Článek
Pamatujete si na svůj úplně první překlad, který by už nebyl pouhé školní cvičení?
Pamatuju, byl to Diario minimo od Umberta Eca, jde o krátké parodické texty a já si je jen tak pro sebe na vysoké zkoušela překládat. Byla jsem z toho frustrovaná, neměla jsem dost načteno, a tak jsem všechny ty parodie nechápala. Pak jsem překládala kratší texty, povídky, články. Jenže to pořád nebylo ono.
Kdy to začalo být?
Když jsem přeložila první opravdový román – Než se setmí od kubánského autora Reinalda Arenase. Byla to práce na zakázku.
A taky dost nebezpečná výzva. Arenas je těžký autor, jeho kubánská španělština je básnivá i slangová. Jak to, že s tak významnou knihou oslovili začínající překladatelku?
To byla shoda náhod. V roce 1987 jsem studovala půl roku na Kubě, jinam jsem se jako studentka španělštiny dostat nemohla. Na Kubě jsem ale nechodila moc na fakultu, spíš do skvělé knihovny v Casa de las Américas, kde jsem psala diplomku o Vargasu Llosovi. A potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí a přes ně se dostala k nejrůznějším zakázaným knihám. Četla jsem tehdy třeba Tři truchlivé tygry od Cabrery Infanteho nebo romány Lezama Limy. A když pak padla Berlínská zeď, mohla jsem jet do nejslavnější iberoamerikanistické knihovny v západním Berlíně, kde jsem studovala kubánskou disidentskou literaturu. Nakonec jsem o ní napsala třídílný článek do Literárních novin. A na základě něho mi hispanista Vít Urban překlad nabídl.
Co vás na románu Než se setmí oslovilo?
Hlavně tematika. Popisy toho, jak to opravdu chodilo na Kubě, a samozřejmě Arenasova otevřená homosexuální zpověď, což bylo i u nás tehdy hodně kontroverzní a literárně nezachycené téma. Nebyl internet, takže člověk adekvátní výrazy hledal složitými cestami. Nějaké gay bary tady možná byly, ale já o nich nevěděla. Naštěstí jsem mohla překlad konzultovat s jedním Kubáncem, který u nás po osmdesátém devátém zůstal, taky jsem se vyptávala kamarádahomosexuála a někdy jsem i trochu improvizovala.
Pamatujete si, co jste „střelila od boku“?
Třeba vamos para la yuma, tedy jedeme do usáčů čili do Spojených států. Je to slangový výraz, pořád ho v té knížce někdo říkal, ale nikde jsem nemohla vyštrachat, co vlastně znamená. Nezbylo, než odhadovat z kontextu. Až když jsem se po dvaceti letech na Kubu vrátila, ověřila jsem si, že jsem se nespletla.
Jaká byla Havana po dvaceti letech?
Nejhorší bylo, že se tam nezměnilo vůbec nic. Po počátečním šoku jsem se trochu víc rozkoukala a mluvila s nejrůznějšími lidmi: disidenty, umělci, nezávislými blogery a nakonec měla pocit, že snad nějaký posun nastal. Ale obecně mi stejně přišlo, že je společnost podobně zkamenělá jako před dvaceti lety.
A co vás naopak na Kubě kromě literatury během vašich návštěv uhranulo?
Chilani. Seznámila jsem se s několika, kteří žili na Kubě v exilu, ještě za Pinochetovy diktatury. Takže jsem poznala dvě kultury: jihoamerickou díky Chilanům a karibskou díky Kubáncům.
Zdá se, že Chilané jsou pro vás osudoví, přeložila jste jich několik včetně Roberta Bolaña. Ten je u nás známý především díky románu Divocí detektivové, ale vy jste jako redaktorka připravovala vydání úplně prvního Bolanova románu přeloženého do češtiny, který se jmenuje Chilské nokturno. Podle mě tahle knížka dost nespravedlivě zapadla.
Divocí detektivové vyšli v mnohem větším nakladatelství, v Argu, a to investovalo do reklamy a propagace. A druhá věc je, že jsem asi měla k prvnímu překladu z Bolañova díla vybrat právě Divoké detektivy.
Čím je podle vás pro čtenáře Bolaño atraktivní?Čím je může změnit, prospět jim?
Především má hodně zvláštní a novátorský styl psaní, kde samozřejmě nacházím odkazy na jiné autory – třeba Borgese. V knize 2666 je zase mnoho bolañovských pomrkávání na Cortázara a další, nejenom latinskoamerické autory. Taky mě baví, jak svým pozorováním a hromaděním historek připomíná Bohumila Hrabala, byť stylisticky je úplně jinde. Oba měli vyvinutý smysl pro to, jak to, co slyšeli kolem, přetvořit v naprosto svébytnou literaturu. A taky je Bolaño ohromný chrlič.
To je pozitivní?
Podle mě ano. Ke mně jeho chrlení nesmírně osobitým a zvláštním způsobem promlouvá. Ale nejen při čtení, ještě dlouho po něm musím o jeho proudu slov a historek přemýšlet. Třeba v knize 2666 zaznamenává čtyři různé telefonní hovory tří mužů s jednou ženou. Všichni jsou do ní zamilovaní. A místo toho, aby tu situaci Bolaño nějak realisticky nebo jiným literárním postupem popisoval, vypočítává, v kterém rozhovoru se kolikrát opakovalo jaké slovo. Z toho výčtu si pak čtenář může domyslet, o čem vlastně mluvili.
Výčty vůbec tenhle autor miluje….
To ano. Stejně jako francouzský autor Georges Perec, se kterým bývá srovnáván. Čistě literárně je to opravdu zábavné, protože si v tom každý může najít z mnoha forem tu, která mu nejvíc vyhovuje.
Přijde mi, že je Bolaño autor, který se prostě dobře baví.
Ano. Často jde čistě o hru. O legraci. Bolaño si utahuje z encyklopedické nudy, paroduje. V Nacistické literatuře v Americe mi taky připadalo, že ve spoustě kapitol jde především o nezávaznou legraci. Ale přitom tam všude, někde pod povrchem, číhalo pro Bolaña typické odhalování zla.
Anežka Charvátová
Sám se především považoval za básníka. Prosadil se ale prozaickými texty. Co si myslíte vy? Byl zajímavějším básníkem, nebo prozaikem?
Ke mně promlouvají spíš jeho prozaické texty. A navíc – Chilani o sobě téměř všichni tvrdí, že jsou básníci. I z tohoto úsloví si možná Bolaño jen dělal legraci. Někde jsem četla, že rád říkával, že je básník stejně jako každý Chilan. Nicméně pro mě jako pro čtenářku jsou nejlepší Divocí detektivové a 2666. V nich dokázal zachytit celou společnost. Zejména latinskoamerickou, ale zprostředkovaně i celý náš svět – hlavně v 2666. To, jak se přetváříme a měníme na přelomu tisíciletí. Tak široký záběr jsem u žádného jiného autora nikdy neviděla. Zachycuje ohromný dějinný zlom – a to vše v jedné banální situaci, v níž nějaký člověk sedí na baru, něco pije, něco pozoruje a něco si při tom myslí… To mě fascinuje.
Je to ale těžký autor. Jeho řečový proud, to chrlení, není pro každého. V jednu chvíli může být člověk historkami zahlcený, ale když knihu odloží nedočtenou, netuší, že do sebe všechny nakonec krásně zapadnou a celá skládačka – ačkoli sám Bolaño tvrdil, že záměrně některé dílky vynechává – do sebe zapadne.
A co s chybějícími dílky?
Jsou výzvou, aby si s nimi čtenář dělal, co uzná za vhodné. A není to tak, že by autor jen něco naplácal. Souvislost tam ve všem opravdu je, ale je strašně těžké dojít až na konec a objevit ji.
Nenáviděla jste ho někdy?
Ano. Když má někde postavu blázna a popisuje její vnitřní promluvy a světy a já se jí musím dostat do hlavy, myslet jako ona. To pak tápu. Jako překladatelka se soustředím na logické souvislosti vět a obrazů a u bláznů si nikdy nejsem jistá, jestli v textu logika záměrně není, nebo ji jen nejsem schopná objevit. Při těchto pasážích mi bývá doslova fyzicky zle, v noci mám strašné sny a nevím, jestli z toho sama nemagořím.
Pomáhá vám dnes při překládání internet?
Rozhodně. A nejenom v tom, že tam najdu nějaké specifické výrazy. Třeba na téma bolañovské literatury dnes existují celá internetová fóra, kde lze rychle objevit překladatelská řešení, na která by mě nenavedl ani rodilý mluvčí. A strašně důležité jsou mapy.
Mapy?
Přesně tak. Mapy. Když překládám názvy míst, tak se po nich dnes už můžu virtuálně projít a neudělám chybu. Vím přesně, co je název parku a co jméno ulice nebo třeba sochy. Tu sochu tam dokonce přímo vidím, takže když ji pak v překladu popisuju, nenapíšu žádnou hloupost.