Článek
Film, který vypráví o předurčenosti a bídě života lidí v jedné rómské osadě, měl dobrý ohlas, na jeho večerní světovou premiéru ve Velkém sále bylo vyprodáno, i na tiskovce bylo plno.
Vlastně je na té náhodné poznámce hodně pravdy, a netýká se zdaleka jen Rómů. Asi se cítíme sami před sebou přece jen jaksi lepšími a ušlechtilejšími, když máme zájem o problémy - a nestojí nás to víc než lístek do kina. A i za ten zaplatíme ochotněji snížené vstupné na festivalu než plnou cenu v multiplexu. Slova „je to dobrý film, ale distribuční sebevražda,“ slýchám i sama říkám právě na festivalu velmi často. Přitom jde mnohdy o filmy, na jaké by se ještě před pár lety chodilo.
Ztráta zájmu o kvalitní filmy
Potvrdila to mimo jiné Francesa Cima, producentka italského soutěžního filmu Malý klenot, který je inspirován skutečným případem finančního skandálu kolem mlékárenského megakoncernu. Tedy téma jako hrom, navíc poutavě natočené. „V Itálii stejně jako prakticky v celé Evropě - snad s výjimkou Francie - cítíme krizi zájmu o kvalitní filmy. U diváků se prosazují nenáročné komedie a filmy, které nemají nic společného s realitou. Kvalitní filmy letos vydělají zhruba o třetinu méně peněz než loni,“ řekla a dodala: „Náš film má relativně dobré přijetí, ale myslím, že před pár lety by se mu dařilo ještě o dost líp.“
Při běžné návštěvě kina se zkrátka chceme bavit, bavit a bavit. Když máme pocit, že stojíme i o něco závažnějšího, jedeme na festival. Do Karlových Varů, ale také na Festival francouzských filmů, Dny evropského filmu, Letní filmovou školu a mnohé další. Není jich u nás ani ve světě málo a představují specifickou formu distribuce - mnohé filmy se po uvedení na jednom vydají i na další.
Nůžky mezi festivalovými filmy a těmi pro kina se zkrátka rozevírají čím dál víc a rychlejším tempem. Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co se proti tomu dá dělat. Někdy mi to vlastně s filmem připadá podobné jako s těmi cikány - voláme po tom, že by se takzvaně náročné filmy měly podporovat, ale chodit se nám na ně moc nechce.
Ale budiž také spravedlivě řečeno, že za tu nechuť diváků chodit do drahých kin na jiné než žánrově zábavné filmy Made in USA, případně na nenáročné české komedie, nemůže jen pohodlnost lidí myslet. Hodně si jich vyhnali z kina sami tvůrci filmy, které sice deklarují „Téma“, ale dívat se na ně moc nedá.
Sporné udílení grantů
I na to už přišla ve Varech řeč. Na panelové diskusi o fungování Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie vystoupil režisér Václav Kadrnka, rozezlený, že na svůj debut Osmdesát dopisů žádal Fond šestkrát o grant a nikdy ho nedostal. Inu, to je těžká věc. Nikdo nemá na grant nárok, naopak Rada má povinnost i právo ho udělit, či neudělit.
Nepochybuji sice, že v pravidlech jejího fungování by bylo co zlepšovat, ale jisté je, že toto právo a povinnost tu bude pořád. A i když se Osmdesát dopisů hrálo na Berlinale, neznamená to nutně, že rada chybovala, když mu grant neudělila. Z hlediska kvalit to rozhodně není jednoznačně přínosný film [celá zpráva], a pokud jde o diváky - jejich zájem nestál ani za řeč.
