Hlavní obsah

Juraj Herz: Pro mě byl horor dvaadvacet měsíců na vojně

Právo, Věra Míšková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

KARLOVY VARY

Když před několika lety připravoval režisér Juraj Herz svůj hororový projekt T. M. A., řekl mi, že je to od Spalovače mrtvol (1968) první film toho druhu, jaký chtěl vždycky dělat. Teď se jeho přání naplnilo a na karlovarském festivalu uvede v úterý film ve slavnostní premiéře.

Foto: František Kšajt, Právo

Juraj Herz během natáčení nového horuru.

Článek

Co pořád máte s těmi horory? Člověk se u toho bojí…

Pro mě je to nejlepší žánr. Od dětství v tom žiju, měl jsem rád strašidelné pohádky.

Myslíte třeba pohádky bratří Grimmů? Brrr!

Grimmové jsou sranda pro králíky - měl jsem rád orientální pohádky, třeba od Haufa tu o useknuté ruce... Dceři jsem pak vyprávěl o Černé karkulce a všechno měnil tím směrem. Ale musím přiznat, že Annelie se bojí. Před chvílí byl u mě režisér, který dělal film o filmu T. M. A., a dcera řekla jen: „Já bych na to nešla, ale musím, tatínek by se zlobil.“ Pannu a netvora neviděla dodnes, přitom Netvora hraje náš dobrý přítel Vlastimil Harapes, kterého zná od dětství.

Vy sám se při hororech doopravdy bojíte?

Jo, jsem divák, který to prožívá. Jsem rád v kině, kde je napětí, pro mě je hudební romantická komedie naprostá hrůza - horor. Lékaři dělali výzkumy, kdy byli diváci při hororech připnuti na EKG. Zjistili, že měli sice velký strach, ale srdce jim tlouklo úplně normálně. V podvědomí totiž věděli, že to je jen film.

Jako mladý režisér jste se „uvedl“ Spalovačem mrtvol…

Jenže to jsem jako horor nebral, dělal jsem ho jako černou komedii. Když jsem ho jednou viděl v Holandsku, lidé se smáli od začátku do konce. Byl jsem rád, vždyť třeba věta: „Drahé děti, pohřbu žehem se nebojte, protože kdo jednou strávil dvacet minut v našem žárovišti, ten už nevstane“ je přece komická.

…a pak jste přes Petrolejové lampy, Morgianu a další filmy přešel na pohádky. Dostaly ovšem ceny na hororových festivalech!

To mě překvapilo, já jsem je bral jako dětské filmy. Že děti utíkaly s pláčem z kina, je jejich věc, za to já nemůžu. Petrolejové lampy jsou horor. Jen si představte: žena se vdá a zjistí, že muž má syfilis, nebude s ní nikdy spát, nebudou mít dítě… Nebo Habermannův mlýn, který točím, o vyhnání Němců: lidé spolu v pohraničí léta žili, vdávali se a ženili, a pak se vraždili. Kvůli majetku nebo třeba proto, že Němci věděli, kteří Češi za války udávali. To je horor! Vyhoštění na základě Benešových dekretů bylo až v září, do té doby šlo o svévolné vyhnání.

Co horory ve vašem životě?

V mém životě prožívají horory spíš jiní než já sám. Pro mě byl horor dvaadvacet měsíců na vojně, ale i to jsem nějak přežil.

Přežil jste i dobrovolný odchod do Německa, kam jste byl předtím jako dítě zavlečen do koncentračního tábora. Jak to na vás po těch letech působilo?

Když jsem se setkal s někým nad sedmdesát, říkal jsem si v duchu: Cos asi dělal za války? Ale jinak jsem tam poznal spoustu výborných lidí. Mám třeba přítele, poměrně mladého producenta, který je depresivní. Řekl mi, že má životní problém, kterého se nemůže zbavit: „Mám otce, je mu přes osmdesát. Jako otce ho mám rád, ale zároveň ho nenávidím, protože byl esesák.“ Takhle je to u mnoha lidí.

Když jsem do Německa v roce 1987 přišel, teprve se začalo mluvit o tom, co dělali za války otcové a dědové. Do té doby se mlčelo, mládež skoro nic nevěděla. Film Schindlerův seznam navštěvovaly celé školy. A pak to žáci vyžadovali znova, protože tam viděli věci, o kterých neměli ponětí.

Ještě větší poprask způsobila putovní výstava o wehrmachtu, na který se do té doby všichni vymlouvali: že to byla jen armáda, oni že plnili vojenské rozkazy. Výstava ukázala, že wehrmacht byl přinejmenším stejný jako SS. Proti té výstavě byly velké vzpoury, v Bavorsku ji ti, kterých se týkala, chtěli zakázat.

Jak jste se v Německu zabydlel jako filmař? Říká se, že umělci to mají těžší.

Měl jsem výhodu, že jsem z Kežmarku, kde každý mluvil od dětství německy, slovensky a maďarsky, takže němčina mi byla naprosto přirozená. Navíc jsem odchod dva roky připravoval, takže jsem dostal za devět dní občanství a pas, odklad daní, všechny výhody. A všude na světě se točí stejně. Jenže jsem bohužel při prvním filmu narazil na producenta grázla, s nímž jsem zažil peklo.

Točili jsme z 80 procent v Maroku a všechno, co se může stát, se stalo. Chyběly peníze, produkční byl schizofrenik, který před koncem natáčení zlomil ruku hlavnímu herci, takže jsme pak tři měsíce čekali. Člověk, o kterém mi řekli, že je architekt, byl jen přítel producenta, který měl zrovna volno, a byl to lékař. Údajný rekvizitář byl opravář motorek, pomocná režisérka se chovala jako dozorkyně v koncentráku… Dopadlo to tak, že jsem stáhl jméno z titulků, a pak už mě nikdy nic nemohlo překvapit.

S vámi odjela i vaše žena, která opustila nadějnou kariéru baletky, herečky…

Terezka odešla jen kvůli mně, nechala tu rodiče, babičku, kamarády - a samozřejmě balet a divadlo… Já jsem tu nenechal nic. Měl jsem sice ještě tátu, mám dva bratry, ale nebyli jsme v takovém kontaktu jako ona se svou rodinou. Přesto se mnou šla.

Myslel jste na to tehdy?

Řekla mi až potom, jaké to bylo. Já jsem byl bohužel trochu zaslepený, protože jsme 31. července odešli a 1. srpna jsem nastupoval na film. Terezka mi pak hrála, a když se trošku uvolnila od malé Annelie, začala mi dělat asistentku a pomocnou režisérku. Dnes jsem na ni tak zvyklý, jsme na sebe tak napojeni, že už bez ní nikdy točit nebudu. Lidé nemohou pochopit, že ačkoliv teď spolu nežijeme, nezměnilo se skoro nic.

Ono to není úplně obvyklé, lidé se v takových situacích spíš rozcházejí od všeho.

Žijeme spolu třiadvacet let tak intenzívně jako jiní padesát. Spolu pracujeme, jsme spolu neustále. Každý den se obejmeme, políbíme, řekneme si, že se máme rádi. Ona je s přítelem, ale našla si byt hned ve vedlejším domě. Jsem první čtenář všeho, co píše… Můžeme se na sebe spolehnout, máme společné auto, konto, na rozvod nemyslíme. Lidé se diví, když nás vidí spolu i s jejím přítelem. Já mám teď ale také jiné přítelkyně. Nemůžeme být bez sebe, náš vztah zůstal, jenom se to po těch třiadvaceti letech určitým způsobem rozžilo, takže když se teď otočím v posteli, je tam prázdno - anebo ne.

Vy máte ostatně víc věcí „jinak“, než je obvyklé. Říkáte o sobě například, že jste hluboce věřící praktikující ateista. Co si mám představit pod tím „praktikující“?

Zapomněla jste ještě slovo militantní. Když potkám kněze, rád se s ním pouštím do debaty a obvykle ho zničím. U postele mám bibli a čtu v ní ty strašné horory, které jsou hlavně ve Starém zákoně. Lidé si to moc neuvědomují nebo to nevědí, znají bibli z několika drobných úseků, které jim přeříkává kněz. Ve skutečnosti je to strašlivý horor a pro mě absolutní nepravda. Ostatně je spočítáno, že se bible změnila třicettisíckrát. Přepisovalo se ručně a někteří z těch, kdo přepisovali, měnili text, protože to dostali příkazem. Bible byla psaná bez interpunkce a to stačí - i v češtině, když posunete čárky, dostanete jiný význam.

Řekla bych, že člověk z Kežmarku bude spíš věřící, jak se z vás stal ateista?

Otec byl ateista, ale jeho krédo znělo: neplést se nikomu do jeho víry. Já lidi napadám, dráždím. Mám nastudováno od teologů, kteří učili, a ve stáří prohlédli, začali psát a já je čtu. Jsem v klubu německých skeptiků a mrzí mě, že v Čechách nemám spolek, kde bychom bojovali za zdravý rozum. Otce měli lidé strašně rádi, byl hrozně hodný, s mámou se drželi za ruce od 16 let do smrti. A žil snadno bez církve. Mafiáni se těsně před vraždou pomodlí.

Jací jsou tedy podle vás dnešní kněží, k čemu lidi vedou?

Někteří jsou hloupí a těm, kteří hloupí nejsou, nevěřím, že tomu věří, protože je to nesmysl. Kolik krve má na rukou jen papež Jan Pavel II.! Zakázal při sexu ochranu, takže je jednak odpovědný za šíření AIDS a jednak se narodily tisíce dětí, které nemohly kvůli chudobě a hladomoru přežít. Vždyť ty jeho řeči nejvíc poslouchali v Jižní Americe a Africe. Pro mě je mnohonásobným vrahem!

Potkal jsem nedávno mladého kněze a zeptal se, v kterém je řádu. Dominikán. To znamená Boží psi, nejhorší sekta. Jejich dva kněží, dnes už svatí, napsali Kladivo na čarodějnice, podle kterého se upalovalo. A oni se tu procházejí a tváří se, jako by se nic nestalo! Pro mě je to stejné, jako bych potkal esesáka. Jenom je to dávno.

Všimněte si, že mnohé postavy dějin jako by se časem vylepšily. Napoleon je dnes oslavovaný, a přitom chtěl ovládnout svět - jako Hitler. Teď jsem se pustil do buddhismu. Říká se, že buddhisté jsou lepší než katolíci, ale jsou to stejní grázlové. Tříleté děti ve svých školách bijí, vymývají jim mozky!

Máte ještě nějaký filmařský sen?

Měl jsem, ale už vím, že mi na něj nikdo nedá peníze. Třicet let chci točit černou komedii o koncentráku z pohledu desetiletého kluka, a nikdo mi to nepovolil. Nedali mi na to peníze Američané, Němci, Češi ani Italové - všichni říkali, že jsem se zbláznil. Ale pravda je taková, že jsme byli kluci, a bez humoru bychom nemohli přežít.

Více o filmu a oficiální trailer /ZDE/.

Anketa

Filmy, které se představí ve Varech, se záhy dostávají do českých kin. Půjdu na:
Antikrist
9,3 %
Dobře placená procházka
5 %
Pokoj v duši
2,8 %
Sin Nombre
1,3 %
T.M.A.
19,2 %
Veřejní nepřátelé
3,2 %
Wrestler
5,2 %
Do kina se ani na jeden ze snímků nechystám
54 %
HLASOVÁNÍ SKONČILO: Celkem hlasovalo 745 čtenářů.

T.M.A.

Rockový hudebník a výtvarník Marek se po letech vrací do starého venkovského domu, kde prožil dětství. Při malování obrazů se pokouší zapomenout na dosavadní divoký způsob života. Místo toho ho však atakují vzpomínky na podivné události, které úplně vytěsnil z paměti.

Nejde jen o tragicky zemřelé rodiče, ale i o sestru, s níž Marek vyrůstal a jež je nyní v psychiatrické léčebně. Osamělý hrdina začíná podléhat energii tajemného místa a odhalovat pozadí děsivých tragédií, jež se v domě kdysi odehrály…

Hrají: Ivan Franěk, Lenka Krobotová, Małgorzata Kozuchowska, Andrej Hryc, Bořík Procházka, Michal Dlouhý, Zuzana Kronerová a další.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám