Hlavní obsah

Hana Librová: Hodnota divočiny poroste

Právo, Hana Librová, SALON

Technologičtí optimisté tvrdí, že přírodu nepotřebujeme, že technologie dokážou podmínky pro lidský život vyrobit. Nemusíme hned myslet na vesmírné stanice, zatím nám stačí dobře projektovaná města. Epizody smogu za nás prý vyřeší pračky vzduchu a elektromobily.

Foto: Hnutí DUHA, Profimedia.cz

Šumavský rys zachycený fotopastí v lednu 2016

Článek

Pokud by někdo bez přírody žít nechtěl, může se uchýlit k její domestikované podobě. Kolem dálnic vykvétá v dubnu zlatý déšť, u benzinových pump celoročně kvetou macešky, pracovníci Českého hydrometeorologického ústavu utěšují milovníky hor zprávami o širokých zásobách technického sněhu.

Překvapivé je, že domestikovanou podobu přírody preferuje i ředitel Lesů České republiky Daniel Szórád. Les podle něj má být místem, „kam lidé chodí na houby, kde sportují a odpočívají, kde se neobávají nebezpečných zlomených větví, přestárlých stromů“.

Je faktem, že občané jsou daleci toho, aby si pustili divokou přírodu do zahrady. Slýcháme, že náletové stromy jsou „neřádstvo“, které je třeba likvidovat, že „neužitečný“ strom „dělá na chodnících bordel“. Zároveň se to ale zdá být v rozporu s výzkumem veřejného mínění, podle něhož 70 procent českých občanů soudí, že máme divokou přírodu chránit, a 34 procent dokonce míní, že by se měla divočina rozšiřovat.

Je z toho vidět, že je náš vztah k divočině rozporný a mění se. Když už jsme ji zkrotili a zaasfaltovali, začíná nám chybět. S trochou závisti sledujeme na nádražích trampy, o nichž si myslíme, že na víkend vyrážejí do divočiny, a rovněž není náhodou, že reklama na automobil Audi obmyslně stojí na kráse divokých hor. A tak když tazatel překvapí občana abstraktní otázkou, zda máme divočinu chránit a zda ji máme rozšiřovat, bez ohledu na svou každodenní praxi souhlasí.

Člověk, „manažer planety“, je svou převahou unavený a zmatený, hledá tajemství a řád. Jak ještě zesílí vliv technologií a jak prohlédneme šalbu domestikované přírody, hodnota divočiny poroste.

Měli by to mít na mysli i zákonodárci v nadcházejícím konečném rozhodování o národních parcích, kdy budou čelit vetu prezidenta Miloše Zemana, a ostatně i při každém budoucím hlasování, které se dotkne osudu přírody. Podstatou zákonů totiž není rozhodování o momentálním blahu jednotlivců. Jsou obecným vyjádřením potřeb společnosti, postaveným na odhadu budoucího vývoje.

Autorka je univerzitní profesorka, bioložka, socioložka a environmentalistka.

Reklama

Související témata:

Související články

Štěpán Kučera: Příběhy lesa

DOPLNĚNO O REAKCI. Film Příběh lesa režisérů Jacquese Perrina a Jacquese Cluzauda, který už měsíc putuje tuzemskými kiny, zpočátku působí jako dokument, pak...

Výběr článků

Načítám