Hlavní obsah
Jan Vávra Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Pohádky a masakry. Václav Bělohradský nad knihou Husité u Postoloprt

Ernest Gellner definoval nacionalismus jako formování nového typu solidarity pomocí mýtu nové jednoty: místo loajality feudální, etnické, sousedské nebo krajanské budovatelé národa nastolují loajalitu ke kulturnímu modelu, tedy k vyprávění, která fungují jako „živá voda“: když tou vodou pokropíme jednotlivce a etnická společenství, začnou se šikovat v jeden národ třeba jako dědici Keltů nebo husitů, těch „neohrožených bojovníků za pravdu“.

Jan Vávra Foto: Michal Kamaryt, ČTK
Pohádky a masakry. Václav Bělohradský nad knihou Husité u Postoloprt

Román Jana Vávry Husité u Postoloprt (Bourdon 2017) je o pohádkách, které „mají větší sílu než (…) tanky (…), než sliby nebo logické argumenty“; a které když se nás zmocní, ženou nás do válek, nebo naopak do budování „světového míru“.

Po válce měli Češi potřebu své omšelé „rakousko-uherské“ pohádky omladit, Zdeněk Nejedlý jim nabídl komunismus jako „dovršení národního obrození“ a Češi s úlevou přijali. V roce 1946 dali komunistům moc v parlamentu a ocitli se poprvé mimo západní Evropu, pod ochranou „slovanské velmoci“, odtrženi od vlastní minulosti a tisíciletého historického kontextu. Vítězný boj proti „přízrakům a obrazům, které existují v hlavách tolika lidí“, by vyžadoval alespoň těch „padesát let demokracie“, kterých se nám nedostalo. A tak celý příběh z desetiletí 1938–1948, příběh hudby, milostného zmatení, poválečného masakru Němců a také ponižování nekomunistů v Žatci a Postoloprtech nám ve Vávrově románu vypráví Čech prchající z vlasti bavorským lesem. Je dopaden a umírá v uranových dolech.

Literární kvality té knihy hodnotit nechci, mě zaujalo to strašné napětí mezi pohádkami, které ustavují národ, a totální absencí empatie k těm, kterým pohádky připsaly roli nepřátel. Postavy románu se prodírají všemi známými událostmi, aby nakonec uvázly v pasti udělané z těch samých pohádek, které je sjednotily v národ. Příběhy špatně vymyšlených národů jsou kruté.

Formulí „vymýšlení národa“ vyvolal historik a můj obdivovaný přítel Dušan Třeštík koncem devadesátých let velkou diskusi. Tvrdil, že identitární mýty obrození jsou už nepoužitelné a že se český národ „musí znovu vymyslet“. Každý národ vzniká „cíleným myšlenkovým snažením“ buditelů, kteří stále znovu utvářejí jeho podobu tak, aby „odpovídala době“. V současnosti se kolem nás množí samozvaní „obrozenci“, kteří nás znovu lákají do pasti starých pohádek o vlasti, která je ohrožena uprchlíky a Židy, Bruselem či Moskvou nebo Washingtonem. Jan Vávra nám často až přehnaně pedagogicky připomíná, že jsme oběťmi především nedostatku odvahy vyhnat z naší „kolektivní hlavy“ pohádky, které se změnily v past.

Jan Vávra se svou knihou Husité u Postoloprt

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Moje rodiče zaskočila rychlost, s jakou válka přišla. Byli přesvědčeni, že žijí v nejcivilizovanější a nejkulturnější době a že lidské pokolení směřuje díky svému rozumu a novým objevům k dokonalosti. Prudký vír válečné brutality, který se zničehonic přihnal (…), nedokázal zlomit otcovo přesvědčení o prospěšnosti technického pokroku. (…) Se svými vzpomínkami na rozházené kusy lidských těl u Vittoria Veneta (…) se zavíral do své pracovny, a když na opakované matčino naléhání s rozcuchanými vlasy vyšel, spřádal těžko srozumitelné teorie o světové revoluci a vítězství demokracie nad teokracií.

Ovšem nebyla by to moje energická matka, kdyby si jako pokaždé nevěděla rady. Stačilo, aby si v novinách přečetla několik Masarykových projevů, a do našeho pokoje, ozářeného zlatavým světlem stojací lampy, přicválali z malebných luhů a hájů na svých silných venkovských konících husité s vysoko zdviženými praporci pravdy a spravedlnosti. (…) Tento průvod doprovázely slavnostní tóny Smetanovy hudby, vycházející ze zpěvných harmonií lidových tanců. (…)

Nemůžete mi tedy mít za zlé, že jsem vzal příběh, že pravda vítězí, zcela vážně.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků