Hlavní obsah
Saša Uhlová (1977) je novinářka, romistka, redaktorka serveru A2larm. Foto: Petr Horník, Právo

Omezíme spotřebu, abychom zachránili planetu. Budeme jíst méně masa, nebudeme jezdit autem, nebudeme létat, nebudeme používat plastové obaly, budeme dávat pozor, odkud pocházejí věci, jimiž se obklopujeme, a jídlo, které jíme. Tak nějak zněly dlouhé roky rady, co dělat, aby Zemi nepotkal environmentální kolaps.

Saša Uhlová (1977) je novinářka, romistka, redaktorka serveru A2larm. Foto: Petr Horník, Právo
Saša Uhlová: Ty správné otázky

Česku se ta debata trochu vyhnula, protože jsme se dokázali přesvědčit, že problém neexistuje a že se nám jen „ekologisté“ snaží něco diktovat. Časy se ale mění a klimatická změna začíná doléhat i do naší dobře umístěné země ve středu Evropy. Třeba v létě je u nás doopravdy hezky, až tak moc, že se skoro nedá dýchat a ve studních vysychá voda.

Jistě, pořád se najdou tací, kteří tvrdí a budou tvrdit, že se nic neděje, a pokud se snad klima mění, člověk na to nemá vliv. Takže nemá smysl cokoli dělat. Jenže závěry vědců jsou jasné, nacházíme se v krizovém období, kdy máme poslední šanci, jak zabránit nevratným změnám klimatického systému.

Takže co teď dělat? Jako racionální se jeví celý problém popřít a čekat, až se vyřeší sám. Je to dobrá strategie, protože pomáhá vést normální život bez úzkostí. Pokud to přeci jen nedokážete, můžete si třeba pořídit plastovou krabičku a do ní si kupovat věci takzvaně bez obalu. Po nějaké době vám ale dojde, že se mezitím pořád dál ve velkém spalují fosilní paliva, kácejí lesy, drancují oceány. A že letadla létají, i když vy zrovna nikam neletíte. Že aut jsou plné ulice a silnice, i když vy jedete vlakem. Pochopíte, že omezením individuální spotřeby svět nezachráníte. Přesto to smysl má. Pomáhá nám to orientovat se v tom, co se děje, informovat se o rizicích a měnit životní styl, připravovat se na změnu, která nás nakonec čeká všechny.

Zároveň díky tomu můžeme klást otázky na vyšších i nižších úrovních. Můžeme se ptát na úrovni obcí, proč se nevysazuje více stromů, které nám mohou pomoci přežít, nebo proč třídění odpadu podléhá tržní logice a recykluje se jen to, co se finančně vyplatí. Na vyšších úrovních můžeme položit otázku, proč se problémy s vodou a suchem neřeší jako celek, ale jen kolem vodních ploch. Krajina pak ztrácí schopnost zadržovat vodu, přehřívá se a důsledkem je rozpad lesů, degradace zemědělské půdy a přehřívání měst. Ještě výš se můžeme ptát, co děláme pro to, abychom přestali těžit uhlí, které se bez porušování předpisů bezpečnosti práce beztak ani ekonomicky těžit nevyplácí. Ještě výš můžeme klást otázku, proč je letecká doprava oproštěná od daní z paliv a proč se místo toho nezvýhodňuje spíše doprava železniční.

Úplně nejvýš je pak záhodno se hodně nahlas domáhat odpovědi na dotaz, proč vydají občané zemí skupiny G20 každoročně nějakých 150 miliard dolarů na dotace fosilnímu průmyslu, aby zůstal konkurenceschopný vůči obnovitelným zdrojům energie. A taková univerzální otázka je, proč vlastně často děláme pravý opak toho, co bychom dělat měli.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků