Článek
Román Jana Vávry Husité u Postoloprt (Bourdon 2017) je o pohádkách, které „mají větší sílu než (…) tanky (…), než sliby nebo logické argumenty“; a které když se nás zmocní, ženou nás do válek, nebo naopak do budování „světového míru“.
Po válce měli Češi potřebu své omšelé „rakousko-uherské“ pohádky omladit, Zdeněk Nejedlý jim nabídl komunismus jako „dovršení národního obrození“ a Češi s úlevou přijali. V roce 1946 dali komunistům moc v parlamentu a ocitli se poprvé mimo západní Evropu, pod ochranou „slovanské velmoci“, odtrženi od vlastní minulosti a tisíciletého historického kontextu. Vítězný boj proti „přízrakům a obrazům, které existují v hlavách tolika lidí“, by vyžadoval alespoň těch „padesát let demokracie“, kterých se nám nedostalo. A tak celý příběh z desetiletí 1938–1948, příběh hudby, milostného zmatení, poválečného masakru Němců a také ponižování nekomunistů v Žatci a Postoloprtech nám ve Vávrově románu vypráví Čech prchající z vlasti bavorským lesem. Je dopaden a umírá v uranových dolech.
Literární kvality té knihy hodnotit nechci, mě zaujalo to strašné napětí mezi pohádkami, které ustavují národ, a totální absencí empatie k těm, kterým pohádky připsaly roli nepřátel. Postavy románu se prodírají všemi známými událostmi, aby nakonec uvázly v pasti udělané z těch samých pohádek, které je sjednotily v národ. Příběhy špatně vymyšlených národů jsou kruté.
Formulí „vymýšlení národa“ vyvolal historik a můj obdivovaný přítel Dušan Třeštík koncem devadesátých let velkou diskusi. Tvrdil, že identitární mýty obrození jsou už nepoužitelné a že se český národ „musí znovu vymyslet“. Každý národ vzniká „cíleným myšlenkovým snažením“ buditelů, kteří stále znovu utvářejí jeho podobu tak, aby „odpovídala době“. V současnosti se kolem nás množí samozvaní „obrozenci“, kteří nás znovu lákají do pasti starých pohádek o vlasti, která je ohrožena uprchlíky a Židy, Bruselem či Moskvou nebo Washingtonem. Jan Vávra nám často až přehnaně pedagogicky připomíná, že jsme oběťmi především nedostatku odvahy vyhnat z naší „kolektivní hlavy“ pohádky, které se změnily v past.
Jan Vávra se svou knihou Husité u Postoloprt
Moje rodiče zaskočila rychlost, s jakou válka přišla. Byli přesvědčeni, že žijí v nejcivilizovanější a nejkulturnější době a že lidské pokolení směřuje díky svému rozumu a novým objevům k dokonalosti. Prudký vír válečné brutality, který se zničehonic přihnal (…), nedokázal zlomit otcovo přesvědčení o prospěšnosti technického pokroku. (…) Se svými vzpomínkami na rozházené kusy lidských těl u Vittoria Veneta (…) se zavíral do své pracovny, a když na opakované matčino naléhání s rozcuchanými vlasy vyšel, spřádal těžko srozumitelné teorie o světové revoluci a vítězství demokracie nad teokracií.
Ovšem nebyla by to moje energická matka, kdyby si jako pokaždé nevěděla rady. Stačilo, aby si v novinách přečetla několik Masarykových projevů, a do našeho pokoje, ozářeného zlatavým světlem stojací lampy, přicválali z malebných luhů a hájů na svých silných venkovských konících husité s vysoko zdviženými praporci pravdy a spravedlnosti. (…) Tento průvod doprovázely slavnostní tóny Smetanovy hudby, vycházející ze zpěvných harmonií lidových tanců. (…)
Nemůžete mi tedy mít za zlé, že jsem vzal příběh, že pravda vítězí, zcela vážně.
