesměšní nebo že se budete cítit hloupě. Ale prostě to musíte udělat! Protože bez toho byste mohli točit tak akorát filmy o superhrdinech, věci, co nemají nic společného s realitou.

Charlie Kaufman

Charlie Kaufman v Karlových Varech.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Proč jste z Michaela, hlavní postavy Anomalisy, udělal uznávaného odborníka na telefonickou podporu zákazníků?

Zpětně to vypadá jako něco, co se do filmu hodí. Skutečnost je však taková, že jsem si před tím, než jsem se dostal k filmařině, přivydělával jako pomocná síla, co sedí a zvedá telefony.

Takže jsem Michaelovi tohle povolání zvolil především proto, abych věděl, o čem píšu. Zároveň mi přišlo vtipné, že bude celebritou v oboru, u něhož neexistuje žádný důvod, aby nějaké celebrity měl. A samozřejmě to ve filmu nakonec funguje jako zvýraznění toho, jak jsou naše vzájemné interakce umělé.

Jak jste se s prací telefonisty vyrovnával?

Bylo to těžké. Peněz za to příliš nebylo, ale zase je to jedno z mála povolání, které můžete dělat, i když nic neumíte. Lidi, se kterými po telefonu mluvíte, vás neberou jako člověka, a tím pádem to platí i obráceně. Jste vlastně nepřátelé. Ale zároveň jste k sobě slušní.

Vy musíte být zdvořilí celou dobu, zákazníci jsou slušní, protože je k tomu společnost, ve které vyrůstali, vytrénovala. Jenže brzy se tahle podivná rovnováha zlomí a začnou na vás křičet. Dobrovolně bych si to jako celoživotní povolání nevybral.

Michael v Anomalise slyší téměř všechny ostatní postavy včetně své manželky mluvit stejným hlasem. Měl jste to jako „člověk u telefonu“ stejně?

To ne. A ve filmu je to samozřejmě stylizovaná věc. Ale pamatuju si, že když jsem pracoval pro změnu jako vrátný v bytovém komplexu, nepotřeboval jsem vědět, jak se jeho obyvatelé jmenují, pamatoval jsem si jenom čísla jejich bytů: „Támhle jde sedmdesátka, támhle osm há.“ Bylo to vlastně podobné. Odosobňujete si ostatní, stávají se pro vás reprezentanty nějaké okolnosti jejich existence, nejsou to už lidé.

Což je v důsledku děsivé. Nacisté vězně koncentračních táborů také redukovali na čísla.

Ano, je to děsivé, i když je mezi tím milión rozdílů. Ten hlavní je, že nacisté tenhle přístup uplatňovali, když byli u moci. Zatímco já byl ten poslední, sluha.

Hrdinové snímku Anomalisa

Hrdinové snímku Anomalisa.

FOTO: KVIFF

Když jste psal divadelní hru, podle níž pak film vznikl, a dal prakticky všem postavám stejný hlas, měl jste na mysli i to, že se svět unifikuje, že jsme si čím dál víc podobní?

Taky trochu, ale Anomalisa je pro mě hlavně o postavě Michaela. Zamiluje se do Lisy, jediné osoby, kterou slyší mluvit jiným hlasem. A já ji schválně udělal co nejobyčejnější. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že Michael objevil něco výjimečného v jinak průměrném světě.

Problém není ve světě kolem, problém je v Michaelovi. A je to taky myslím obecně náš problém, že už nedokážeme navazovat vztahy s lidmi kolem nás. A důvody jsou většinou v naší hlavě, v naší vlastní nejistotě, strachu z toho se otevřít ostatním.

Co si myslíte o současné Americe, mění se nějak? Třeba s politickým vzestupem Donalda Trumpa?

Ano, k horšímu, stejně jako zbytek světa. Ale není to Donald Trump, kdo Ameriku mění. On není hybatel, on je symptom něčeho, co tu bylo vždycky. On jen našel způsob, jak to probudit a jak toho využít. Zase jsme u strachu. Lidi se bojí ostatních lidí. A existují tu takoví, kteří je v tom podporují, obracejí nás proti sobě navzájem jenom proto, že se jim to hodí.

Vždycky tu takoví byli. Kdosi kdysi řekl, že pokud by fašismus přišel z nacistického Německa do Ameriky, že bychom ho nepoznali. Vypadal by jinak, říkali bychom mu „amerikanismus“. Brali bychom ho jako normální stav. V tom je to celé nebezpečné.

Rozšířená verze rozhovoru vyjde příští čtvrtek v příloze Salon deníku Právo.