Hlavní obsah
Karel Veselý Foto: Zuzana Lazarová

Smutek bez možnosti vzpoury. Karel Veselý a jeho podcast o úzkosti v současné hudbě

Společností se šíří deprese a úzkost. Dobře je to vidět i na hudbě. Jak se právě do ní promítají sociální nejistoty nebo ekonomické krize? A kdo otevřel smutek mužským zpěvákům? Na webu Institutu úzkosti, nové platformy pro zkoumání tísnivé melancholie a jejích strukturálních příčin, se i na tyto otázky snaží v šestidílné podcastové sérii Černé slunce odpovědět hudební publicista, popkulturní teoretik a spisovatel Karel Veselý (1976).

Karel Veselý Foto: Zuzana Lazarová
Smutek bez možnosti vzpoury. Karel Veselý a jeho podcast o úzkosti v současné hudbě

Co vás k tématu úzkosti v hudbě přivedlo?

To téma se v mých textech o současné hudbě v poslední době objevovalo docela často. Institut úzkosti mi pak dodal odvahu pojmout ho trochu komplexněji. Přijde mi, že samotné slovo úzkost dobře vystihuje naladění naší doby. Hodně teoretiků mluví o tom, že žijeme v éře úzkosti. Což se samozřejmě odráží i v hudbě. A já se v Černém slunci pokouším právě skrze emoce objevit úplně novou optiku, jak se na hudbu dívat, a přimíchat do toho navíc i společenský přesah, na což ve své publicistice kladu dlouhodobě důraz. Hned od začátku mě taky bavil formát podcastu, dlouhé, v podstatě hodinové audiopřednášky.

Spojujete depresivní britský rock, kapely jako Joy Division nebo The Fall, s nástupem thatcherismu a neoliberalismu. Nebo optimistický pop Lady Gagy s eskapismem a zoufalstvím z následků finanční krize roku 2008. Nakolik jde ale u interpretů o přímý vliv událostí – a nakolik o osobní zpověď? Kde je hranice mezi osobní úzkostí a vyjádřením společenské beznaděje?

To je klasická otázka, která visí ve vzduchu v celých dějinách umění. Dnes se v kulturní teorii s oblibou říká, že osobní je vždy politické. Mě zajímá osobní zpověď, která něčím přesahuje toho, kdo ji vyslovuje. Snažím se najít momenty, kdy se ty dva světy, osobní a společenský, viditelně potkávají a vzniká něco, co tady ještě nebylo, jde mi o klíčové zlomy, kdy se v hudbě objevily nové emoce, témata a interpreti, kteří skrze ně mluvili o sobě, ale zároveň podávali výpověď o společnosti jako celku. Navíc si opravdu nemyslím, že by umělec mohl být zcela oddělený od své společnosti a její historie. A platí to i o nás coby publiku, jakkoliv bychom rádi s pomocí hudby utekli někam pryč. I ta touha zmizet z tohoto světa o nás něco říká.

Frontman kapely Nirvana Kurt Cobain (1967–1994)

Foto: ČTK

Samozřejmě je to, co v hudbě hledám a čtu, v něčem spekulativní, ale baví to mě a snad i mé čtenáře a posluchače.

Je v dnešní hudbě více úzkosti a deprese, než tomu bylo třeba před padesáti lety?

Určitě. Existují výzkumy, které vyhodnocují hudbu na základě emocí a jejichž výsledky ukazují, že i v mainstreamovém popu je víc písniček v mollu a že jsou jejich témata mnohem úzkostnější a temnější.

Nemusí to však být nutně dané jen tím, že se zhoršuje kvalita života lidí obecně, ale i schopností emoce vyjadřovat a chápat. Umělcům se dnes v hudebním průmyslu otevírá větší prostor pro vyjádření emocí než v minulosti. Je to spojeno i s proměnou maskulinity, toho, jak je mužství prezentováno na veřejnosti. Muži dnes mohou beztrestně sdílet pocity, které dříve skrývali. Jejich smutek býval v popu vyhrazený jen písničkám o nešťastné lásce a teprve až právě s Joy Division či později v Americe s Nirvanou přišel zlom, kdy se muzikanti najednou odvážili říkat víc. Zároveň vzrostla emoční inteligence posluchačů, kteří tak jejich výpovědi mohli porozumět.

Jedno z témat vašeho podcastu jsou „pilulkoví“ rappeři, kteří dnes rapují o depresi a xanaxu. Nakolik jsou podobní právě generaci Nirvany?

S trochou zjednodušení by se dalo říct, že to, co se stalo v rocku v osmdesátých a devadesátých letech, přišlo v hip hopu se smutným, pilulkovým rapem. Rappeři najednou nemusejí vystupovat jen ve stylu těch drsných, cool Afroameričanů, ale můžou už to být i smutní a úzkostní kluci. A třeba rapper Lil Peep, jehož tématy byly deprese, opiáty či sebevražda a který se nakonec předávkoval analgetiky, byl silně ovlivněný právě Nirvanou a odnožemi nu metalu, jež v sobě rovněž nesly silnou úzkost. Je to, jako by se opakoval stejný scénář o pětadvacet let později.

Vstupem na internet se rap doslova vytrhl z pravidel hudebního průmyslu. Rappeři můžou sdílet vlastní tvorbu na Soundcloudu a rapovat, o čem chtějí, čímž se zase otevřely dveře někam dál. Dějiny rapu jsou postavené na takových inovacích, černá hudba musí neustále přicházet s něčím nečekaným, aby zaujala další generaci. V té tvorbě se pak samozřejmě odrážejí i témata doby: ať už opiátová krize v Americe, nebo klesající důvěra v systém.

Při hledání příčin úzkostí a depresí se často dostáváte k důsledkům neoliberální politiky a k rozpadu sociálního státu na Západě. Toxický konzumerismus jste dokonce zařadil mezi nejhorší noční můry 20. století. Může kapitalismus za naše deprese?

To je samozřejmě jednoduchá a v něčem i svůdná zkratka, která nám dovoluje ukázat na konkrétního viníka, aniž bychom s tím museli něco dělat. Jenže slovo kapitalismus je příliš abstraktní a neuchopitelné. Současný stav je výsledkem prolnutí různých dějinných faktorů: od ideologie neoliberalismu přes globalismus, ekologickou krizi až po nové technologie. Je to mnohem komplikovanější než třeba situace před rokem 1989, kdy měli muzikanti na Západě jasného protivníka. V náladě dnešní hudby se ta komplexnost nepřítele a to, že my sami jsme součástí problému a nevíme, co s tím, silně odráží. Akcent se posunul: od někdejšího vzteku, punkového angst, k dnešnímu smutku a zoufalství.

Rapper Lil Peep (1996–2017)

Foto: Profimedia.cz

Ještě u Cobaina to bylo půl na půl, zrovna on ale zosobňuje prozření, že už vlastně nejde proti ničemu konkrétnímu bojovat. Že nevíme, proti komu ani jak se ozvat. To přiznání bezmoci pak má zničující důsledky: smutek současné generace v sobě už neobsahuje možnost vzpoury.

Zároveň se však zdá, že přichází nová poptávka po tom zkusit nepřítele znovu pojmenovat a poslední roky se čím dál víc kapel vrací k radikální politické výpovědi. Vidím v tom určitou naději.

Podle kulturologa Marka Fishera, kterého v podcastu často citujete, pohltil kapitalismus veřejnou sféru natolik, že se i alternativní a nezávislá hudba stala mainstreamem. Existuje ještě underground?

Asi ano. Je ale nepravděpodobné, že by se z něj znovu zrodila kapela typu Nirvany, která by měla tak velký reálný dopad a kompletně posunula vnímání hudby. Coby kultura, která vyrostla zespodu, byl vždy vnímán rap – ale i rapu se v určitém okamžiku chopily velké nahrávací společnosti a začaly ho měnit. Kapitál má tu funkci, že je schopen do sebe vstřebat všechny možné protiklady a shodně je proměnit na komodity. Dobře je to vidět na současném výprodeji subkultur. Jestli je dnes underground, tak musí existovat mimo sféru kapitálu.

Přesto nové věci přicházejí, hlavně z internetu a také ze světa mimo hudební průmysl.

S undergroundem je spojený pocit výlučnosti. Lidé si s rozvojem internetu zvykli konzumovat hudbu hrozně jednoduše, čímž se ztratila část její magie. A alternativa či underground se začínají proti takovému jednoduchému konzumování vymezovat: existují festivaly, které o sobě nedávají na internetu vůbec vědět, znovu bují kazetová nebo fanzinová kultura. V něčem jde o staré, skoro mrtvé technologie, které jsme se však naučili používat jako ochranu.

Nechci znít jako úplný staromilec, ale souhlasím s Fisherem, že streamovací služby hudbu zprůměrovaly; chybí šok z něčeho, co nezapadá do škatulek. Na tyto nové technologie, tak radikálně měnící kulturu, si ale teprve zvykáme. Třeba se je za pár let další generace naučí používat kreativněji a podvratněji.

Opakovaně říkáte, že nejvyšší hodnotou popkultury je autenticita. Jsou ale dnešní interpreti ještě autentičtí?

Popové hvězdy, které se prosadily v posledních pěti deseti letech a jsou spojené se světem sociálních sítí a YouTube, mají jedno společné: pokaždé si dokázaly zformovat jasnou identitu, silný příběh, který je vydělil ze zástupu podobných a pomohl fanouškům se s nimi identifikovat. Je to dnes důležitější než samotné písničky.

Karel Veselý

Foto: Zuzana Lazarová

Klasický případ je Adele, která se prosadila navzdory tomu, že ji na začátku hudební průmysl nechtěl kvůli její postavě přijmout, a vybudovala obří kariéru.

Mýtus kolem muzikantů je velmi důležitý a jedna jeho část je právě ta neuchopitelná autenticita či její mediální konstrukt. Konzumenti to chtějí, ačkoliv již dnes bývá velmi složité rozlišit, jestli jde ještě o reálný příběh, nebo už o umělý kult.

Jak je na tom z pohledu toho, o čem jsme se bavili, česká hudební scéna?

V důsledku globalizace je samozřejmě částečně odvozená od Západu. Přesto se zde objevují zajímavé osobnosti – hlavně na okrajích, v malých městech, kde musí muzikanti nejprve umělecky vyzrát, než jdou s něčím ven. Je v tom potom obvykle nějaká svébytná estetika i ona autenticita, v jejich případě jde o přesný opak muzikantů vyráběných v reklamce, které tlačí velké společnosti.

Mám pocit, že zvlášť posledních šest sedm let je alternativní scéna hodně silná, přišla generace, která má odvahu zpívat česky, nebojí se velkých myšlenek a témat a daří se jí vymezovat proti rovněž sílícímu mainstreamu.

Stejně jako na Západě tu v hudbě najdete úzkost, smutek i nejistotu. Zvlášť silně se pak ozývá pocit ztracenosti, který u nás ve filmu nebo v literatuře zatím moc zachycený nebyl. Jsou to generační výpovědi lidí, kterým je třicet a kteří vědí, že už v životě žádnou závratnou kariéru neudělají. Zároveň ani nechtějí naplňovat pravidla a očekávání, která jim vnucuje většinová společnost, protože je nahlédli jako falešná. Pokud se nechci ohýbat, co mi zbývá? Přežívat bez hypotéky, na kterou nemám. Je to pocit, že nezapadáte do světa, který vám nepatří. A z tohoto pocitu se rodí umělecky zajímavé věci.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků