Hlavní obsah
Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020) Foto: Stanislav Peška, ČTK

Poprvé jsem ho slyšel hned začátkem devadesátých let na přednášce pro veřejnost v Liberci. Elegantní padesátník s lincolnovskou vizáží, pronikavé oči, přesná, mírně archaická čeština bez přízvuku.

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020) Foto: Stanislav Peška, ČTK
Petr Fischer: Sebereflexe Erazima Koháka

Mateřský jazyk nezapomněl ani po čtyřiceti letech v exilu. Mluvil o Masarykovi, o české tradici, kterou bude dobré, ba nutné následovat, chceme-li po komunistickém marasmu vytvořit smysluplnou a osobitou verzi demokratické společnosti.

Erazim Kohák, který o víkendu v osmdesáti šesti letech opustil tento svět, byl mužem étosu a patosu první republiky, doby, kdy věci a hodnoty ještě měly své pevné místo a nedaly se jednoduše zpochybnit. Patřil k nim i skauting, jemuž jako nejlepšímu výchovnému prostředí pro budoucí generace sloužil, dokud mohl. Ve filosofii byl pro něj takovou kotvou nejčastěji Masarykův vzor Edmund Husserl, a potom samozřejmě Jan Patočka a vše, co souviselo s etikou.

Později mě učil na pražské filosofické fakultě. V lecčems, vlastně v mnohém se s ním při výkladu dalo nesouhlasit, ale studenti jsou tu přece od toho, aby se proti svým profesorům bouřili a hledali vlastní cestu, což se samozřejmě dělo i Erazimu Kohákovi. Nikdy ale nebyl učitelem učebnicových přehledů, nýbrž kantorem osobní zkušenosti. Osobní ručení bylo pro něj zásadní. Mít pravdu znamená odpovědně jednat, říkával, protože když nejsem přesvědčen o tom, že něco mám či musím udělat, nejsem toho schopen.

Kohák byl jedním z prvních, kdo na fakultě probírali téma ekologického ohledu myšlení. Odtud postupně vyrostla jeho kniha Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. Na semináři o etice jsme četli indiánské mýty, abychom pochopili, jak může vypadat jiný pohled na svět a jak odlišně se lze vztahovat k přírodě a životu v ní. Antropocentrismus moderního myšlení musí skončit, tvrdil Kohák, protože je v něm zabudován nejen opojný osvobozující pocit, že člověk dokáže cokoliv, ale také sebedestruktivní, zpupná stránka této moci, které se moderní člověk nedokáže ubránit a která ničí jeho i okolní svět. Změnit se to dá jediným způsobem: pochopit, že východiskem etického vztahu nejsem já, nýbrž druhý, ať je to příroda, Bůh, či jiný člověk – černý, žlutý nebo bílý.

Proto ho tak rozčílilo, jak česká společnost, tradičně z velké části formovaná exilovou zkušeností, podlehla strachu z jiného a postavila se proti přijímání uprchlíků.

„Strach je přirozený. Ale protože jsem člověk, tak se neřídím tím, co je přirozené, nejsem přece divoké zvíře. Řídím se tím, co považuji za dobré. Že něco je přirozené, ještě neznamená, že je dobré se tím řídit. Proč bychom se těchto lidí měli bát?“ prohlásil Kohák na vrcholu migrační krize v roce 2016, kdy se jako přesvědčený protestant pozastavoval i nad tím, jak se při odmítání cizinců může česká společnost nevěřících ohánět křesťanskými hodnotami.

Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.

Foto: archív Petra Fischera

Legendární byla Kohákova vyprávění o jeho mnohaletém pobytu ve vlastnoručně postaveném srubu v lesích amerického státu New Hampshire (viz jeho slavná kniha Oheň a hvězdy. Filosofická zamyšlení nad morálním smyslem přírody). Kohák nebyl žádný suchar, uměl se bavit a smát, dodnes je oblíbená jeho historka o tom, jak stahoval barvu z planěk pomocí coca-coly, která dokázala dokonale vyžrat chemický povrch a rychle otevřít cestu ke struktuře dřeva. Groteskní rozměr přiznával i své slabosti, když si jako začínající vegetarián nedokázal ve fakultním bufetu odepřít milovanou dršťkovou a kousek tlačenky.

Filosofie je sebereflexe, opakoval Erazim Kohák, tak jako celý život, který bez kritického sebevztahu nedává smysl. Málokdo ho dokáže mít tak silný až do konce svých dnů jako právě on. Zůstává tu po něm coby svědectví.

A důležitý vzkaz na konec: „Život, to je průsečík času s věčností. Žijte jej podle toho.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků