Hlavní obsah
Aleš Palán, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři Foto: archív nakladatelství Prostor

Portréty lidské křehkosti. Petr Vizina nad knihou Raději zešílet v divočině

V českých městech se podle výzkumů život stává sociálně roztříštěnější – a tedy osamělejší. Přesto nás stále přitahují příběhy samotářů, kteří si pro své odloučení vybrali místo daleko od ostatních a v přírodě. S devíti takovými poustevníky a poustevnicemi ze Šumavy vedl rozhovory novinář a spisovatel Aleš Palán (1965) a výslednou knihu nazval Raději zešílet v divočině (Prostor 2018).

Aleš Palán, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři Foto: archív nakladatelství Prostor
Portréty lidské křehkosti. Petr Vizina nad knihou Raději zešílet v divočině

Jakmile pominula buzerace státních orgánů a povinnost mít v občance razítko zaměstnavatele, Palánova generace si jako první vyzkoušela ideál života mimo civilizaci. Často to končilo deziluzí – třeba proto, že představy o nezávislosti narážejí na potřeby typu vybrat pro děti dobrou školu. Palán ovšem nezachycuje rodiny na „cestě z města“, jeho tématem dokonce nejsou ani tak pitoreskní příklady života na stoprocentně přírodní způsob, jak jej zachytil filmový dokument Stále spolu (2014) režisérky Evy Tomanové o rodině Mlčochových s despotickým otcem a devíti dětmi v maringotce na šumavské louce.

Palán portrétuje šumavské poustevníky žijící tam, kde „neroste ani pažitka“, lidi toužící najít pro sebe větší a svobodnější prostor, ale také lidi schovávající se před vlastními selháními a démony. Alternativou je šílenství ve městě; o rozum přichází člověk stejně, jak naznačuje už úvodní rozhovor s Romanem Szpukem.

Zpočátku se řeč vine idylicky jak lesní stezky blízko Churáňova, kde pozorovatel na tamní meteorologické stanici, básník a autor fascinujících fotografií z pralesního pološera nocuje i za krutých mrazů ve spacáku pod širým nebem. Mluví se o síle vnímavosti a překonávání strachu z lesa, postupně je však stále jasnější, že životní peripetie sympatického šedesátníka jsou drsnější než šumavské podnebí. Od ztracenosti v lese přejde rozhovor ke ztracenosti ve světě, ztracenosti existenciální. O nemožnosti udržet si vztah, rodinu, bydlení, k abstinenci alkoholika.

Další z portrétovaných zakope občanku na zahradě a snaží se přeučit vlastního psa na vegetariánskou stravu. Úspěšná podnikatelka v sobě objeví touhu po samotě, obstará si usedlost, chová koně a do údolí shlíží ponořená ve vaně na zápraží; idyla – dokud nepřijde řeč na to, že se muži bojí práce a žádný tu s ní nevydrží.

Díky Palánově empatii nejde o příběhy drsňáků, ale o portréty lidské zranitelnosti, slabosti a křehkosti. V době, kdy je rozhovor většinou jen neproblematicky asistovaným pokusem konstruovat něčí veřejný obraz, doprovází Palán zpovídané do jejich intimity. Obeznámený s poustevnickými spiritualitami minulosti hledá jejich současnou podobu.

Usedlík, tolerovaný od poloviny šedesátých let v těsné blízkosti pohraničních drátů, udělá výčtem svých avantýr takový dojem, že Palán, pohnutý ke slovníku, jímž se obvykle nevyjadřuje, opáčí: „Chceš mi říct, že jsi začal přemýšlet o židovské filosofii proto, abys s ní nemusel pořád šukat?“ Pábitel Palánovi rovněž poněkud sebevědomě tvrdí, že se k nelibosti pohraničníků dokázal prosmeknout v okolí Modravy skrz železnou oponu na nákup. Přesto je jeho tvrzení o poválečném osídlování Šumavy působivé: „Tohle byli stoprocentní pitomci, co se nemohli nikde uchytit, v žádným uskupení lidským. Tak přišli sem, tady byly volný domy, klíče na futříku, otevřeli si dva baráky, v jednom bydleli, druhej ztopili. Ani dřevo si neuměli udělat, nic. Já to zažil. A tohle osídlilo Šumavu. Víš, ono to nemusí bejt špatný, ale bude to ještě trvat. Už je tu druhá třetí generace a s některejma pořád není řeč.“

Samota těžká k nesnesení

S dvojčaty Františkem a Ondřejem Klišíkovými, potomky těch, kteří právě takto, v době poválečného osídlování po odsunu Němců, dorazili na Šumavu z Rumunska, řeč je. V rozhovoru se dvěma pětapadesátníky žijícími staromládenecky pospolu ve Stögrově Huti naštěstí nepadnou – stejně jako v celé knize – klišé o divoké a nespoutané přírodě, pro zpovídané to vůbec není téma. Odhaluje se tu zápas o nalezení vnitřního řádu uprostřed divočiny a pomalu se vynořují kontury osudu vykořeněných glugarů, rodiny, která ani nemluvila česky.

Františkovy úvahy nad tím, jak jeho život později změnil úraz na pile, při němž přišel o ruku, jsou bez přehánění meditací o rozhodnutí žít sám. „Dokážeš pojmout samotu bezrukého?“ vymění si v jednu chvíli tazatel role se zpovídaným. Otázka, na niž neexistuje odpověď, je nejintimnějším momentem a těžištěm knihy o poustevnících dnešní Šumavy.

Poustevnictví nás přitahuje představou o nezávislosti na vnějším světě, prozrazuje jedna ze zpovídaných. Představu o útěku od lidí, při němž je člověk ještě k tomu na zdravém vzduchu, Palánovy rozhovory posílají zpět tam, kam patří – do nabídky cestovních kanceláří. Samota je těžká k nesnesení. Člověk na útěku takovou tíhu neunese.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků