Výběr Salonu: Oz, Pljušč, Gajdošík, Luce a Kučera

Amos Oz

Amos Oz Mezi svými

Amos Oz Mezi svými Přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher.

Paseka

Příběhy v prosinci zemřelého izraelského spisovatele, které se odehrávají v padesátých letech 20. století ve fiktivním kibucu Jikhat, uvedou českého čtenáře z generace vyrůstající ve stejné době do podivného déjà vu z časů budování socialismu i velké indoktrinace, kdy na počátku všeho bylo slovo, a to slovo bylo kolektiv. Kolektivně se v kibucu rozhodovalo o všem: vysokoškolské studium podle potřeby a až po povinných odpracovaných letech, kolektivní stravování, kolektivní práce, kolektivní výchova dětí. Jak je to podobné! A jak je to jiné! Dá se odejít. I když odejít z kibucu je těžké. Je to zrada, zrada ideje – a vlastně i těch šesti milionů mrtvých… A při tom všem zde lidé žijí své malé i velké příběhy, lásky a rozchody, nedorozumění, osamělost, umírání, ztrátu víry ve smysl toho všeho. Většina hrdinů přesto trpělivě věří, že „zítra tomu snad konečně porozumí“.

(Vybrala Alice Šimonová.)

Leonid Pljušč

Leonid Pljušč Na karnevalu dějin

Leonid Pljušč Na karnevalu dějin Přeložil Martin Vrba.

Triáda

Kniha čtenáře zavede do jednoho z kruhů dantovského pekla, do psychiatrické léčebny, kde jako ošetřovatelé pracují odsouzení zločinci ze sousední věznice. Veškeré projevy odporu se u pacientů trestají drastickými kúrami. Jsme v sedmdesátých letech 20. století v Sovětském svazu a jedním z pacientů je i matematik Leonid Pljušč. Do psychiatrické léčebny se dostal proto, že se postupně kriticky rozešel se sovětským systémem. Totalitní systém ovšem pokládá sám sebe za dokonalý – a kdo to nechce pochopit, musí zjevně trpět duševní chorobou. Kniha světově proslulého sovětského disidenta zajímavě souvisí i s úvahami některých současných českých historiků o normalizaci jako o době pokojné smlouvy mezi občany a politickým vedením. Normalizace se v tomto pojetí stává něčím „normálním“. A odpor proti takové „smlouvě“ musel být přece podobně nenormální…

(Vybral Marek Toman.)

Petr Gajdošík

Petr Gajdošík František Vláčil

Petr Gajdošík František VláčilŽivot a dílo

Camera obscura

Vláčilovu monografii lze číst buď kontinuálně, coby neuvěřitelně široce ozdrojovaný příběh režisérova životního i tvůrčího vývoje, ale také na přeskáčku přes jednotlivé filmy, které jsou v knize (nominované na Magnesii Literu za objev roku) popsány skrze svou produkční historii, vzpomínky Vláčila i jiných zainteresovaných osob a dobovou i pozdější kritickou reflexi. Jestli mohl někde Gajdošík přitlačit, je to právě novější reflexe Vláčilova díla (u mého oblíbeného Dýmu bramborové natě se nabízelo přidat „sociologický“ pohled Martina Škabrahy či ten „duchovní“ Vladimíra Suchánka, ale ono se to snadno radí, už tak má kniha skoro 900 stran). Ale jedna věc mě zvlášť zaujala. Totiž ani třeba režisérovo působení v Armádním filmu v padesátých letech za Čepičky není autorem nahlíženo přes morální hodnocení celé epochy, ale pořád skrze Vláčila samotného. Což je docela osvěžující.

(Vybral Zbyněk Vlasák.)

Edward Luce

Edward Luce Soumrak západního liberalismu

Edward Luce Soumrak západního liberalismu Přeložil Petr Horák.

Argo

První svazek nové edice Crossover (jako druhý v ní vyšel titul Ne nestačí Naomi Kleinové), v níž chce nakladatelství Argo uvádět knihy o současném úprku technologií, o ekonomických, politických a společenských trendech. Edward Luce je od roku 1995 zpravodajem a redaktorem deníku Financial Times a zná svět nejen z monitoru. Ohlíží se do historie a zjišťuje, že si Evropa s Amerikou neustále vyměňují jednu mylnou prognózu za druhou. Nobelista Paul Krugman tvrdil, že zázračný růst Asie je jenom přelud, renomovaný ekonom Jagdish Bhagwati ještě v roce 2005 hlásal, že CP (komunistická strana) není slučitelná s PC. Iluzí se už ukázalo být i přesvědčení, že kapitalismus vede k demokracii a nikam jinam. Západní svět ztrácí víru ve vlastní systém a začíná se ohlížet po starých zlatých časech. Jenže životní sílu dává jen a pouze pohled do budoucna.

(Vybral Zdenko Pavelka.)

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera Projekt Gilgameš

Druhé město

Bylo to trochu jinak, než nám říkali ve škole. Gilgamešovi černou květinu nesnědl had, to ho jen oklamal jeho průvodce Uršanábi, jenž se díky prášku z květiny stal nesmrtelným a my ho v románu redakčního kolegy Štěpána Kučery vidíme putovat napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Právě Uršanábiho osudy plné lidské zloby, slabosti a neštěstí vypráví umělá inteligence mladému vědci, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk: Zvíře ve vás nejde utišit, protože není láska bez agrese a není nenávist bez lásky, ty nejkrásnější věci byste nevytvořili bez těch nejstrašnějších. Sebedokonalejší myšlenka, která má spojit svět, rozdělí lidstvo do dvou znepřátelených skupin, které spolu bojují o její správný výklad. Vaše potřeba mít nepřítele je příliš silná, nejste vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké jste díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Nelze říct, že by argumenty umělé inteligence byly zcela liché; je to depresivní čtení…

(Vybral Zbyněk Vlasák.)