Vesničanky Cheba a Ángeles otěhotněly se stejným chlapíkem – Silvestrem, který maká na solných polích a touží utéct ze zapadlého kouta Mexika, kde se silnice proplétají mezi obřími kaktusy naskládanými v ohromných zástupech. Silvestre proto vždy, když nad jeho hlavou přelétává letadlo, na chvíli zastaví práci a sní o lepším životě.

Na snění však nemají nárok obě ženy. Cheba právě doma svépomocí porodila, stará se o další dvě děti a s obavou vyhlíží návrat svého manžela, který se má na pár dní vrátit domů a o novém přírůstku do rodiny samozřejmě nic neví. Ángeles je Silvestreho nevlastní dcera, i těhotná pomáhá získávat z vody sůl a nastávající mateřství ji děsí.

Solano sází na detaily i metafory

Kromě silného příběhu je Solanův film pronikavý svým důrazem na detail a metaforu. Dokonce i v každém záběru na zrcátko u auta se tu místo obvyklé prázdné oblohy nebo prašné cesty objevuje obličej, nebo ještě nějaký jiný význam. Metafory pak používá třeba k vykreslení osamocení hlavních hrdinů, kteří nemohou pomoc očekávat ani od svých bližních, ani od církve (kněz je tu mrtev už v začátku filmu), ani od státu (kandidátu na guvernéra nestojí místní ani za to, aby vystoupil z auta). Ostatně také ona kaktusová pole a nesnadná cesta skrze ně odkazují na dominanci mužského principu (vysoké kaktusy chtě nechtě připomínají falus).

Z karlovarského soutěžního filmu Smutek bez konce (La tirisia)

Z karlovarského soutěžního filmu Smutek bez konce (La tirisia)

FOTO: KVIFF

Klíčový pro pochopení filmu je pojem „tirisia” z originálního názvu filmu.

„Tirisia je nemoc, která byla léta spojována se žloutenkou, ale jejíž symptomy se vždy dotýkaly spíše duše a ducha než slinivky břišní nebo žlučovodů,“ říká režisér Solano. „Udeří zpravidla, když proděláte nějaký náhlý nával strachu nebo v důsledku nepříjemného šoku. Často se tak také děje, když přijdete o někoho blízkého vašemu srdci,“ dodává.

Cheba se svého novorozeněte zbaví v představě, že její muž po návratu nic nepozná. Jenže, co měla být jen dočasná návštěva, se stane trvalým pobytem, manžel chce zůstat se svou chotí, a Cheba tak musí setrvat ve vlastní lži, bez svého dítěte, musí pod tlakem společenských konvencí (lapidárně řečeno strachu, že jí manžel vyžene, nebo hůř zabije) přijmout nový život, který je ale zoufale prázdný.

„Žijeme v době velkých migrací, kdy se stává normálním odloučení žen od dětí. A i když se ty matky snaží začít znovu, nikdy nedosáhnou čistého štěstí a klidu, po němž touží. Žijí v permanentním smutku, onemocněly tirisiou,“ uzavírá Solano.