Četla jsem, že jste po záplavách v New Orleansu v roce 2005 i během zemětřesení na Haiti v roce 2010 okamžitě nasedl do vlastního boeingu a obětem – jako dobrovolník – dopravil potraviny a léky. Co vás k tomu vedlo?

Mám přece velké letadlo, Boeing 707. Sice už ho moc dlouho mít nebudu, protože stárne, ale když k těm katastrofám došlo, měl jsem ho k dispozici. Je to hodně prostorné letadlo, snadno jej naložíte jídlem a léky.

Díky němu jsem se k lidem mohl dostat rychleji než Červený kříž, naše vláda i OSN – v New Orleansu jsem byl dokonce dřív než prezident. Požádal jsem totiž rychle o povolení k letu a v obou případech ho, asi i díky svému jménu, dostal. Sehnat lékaře, potraviny a zdravotnický materiál už pak trvalo jen pár dní.

Na lidi v New Orleans a na Haiti musela už jen vaše přítomnost působit jako velká psychická vzpruha.

Nikdy nezapomenu na ty silné, drsné chlapy, záchranáře a hasiče, kteří ve dne v noci dřeli a přitom jim před očima umírali i členové vlastních rodin a přátelé. Přesto museli, bez oddechu a beze spánku, pracovat, pátrat po obětech a bohužel nacházet mrtvá těla.

Když jsem tam dorazil, byli už na pokraji sil. Jeden z nich se na mě podíval, úplně se sesypal, objal mě a řekl mi, že jsem pro něj jediný pevný bod ve vesmíru. Představoval jsem pro něj symbol normality a doby před kalamitou, takže se ke mně mohl ve svém zármutku přimknout, stejně jako mnoho dalších mužů a žen. Fajn bylo i to, že ti lidé měli najednou pocit, že se na ně svět nevykašlal, že někoho zajímají. V určitých situacích musíte obejít běžná nařízení, zákazy a zvyklosti a jednoduše konat.

Plánujete ještě svou soukromou cestu do vesmíru?

No... Počkám si, jak pokročí technologie. Chci si být naprosto jistý, že nové kosmické dopravní prostředky budou v odpovídajícím technickém stavu. To je podle mě legitimní požadavek; potřebuju být v bezpečí.

A kdybyste si musel vybrat mezi létáním a herectvím?

Nikdy bych nechtěl stát před takovou volbou. Herectví by ale nejspíš bylo na prvním místě, protože mi poskytlo možnost výběru. A taky je to moje práce.

Jak vám úspěch změnil život?

K lepšímu. Když pocházíte z dělnického prostředí, vaši rodiče pro vás chtějí jen to nejlepší. Když toho nejlepšího dosáhnete, plníte tím své i jejich sny. Během života potom přejete úspěch i ostatním – tak to alespoň chodí u slušných lidí.

V době vaší raketové slávy vám ale bylo jen čtyřiadvacet, takový úspěch může s člověkem pořádně zamávat.

Ano, měl jsem smíšené pocity. Občas mi to přerůstalo přes hlavu, ale zároveň jsem tušil, že mám něco, na čem budu moct stavět celý život. Věděl jsem, že jsem už ukázal, co umím – což ovšem nikdy není zárukou dalšího úspěchu.

Když jste poprvé četl scénář Tarantinova Pulp Fiction, co jste si říkal?

Že je to skvěle napsané, ale nedokázal jsem si představit, že budu provádět to, co má postava ve scénáři předepsáno. Měl jsem obavy, jak budu hrát člověka závislého na heroinu a zároveň nájemného vraha. Nebyl jsem si jistý, jestli ty scény přežiju. Pak mě napadlo, že to pojmu s humorem, a když jsem do scénáře zapojil grotesku, všechno se urovnalo.

Pochyboval jste i v případě scénáře k muzikálu Hairspray, kde hrajete starou obézní paninku?

Ano. Ze začátku po mně chtěli, abych vypadal spíš jako muž, který hraje ženu. Jenže to by mě nebavilo. Jsem herec, ne transvestita z cirkusu. Kdyby se mi ale podařilo diváka přesvědčit o tom, že jsem skutečně žena, pak by to byl opravdový úspěch! A tak jsem bojoval. Vybojoval jsem si pro postavu zvláštní přízvuk – i to, jak má vypadat. Zvítězil jsem.

Drsná válečná Sezóna zabíjení, kterou jste včera večer uvedl ve světové premiéře zde ve Velkém sále, je v podstatě film dvou mužů: vás a Roberta De Nira. Jak se vám spolupracovalo?

Roberta znám již mnoho let, od doby snímku New York, New York. Tehdy v USA představil nový herecký trend, kdy se herec musel zcela ztotožnit s postavou, získat její schopnosti a vědomosti.

Například ve filmu Zuřící býk se Robert skutečně stal boxerem, ve filmu New York, New York zase hrál na saxofon. Když jsem chvíli nato natáčel Horečku sobotní noci, převzal jsem jeho metodu a devět měsíců tvrdě trénoval, abych se naučil tančit stejně jako moje postava.

Robert De Niro mě tedy ovlivnil na celý život – a já pak musel čekat 37 let, než jsem mohl stát po jeho boku. Bylo to úžasné. Konečně jsem cítil, že jsem se dostal do bodu, kdy si už můžu zahrát vedle tak skvělého herce.