Jaký byl režisér František Vláčil očima -náctileté dívky?

Nepochopitelný, vyhublý, zvláštně posedlý a pil alkohol. Jako holka z malého města jsem ho vůbec nechápala. Díval se podnapilýma očima a říkal mi, co mám dělat. V tu chvíli jsem ho opravdu neměla ráda. Schovávala jsem mu placatku s rumem do sněhu a nebudu tady opakovat, jakými slovy mi za to nadával.

Byla jste tehdy odříznutá od domova. Jak jste snášela kolektiv hlavně starších lidí?

Snažila jsem se přežít, ale je pravda, že mě Vláčil držel dost stranou. Komunikovala jsem hlavně s Vlastíkem Harapesem, kterému v té době bylo osmnáct. Dnes by to asi šestnáctiletá holka vnímala jinak, byla by ráda hvězdou; já ale na place počítala příklady do školy.

Když Marketu restaurovali, objevili i záběry, na nichž Vláčil s klackem honí po lese jelena. Na vás ale, předpokládám, žádný klacek nevytáhl.

To sice ne, ale pamatujete si scénu, kde mě Mikoláš tahá za vlasy? Nejdřív mi udělali speciální ochranný postroj - i když jsem měla vlasů hodně, báli se, aby mi je nevyrval. Jenže to vůbec nefungovalo, tak mi je musel tahat doopravdy. Ta bolest!

Vláčil se mnou pracoval jako s nehercem. Vyprávěl mi o třináctém století, o Přemyslovcích. Bydlela jsem jinde než štáb a on třikrát za týden večer přišel, sedl si ke mně na postel a povídal. Magda Vášáryová

Brečela jsem, Vláčil byl z mého pláče nejdřív nešťastný a potom zuřil. Zážitků z natáčení mám opravdu spoustu. Bavilo mě ježdění na koních bez sedla a pro změnu utrpením bylo třeba líčení - nás totiž nelíčili, nás špinili. Museli jsme dokonce zarývat do špíny i nehty.

Prý jste nechtěla být herečkou. Jak jste se s takovým postojem dostala až na plac?

Filmaři si mě našli ve škole. Měla jsem přes metr dlouhé vlasy, velké oči a byla šíleně hubená. O talent nešlo, aspoň jsem o něm neměla tušení. Ostatně Vláčil používal nakreslenou verzi scénáře a já v něm byla vždycky načrtnutá jen jako vlasy, nic jiného. Pouze když byl profil, přimaloval mi nos, takový pršáček.

On se mnou pracoval jako s nehercem. Vyprávěl mi o třináctém století, o Přemyslovcích. Bydlela jsem jinde než štáb a on třikrát za týden večer přišel, sedl si ke mně na postel a povídal.

Pak ale někdo, to už mi bylo sedmnáct, prohodil nejapnou poznámku na téma režisér a mladá herečka, Vláčil to slyšel a už nikdy nepřišel. Bylo mi to líto, protože on uměl báječně vyprávět. I když z něj táhl alkohol.

S matematikou vám ale asi nepomohl.

To ne, mého učení se všichni děsili. Vlastík Harapes, když šel kolem, vždycky vykřikoval: Ježišmarjá!

Neměla jste už tenkrát potřebu revolty?

Vůbec ne. Jsem z hodně konzervativní rodiny a byla jsem zvyklá dělat, co se mi nakázalo. Problémy s režiséry jsem začala mít až později, na divadle.

Je podle vašeho názoru herec především nástrojem?

Samozřejmě, do velké míry a hlavně ve filmu. V Marketě určitě - má málo dialogů, není postavena na klasické akci. Časem jsem zjistila, že podstata herectví tkví hlavně ve schopnosti manipulovat s divákem, s jeho emocemi.

Musíte ho přinutit, jít proti němu. Třeba u voličů je to jinak, v jejich případě musíte jít s nimi. Chtěla bych o herectví jednou napsat knihu. Nejsem zastáncem tzv. prožívání. Herci, co role především prožívají, jsou podle mě ti nejhorší ze všech. Není přece důležité, co se děje uvnitř, ale jestli dokážete emoci přenést dál.

A v politice jste někdy byla nástrojem?

V diplomacii jste vlastně úředníkem, takže nemůžete prosazovat své názory, jen názory své vlády a prezidenta. Ale v politice, kde jsem teď, jste svobodní. Některé lidi to dovede až k  hloupostem. Ale to je taky svoboda: dělat hlouposti.