Hlavní obsah
„Za svět bez Putina“ – z nedělní demonstrace na pražském Václavském náměstí Foto: Fotobanka ČTK/Vojtěch Vlk, ČTK

Putinovo velkoruské delirium. Esej Pavla Barši

Od Putinovy řeči na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, v níž ohlásil konec ruské akceptace poststudenoválečného statu quo, soutěží v západním politickém diskurzu dvě interpretace tohoto obratu.

„Za svět bez Putina“ – z nedělní demonstrace na pražském Václavském náměstí Foto: Fotobanka ČTK/Vojtěch Vlk, ČTK
Putinovo velkoruské delirium. Esej Pavla Barši

Opakují se v nich argumenty debaty z počátku studené války. Realista George Kennan tehdy formuloval doktrínu zadržování. Byť bral v úvahu revolučně-mesianistickou povahu komunistické ideologie, která tlačila SSSR ke globální expanzi, Stalinovo chování kladl primárně do souvislosti s ruskou imperiální tradicí 19. století.

Ačkoli mohli i ruští ideologové 19. století ospravedlňovat výboje své země mesianisticky (například slavjanofilským odkazem ke „třetímu Římu“), zábory nového území či vytváření sfér vlivu byly tehdy motivovány především zajištěním bezpečnosti. Blízkost armád konkurenčních velmocí nutně zvyšovala ruské obavy, a tím i agresivitu, neboť v mezinárodní aréně se jen hlupák rozhoduje na základě deklarovaných záměrů protivníků: realista musí počítat s tou nejhorší možností a navýšení vojenských kapacit v blízkosti svých hranic považovat za hrozbu, kterou musí vyrovnat vlastním zbrojením či rozšířením své moci.

Vedený touto představou o racionálním jádru sovětského chování navrhl Kennan roku 1947, aby se při zadržování expanze Sovětů Západ řídil logikou mocenského vyrovnávání, nikoli globálního ideologického zápasu.

George Kennan

Foto: Profimedia.cz

Kennan se distancoval od Trumanovy doktríny, která dala „zadržování“ právě onen druhý, morální a idealistický smysl, jenž rezonoval s puritánskou tradicí, která viděla v Americe zemi vyvolenou k tomu přivést svět do milénia věčného míru. S odkazem k této tradici tvrdil Chesterton, že Amerika není národ, nýbrž církev. Spíše bychom však mohli považovat představu Američanů o tom, že jsou pro lidstvo „nezbytným národem“ (jak prohlásila Madeleine Albrightová), za jednu z hlavních podob amerického nacionalismu.

Američtí realisté typu Kennana, k nimž po válce přibyli židovští uprchlíci z Německa Hans Joachim Morgenthau nebo Henry Kissinger, považovali situaci, v níž začne být politika globální velmoci ovlivňována představou o jejím vyvolení k morálnímu vedení lidstva, za velmi nebezpečnou. Upozorňovali, že jakmile se v definici toho, o co jde v zahraniční a bezpečnostní politice, zamění partikulární zájmy za univerzální hodnoty, velmocenské konflikty ztrácejí územní či jiná omezení a stávají se totálními. Nejde v nich již o diplomatické vyjednávání modu vivendi, ale o zničení nepřítele coby vtělení zla.

Ve své dizertaci z roku 1957 nazvané Obnovení světového řádu Kissinger ukázal, jak je takový manicheismus nebezpečný pro hledání nového uspořádání po velkém velmocenském konfliktu: pokusí-li se vítězná aliance poraženou velmoc zničit, může se nadít toho, že se tato velmoc při první příležitosti proti novém pořádku vzbouří. Učebnicovým příkladem, který to podle realistů dokládá, byla mírová smlouva s Německem z Versailles z roku 1919. Podle nich nezajistila mír, ale pouze připravila podmínky pro další válku, čehož později využil Adolf Hitler.

Nemuselo proto překvapovat, když v roce 1998 označil Kennan rozhodnutí NATO přijmout některé bývalé členy Varšavské smlouvy za předzvěst nové studené války.

Tehdy ovšem jeho hlasu přikládal váhu jen málokdo. Cíl amerického mesianismu se totiž zdál být na dosah ruky: celosvětová hegemonie USA se měla z globalizované sféry vlivu partikulární velmoci zázračně proměnit do univerzální zóny „svobody a demokracie“, jež postupně pohltí všechny mimozápadní regiony – Střední východ, Asii i Rusko – a nastolí věčný mír. Jeho občasné narušení nějakým šíleným diktátorem pak „mezinárodní společenství“ bez problémů zvládne trestnou výpravou vedenou Američany.

Tak si to alespoň na přelomu tohoto a minulého století představovali Trumanovi středolevicoví i středopravicoví dědicové Bill Clinton a George W. Bush a jejich noví středoevropští spojenci jako český prezident Václav Havel.

Válka na předměstí ukrajinského Kyjeva, 25. únor 2022

Foto: Profimedia.cz

Tento sen o konci geopolitických dějin (a sfér vlivu) dostal první trhliny již v nultých letech, kdy se Američané se svými spojenci zabořili do bahna Afghánistánu a Iráku, a definitivně se rozplynul v srpnu minulého roku, kdy celý svět sledoval v přímém přenosu jejich pokořující úprk právě z Afghánistánu.

Znovuzrození Ruska jako velmoci v posledních patnácti letech je součástí pomalého umírání tohoto snu, jehož jádrem je představa, že americké hodnoty ovládnou svět, který se tak sám stane jakousi zvětšenou Amerikou.

Vyhrával, protože neriskoval

Ti, kteří tomuto snu v devadesátých letech propadli, se však nevzdávali bez boje. A protože jeho umírání chápali jako otáčení kola dějin o jedno období zpět, oživili rychle antitotalitární diskurz studené války.

Anne Applebaumová či Timothy Snyder líčili Putina jako nové vtělení Stalina a Hitlera. Jeho vojenské akce – v Gruzii roku 2008, na Ukrajině a Krymu roku 2014 nebo v Sýrii roku 2015 – či globální ofenzivu prostřednictvím sociálních sítí považovali za symptomy světovládných ambicí Ruska. Putinovi nemělo jít pouze o dílčí a územně omezené výhody, ale o zničení svobodného Západu.

Úvahy Kissingera a jemu podobných v roce 2014, že by Západ mohl v rámci konstruktivní snahy o snížení napětí odvolat slib budoucího členství Ukrajiny v NATO a přistoupit na její neutralizaci, byl smeten ze stolu jako mnichovanské usmiřování zlého tyrana. (Je-li nejoblíbenějším historickým příkladem realistů smlouva versailleská, pak argumenty idealistických jestřábů nacházejí své poslední ukotvení v odkazu ke smlouvě mnichovské.)

Realistický diskurz navíc ztratil značnou část přitažlivosti tím, že si ho v posledním desetiletí začali přisvojovat Putinovi obhájci na krajní pravici i krajní levici.

Studenoválečnická interpretace Putina jako reinkarnace Stalina však přesto všechny nepřesvědčila. Mark Galeotti například upozorňoval, že pokusy vysvětlovat jeho chování světovládnou strategií či koherentní ideologií přehlížejí oportunistickou povahu jeho tahů, jimiž vždy reaguje na dílčí změnu v rovnováze sil či momentální zaváhání protivníka: spíše než ideologem či stratégem (na které si rád hraje) je aktérem schopným maximálně vytěžit každou příležitost k rozšíření své moci. Většinou se nesnaží o přímé ovládnutí protivníka, ale o jeho rozkládání a oslabování nepřímými prostředky.

Ruský prezident Vladimir Putin

Foto: Sputnik, Reuters

Proti obrazu zlého tyrana poháněného touhou po neomezené moci nebo iracionálními mýty o poslání Ruska vykresloval Galeotti Putina jako racionálního hráče chytře hromadícího zisky z nepřímého oslabování a chyb svých soupeřů.

Reaktivní povahu Putinova chování zdůrazňovali též Ivan Krastev a Stephen Holmes. V protikladu ke Snyderovi neviděli jádro Putinových diskurzů primárně ve znovuožívání ruských krajně pravicových ideologů typu Ivana Iljina, ale v parodické imitaci liberálně-globalistického diskurzu Ameriky a Západu v postkomunistickém období. Také Putin ospravedlňoval své zahraniční vojenské intervence jako „humanitární“ zásahy, které měly ochránit obyvatelstvo ohrožené „genocidou“ ze strany autoritářského režimu, připodobňovaného k režimu nacistickému. (V první válce v Perském zálivu v roce 1991 zužovali někteří horliví propagandisté z amerických mainstreamových médií Saddámovi Husajnovi knír, aby připomínal Hitlera.)

Z této druhé, prozaické interpretace Putina vycházeli také ti komentátoři, kteří v týdnech před 24. únorem 2022 zpochybňovali Bidenova a Blinkenova tvrzení o tom, že Putin připravuje invazi na Ukrajinu, jejímž cílem bude „změna režimu“. Putinův historický diskurz, zpochybňující právo Ukrajiny na suverenitu a státnost, chápali jako zastrašování, nikoli jako zdůvodnění chystané invaze. Takový riskantní – a ve všech ohledech nákladný – pokus o přímé ovládnutí země se čtyřiačtyřiceti miliony obyvatel by vůbec neodpovídal Putinově preferenci kombinace vytrvalého nepřímého podkopávání jednoty soupeře a občasných přímých záborů malých území, nepřinášejících žádné větší riziko.

Vítězné tahy Putina z předcházejících patnácti let byly založeny na jeho schopnosti vystihnout poměr sil a upřednostnit malé a jisté vítězství před lákadlem vítězství velkého, které by přinášelo značná rizika. V roce 2008 obsadil Abcházii a Jižní Osetii, ale nepokusil se dobýt Tbilisi a svrhnout Michaila Saakašviliho. Roku 2015 intervenoval do Sýrie, omezil se však na leteckou podporu Bašára Asada, pozemní vojska nenasadil.

Putin zkrátka vyhrával, protože neriskoval.

Taktika vystřídal stratég

V souladu s výše zmíněnými příklady považovala například vnučka Nikity Chruščova Nina Chruščovová z newyorské New School za možné, že Putin vojensky obsadí separatistická územní v Doněcku a Luhansku, ale ne že se pokusí svrhnout ukrajinského prezidenta Zelenského. Tato bývalá Kennanova asistentka z devadesátých let měla i jiný důvod, proč nedůvěřovat Blinkenově a Bidenově předpovědi brzké celoukrajinské invaze, která se dovolávala „zaručených“ informací amerických tajných služeb. Viděla totiž, že oba politikové jsou obklopeni neokonzervativci, kteří v roce 2003 vedli vojenské tažení proti jinému zlému tyranovi také na základě „zaručených“ informací tajných služeb, které se ovšem po rozpoutání války ukázaly jako lživé.

Americký ministr zahraničí Antony Blinken

Foto: Reuters

Náměstkyní Blinkena pro evropské a euroasijské záležitosti je Victoria Nulandová, žena Roberta Kagana, jenž Evropanům i všem dalším, kteří s iráckým tažením nesouhlasili, vysvětloval, že nejsou schopni porozumět tvrdé realitě mezinárodních vztahů, protože „jsou z Venuše“, zatímco on a jemu podobní jim rozumějí skvěle, neboť „jsou z Marsu“.

Bidenův poradce pro otázky národní bezpečnosti Jake Sullivan zase při svém jmenování na znamení vlastní zahraničněpolitické nadstranickosti připomněl, že má stejné názory jako jeho žena, která dělala poradkyni republikánovi Johnu McCainovi. Ten v klání o prezidentský úřad roku 2008 hájil šíření svobody a demokracie mimo americké hranice s pomocí amerických zbraní a vojáků proti Obamově tezi, že by si Američané měli napřed zamést před vlastním prahem.

Přeběhnutí neokonzervativců od republikánů k demokratům je reakcí na to, že Donald Trump proměnil oprávněnou Obamovu kritiku amerického mesianismu do opačné formy amerického nacionalismu, pro niž je charakteristický izolacionismus a rasismus. Když tedy Biden při svém nástupu k moci prohlašoval, že „Američané jsou zpět, aby znovu vedli svět“, šlo to také chápat jako posmrtné vítězství McCaina nad Obamou.

Obama byl mimo jiné jediným americkým prezidentem, vůči němuž měl výhrady Václav Havel, a to právě pro Obamovu malou ochotu šířit po světě dobro americkými zbraněmi.

Návrat neokonzervativců k demokratům (u nichž v sedmdesátých letech jako kritikové Kissingerovy zahraniční politiky začínali) a s ním i nové sjednocení levého a pravé středu v americké zahraniční politice se potýká s tím, že globální geopolitická situace je zcela opačná než ta, ve které tato aliance organizovala intervence do Jugoslávie (1999) a Iráku (2003). Amerika i Západ mezitím ztratily globální hegemonii především v důsledku nárůstu globální ekonomické moci Číny.

Ačkoli Putinovo Rusko nepředstavuje – v důsledku svého demografického úpadku a neschopnosti založit svou ekonomiku na něčem jiném než vývozu surovin – tak mocného vyzývatele jako Čína, i Putin byl schopen díky své taktické chytrosti získávat v posledních patnácti letech body na úkor Západu a USA.

Invazí na Ukrajinu se ovšem z kalkulujícího taktika spokojeného i s malými zisky proměnil ve stratéga sledujícího velké cíle, a to nejen mocenské, ale také symbolické.

Žák Solženicyna, nikoli Stalina

Ti, kteří zdůrazňovali taktické zdroje Putinových předcházejících úspěchů, měli sklon považovat jeho historické diskurzy za ideologickou clonu, nikoli za zdroj vysvětlení jeho chování. Viděli v něm totiž racionálně uvažujícího cynika, a ne politika poháněného velkými idejemi. Invaze na Ukrajinu ovšem ukazuje opak.

Válka v centru ukrajinského Charkova, 1. březen 2022

Foto: ČTK/AP

Není divu, že jiný cynik moci, český prezident Miloš Zeman, nemohl změnu Putinova chování pochopit jinak, než že se Putin zbláznil. Ohledně proměny duševního stavu ruského prezidenta nemáme k dispozici nic jiného než domněnky a dohady. Někteří pozorovatelé ovšem již nějaký čas upozorňují, že s nástupem covidové krize dovedl Putin „sociální distanci“ do extrému, když se poslední dva roky zcela izoloval od okolí, možná i v důsledku vážné nemoci, která ho také mohla přimět k přemítání, co zanechá následujícím generacím a jaký bude jeho obraz v dějinách Ruska.

Výsledkem bylo, že se rozhodl zvěčnit své místo v ruské kolektivní paměti jako nový sjednotitel: obnovitel ideje 19. století, že Rusové, Bělorusové a Malorusové (tedy Ukrajinci) jsou větvemi jediného národa a mají žít v jedné panruské říši.

Jestliže velká část západních komentátorů podtrhává podobnosti Putina se Stalinem, jeho projev tři dny před ukrajinskou invazí ukázal, že sklon redukovat ho – také s odkazem na jeho kariéru v KGB – na převtělení sovětského diktátora a líčit jeho nástup jako návrat totalitarismu nejde do dostatečné historické hloubky.

Z Putinova projevu bylo jasné, že mu Stalin může být sympatický pouze v té míře, v jaké v rámci bolševismu uvolnil prostor pro velkoruský šovinismus. Hlavním terčem Putinovy řeči však byl právě bolševismus, který obvinil z toho, že onen šovinismus (až do konsolidace moci Stalinem na začátku třicátých let) potíral podporou jazykové a kulturní svébytnosti národů někdejší ruské říše, jimž Lenin hned na začátku revoluce slíbil právo na sebeurčení.

Svým útokem na Lenina se Putin místo ke Stalinovi implicitně přihlásil k jeho nejslavnějšímu politickému vězni Alexandru Solženicynovi. Také on obviňoval ze zničení velkoruské ideje a reality bolševiky, také on v tomto smyslu požadoval „dekomunizaci“ postsovětského prostoru.

Putin explicitně nezmínil druhou kategorii viníků ruského úpadku, kterou dle Solženicyna představovali Židé, jejichž vykořeněnost se podle něj dostala do synergie s internacionalismem bolševiků. Uvážíme-li však, že jeden z hlavních terčů Putinova útoku ukrajinský prezident Zelenskyj je židovského původu, je možné, že skutek předvádí to, o čem slovo mlčí.

Putin sjednotitel

Ať již dopadne vojenská část operace jakkoliv, z politického hlediska Putin poprvé prohraje.

Možná že si chtěl zopakovat euforii ze záboru Krymu v roce 2014, jenž vzbudil v Rusku vlnu nacionalistického nadšení. Dáme-li však stranou tvrdé jádro jeho příznivců starší generace, kteří čerpají informace výhradně z jím povolených médií, první ruské reakce na invazi vyjadřovaly spíše údiv a obavy o budoucnost země, a to i ze strany některých hvězd státních médií (například televizních celebrit Ivana Urganta a Xeniji Sobčakové) či bývalých Putinových poradců (třeba Gleba O. Pavlovského). Přední ruský tenista Andrej Rubljov se otevřeně postavil proti válce, kterou po zavedení prvních sankcí kritizovali také oligarchové Michail Fridman a Oleg Děripaska. A i někteří analytikové z oficiálních ruských think-tanků vyjadřují v rozhovorech se západními médii pochyby o racionalitě Putinova kroku.

Rusové už začínají pociťovat materiální dopady sankcí v každodenním životě. Neméně důležité však budou dopady Putinova kroku na ruskou duši. Právě historická, kulturní, demografická a jazyková blízkost Rusů a Ukrajinců, jíž ospravedlňoval svůj útok, působí proti jeho schválení ruskou společností. Pocit nesmyslné oběti mladých ruských životů bude rozjitřován vědomím o bratrovražedné povaze této války.

Jistě, obraz vztahu k mladšímu bratru, na nějž Rusové často převádějí svůj vztah k Ukrajincům, svědčí o blahosklonném pocitu vlastní nadřazenosti. Zároveň ale i o silné citové vazbě. Statisíce Rusů mají na Ukrajině své příbuzné a naopak, nehledě na to, že mateřštinou milionů Ukrajinců (včetně prezidenta Zelenského) je ruština.

Mimo jiné i z této provázanosti a kulturní blízkosti povstane, dříve či později, u významné části ruské společnosti odpor k válce a režimu, který ji rozpoutal. Útokem na Kyjev si Putin vzal příliš velké sousto, jímž se zadáví.

Tuto naději podporuje též zpětný pohled na historii ruského autoritářství ve 20. století. Demokratická hnutí proti němu povstávala vždy v souvislosti s velkým ozbrojeným konfliktem: po prohrané válce s Japonskem (1905), ve chvíli, kdy se stalo nesnesitelným utrpení způsobené první světovou válkou (1917), v momentu šířícího se vědomí o neospravedlnitelném plýtvání lidskými životy a materiálními zdroji, které představovala intervence do Afghánistánu (1988 a 1989).

Ivan Krastev

Foto: TED/James Duncan Davidson

Týden před invazí uveřejnil Ivan Krastev ve Foreign Policy úvahu, v níž si mimo jiné všiml pnutí, jež ukrajinská krize způsobila v transatlantických – především německo-amerických – vztazích. Konstatoval, že protahování krize je Putinovou klasickou taktikou, kterou se mu daří vnášet svár do řad Západu. Trvala-li by taková situace delší dobu, jednota Západu by se stále více ukazovala jako fasáda, pod níž se skrývají diametrálně odlišné strategické přístupy Bidena a Blinkena na straně jedné a Macrona a Scholze na straně druhé.

Putin, jehož síla nespočívá ve schopnosti přímo vnucovat svou vůli ostatním, ale ve schopnosti podrývat nepřímými způsoby jejich jednotu, by znovu vyhrával. NATO by sice nezkolabovalo, ale začalo by ztrácet akceschopnost. Podobnému nahlodání zevnitř by čelila Evropská unie.

Kdyby se ale naplnil americký scénář, psal Krastev, a Putin by se pokusil obsadit celou Ukrajinu, jednota Západu by byla tváří v tvář takové do očí bijící agresi obnovena.

Týden po začátku války to vypadá, že se Krastev ve své předpovědi nemýlil. Němci překonali svůj odpor k dodávání zbraní do horkých konfliktů, evropští spojenci Putina jako Zeman, Orbán či Le Penová přeběhli k jeho nepřátelům. Na jeho straně nestojí jednoznačně ani Čína, která se zdráhá opustit hájení principu suverenity, jež jí doposud sloužilo tak dobře v získávání sympatií dekolonizovaných zemí, v ospravedlňování nároku na Tibet i Tchaj-wan a v odmítání vnější kritiky brutálního porušování lidských práv.

Přidáme-li k tomu výše zmíněné pochyby, rozpaky a sílící protesty uvnitř Ruska, zdá se, že tentokrát má Putinova intervence přesně opačný efekt než většina jeho předcházejících akcí. Zatímco dosud podlamoval jednotu svých soupeřů a získával na svou stranu nové příznivce, nyní sjednotil své soupeře a vnesl pochyby i mezi své věrné.

Hlasování Valného shromáždění OSN z 2. března o rezoluci odsuzující Putinovu agresi navíc ukázalo stejný efekt na mimozápadní svět: 141 států hlasovalo pro, 35 se zdrželo (včetně Číny a Indie) a jen pět (vedle Ruska Bělorusko, Severní Korea, Sýrie a Eritrea) hlasovalo proti. K rezoluci se připojilo dokonce i Srbsko, jehož prezident Aleksandar Vučić přirovnal bombardování Kyjeva Ruskem k bombardování Bělehradu vojsky NATO v roce 1999.

Podpora rezoluce velkou většinou mimoevropských států signalizuje definitivní konec období, kdy tyto země zaměřovaly svou kritiku výlučně na porušování suverenity bývalých západních kolonií, kdežto na agresivní akty SSSR vůči jiným státům (Maďarsku roku 1956, Československu roku 1968 či Afghánistánu roku 1979) se – v důsledku sovětské podpory a antizápadní rétoriky – dívaly shovívavě.

Putinovi vůbec neprospěla znetvořená parodie západního globalistického diskurzu posledních padesáti let, v nichž západní země v čele s USA obhajovaly zasahování do vnitřních záležitostí dekolonizovaných států a svrhávání jejich režimů poukazy k porušování lidských práv či hrozbě genocidy. Odkazy k humanistickým hodnotám poskytovaly alibi k porušování politické suverenity a teritoriální integrity neevropských států, jež to chápaly jako novou formu západního kolonialismu, k níž se v osmdesátých letech přidalo podmiňování půjček Mezinárodního měnového fondu zaváděním neoliberálních reforem.

I po zhroucení SSSR přetrvával obraz Ruska jako potenciálního spojence proti západnímu imperialismu. Nynější prozření zemí někdejšího třetího světa vyjádřil výborně keňský zástupce v Radě bezpečnosti, když srovnal Putinovu agresi právě s neokolonialismem Západu.

Je nad čím naříkat?

Ekonomické sankce proti Rusku a jeho politická izolace v mezinárodní aréně ani obdivuhodný odpor Ukrajinců samozřejmě samy o sobě nebudou stačit k odchodu ruské armády z Ukrajiny. Každopádně však nepotvrzují naříkavý tón aktuálního článku Ivana Krasteva Pokud se dnes Putinovi daří, může si za to Západ sám.

Zatímco zmíněný keňský zástupce v Radě bezpečnosti projevil schopnost překročit africký provincialismus, v Krastevově ostré dichotomii mezi „třicetiletým mírem“ po studené válce a přicházejícím obdobím chaosu, v němž „mocní dělají, co mohou, a slabí trpí, co musí“ (Thúkydidés), se projevuje provincialismus středoevropský.

Ne všechny kouty světa si totiž v posledních třiceti letech mohly užívat Pax Americana („americký mír“) tak, jak si ho užívaly postkomunistické země střední Evropy, které vstoupily do EU a NATO. To, že kapitalismus a obchod vůbec nemusejí oslabovat autoritářské režimy, ale naopak je posilovat, může být „objevem“ (plynoucím ze současné konfrontace s Ruskem) jen pro ty, kdo si nevšimli, jak po jistou dobu prosperoval Pinochetův režim v Chile, či toho, že pětasedmdesátileté úzké ekonomické a vojenské spojenectví Saúdské Arábie s USA nevedlo ani k oslabení absolutistické moci tamní monarchie, ani jejího fundamentalistického islámu, jenž se naopak díky tomuto spojenectví a petrodolarům šířil po celém světě.

Pavel Barša (1960) je politolog, působí na FF UK.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Eurocentrická je také Krastevova představa, že teprve nyní se zhroutí systém nešíření nukleárních zbraní, neboť si je začnou opatřovat i spojenci Ameriky: viděli přece, jak dopadla Ukrajina, která se jich vzdala roku 1994, a pak se stejně nedomohla vojenského zásahu Ameriky, když byla napadena svým nukleárním sousedem. Jenže také Pákistánci a Izraelci si opatřili nukleární zbraně v době, kdy byli přáteli Ameriky.

Krastev se ovšem nemýlí v tom, že konec unipolárního rozložení sil (svět v čele s USA) i globální hegemonie liberálnědemokratické ideologie nechává vyhřeznout mnoha konfliktům, které se díky nim v posledních třiceti letech nemohly rozvinout do násilné podoby. (Předzvěstí byla arménsko-ázerbajdžánská válka o Náhorní Karabach v roce 2020.)

Nemýlí se ani v tom, že „vášnivé výzvy k obraně evropského pořádku po skončení studené války nemají smysl, protože tato éra skončila“. Spíše než si posledních třicet let idealizovat je však třeba podrobit kritice předpoklady o předsjednaném souladu mezi kapitalismem a demokracií i americkou mocí a svobodou, které se mnohým liberálně smýšlejícím Středoevropanům Krastevovy generace zdály samozřejmé. Je to o to potřebnější, oč je to v této chvíli oživení studenoválečnického manicheismu obtížnější.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Související články

Výběr článků