Hlavní obsah

Slepá skvrna. Petr Fischer nad filmem Larse von Triera

S Larsem von Trierem je to těžké. Během jeho kariéry se kolem něj vytvořila hustá marketingová mlha, přes niž jeho filmy už velmi málo lidí skutečně vidí. Zejména recenzenti trpí zvláštním postižením, spočívajícím v intelektuálním soutěžení s tvůrcem.

Slepá skvrna. Petr Fischer nad filmem Larse von Triera

„Hra na chytřejšího“ končívá floskulemi o Trierově záměrné provokativnosti, neúctě k žánrům, překračování hranic násilí, sexu, vkusu, čehokoliv. Přitom je to jednoduché: stačí rozehnat mlhu předsudků a dívat se; nechat se nést Trierovou imaginací a myšlením obrazem. Přijmout – a až po setkání třeba i odmítnout.

To vše se týká také Trierova nejnovějšího filmu Jack staví dům, který letí českými kiny doprovázen podivnými tezemi o vyprazdňování či nenaplňování pravidel zábavního průmyslu, včetně nesmyslných úvah o ponižování žen a neúctě k člověku. Spílání recenzentů lze však i zde přeskočit a otevřít se autorově verzi Božské komedie, v níž se sériový vrah Jack podobně jako Dante dostává za doprovodu básníka Vergilia do pekla. V jistém smyslu režisér svým filmem animuje a variuje Delacroixův obraz Dante a Vergilius v pekle z roku 1822 a dodává mu nový dějinný, respektive post-dějinný kontext.

Dějiny násilí jsou tu jen druhou stranou dějin lásky. Anebo naopak. Ale není to jedno, když se obě strany bez sebe neobejdou? Krása jako rub (či líc?) ošklivosti. Konstrukce dotažená k nové dokonalosti až destruktivní silou; stavíme, abychom mohli ničit. Goethe v Buchenwaldu, rozklad přítomný v květu… Hegelovská dialektika onoho „příliš lidského“ světa přenesená do filmu, do umění, kde je Trier doma, protože tady se dá přetvářet, bořit a zase stavět, hledat a rozevírat možnosti. Jack staví dům naplňuje věčnou touhu tvůrce dostat se až na hranu možností, protože jinak to nemá smysl. To on sám, Lars von Trier, je nakonec tím, kdo je spolu se zločinci světa nesen do pekla, ale s ním i umění a celé barbarské lidstvo posledního století.

Ničit ve jménu Díla, ve jménu pomyslné krásy, ve jménu krásného domu, který je i freudovským symbolem Ega, je největším umělcovým zločinem, který však tvoří srdce tvorby. Vrah Jack podobně jako lidstvo staví a bourá, zůstávají po něm jen trosky – a katedrály lidských obětí. Nemožnost vybudování domu, protože neexistuje správná konstrukce, správný („boží“) plán, je nemožností nalezení sebe sama.

Petr Fischer (1969) je (do konce roku) šéfredaktorem ČRo Vltava

Foto: archív Petra Fischera

A přece, jistou cestou z narůstajícího nihilismu je sám Film, který je u Triera obrazovým románem, podobajícím se rozsáhlému kázání. Tak jako se v jeho Melancholii marná naděje vyjeví v mateřské jistotě stisku ruky, v Jackovi je touto „marností“ nekonečná touha tvořit. Dokud umíme rozhýbat, rozmluvit, propojit obrazy, není smysl ztracen, přestože je nám jako postmoderním pohanům navždy zapovězeno síci na lukách Elysejských.

Za mlhou formálních, estetických, morálních či intelektuálských předsudků vůči Trierovi se i tentokrát dějí věci, o něž je škoda přicházet. Trier není enfant terrible Filmu – je jeho slepou skvrnou. A Jack je šancí, jak ji možná poprvé zázračně spatřit.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků