Hlavní obsah

Petr Fischer: Prožít si svůj vlastní rave. Sociální extáze v nudě každodennosti

Marná sláva: každý trochu divoký film o skotských adolescentech s výraznou muzikou bude už navždy srovnáván s kultovním Trainspottingem. Děje se to i nejnovějšímu snímku režiséra Briana Welshe Beats, který se dostal do českých kin v předpremiéře v rámci festivalu britské kinematografie Film is GREAT a teď cestuje po republice.

Petr Fischer: Prožít si svůj vlastní rave. Sociální extáze v nudě každodennosti

Je a není to spravedlivé. Welsh sleduje dění kolem nelegálních tanečních rave parties v polovině devadesátých let; jsme tedy ve stejné době, v jaké vletěl do kin slavný snímek Dannyho Boyla. Welsh i Boyle pozorují „generaci bez budoucnosti“ (no future generation), která si neví rady sama se sebou a snaží se najít skrze revoltu.

Welsh na rozdíl od Boyla míří více k hudbě, ale je také přímočařejší v úvahách o (ne)možnosti vymanit se ze zaběhaného systému.

Systémové perverze

Přestože film Beats teče zprvu velmi nenásilně, je od počátku jasné, že konflikt mezi systémem a těmi, kteří v něm zatím nevidí své místo a bouří se proti němu, je jaksi připraven. Konstruuje se přesně podle představ, jaké o takovém konfliktu běžně máme. Buduje se už v kamarádství Johnnoa, jehož rodina chce zmizet z bezútěšného předměstí za lepším, a Spannera, reprezentanta „sociálního póvlu“.

Kamarádství překračující sociální rozdíly, hudba, která spojuje, protože hudebně-drogová jízda na ilegální rave party je zkrátka magická. A systém, který všichni víceméně nenávidíme, ale neumíme z něho vystoupit a žít vně.

Film Beats natočil skotský režisér Brian Welsh.

Foto: Film Europe

Beats je tak filmem o dospívání jako důležitém překračování hranic, při němž před námi vystupují nejen samy tyto hranice, ale i celá krajina společenského systému. Dospět pak znamená vidět, v čem žijeme, i to, z čeho tento řád vyrůstá. Johnno a Spanner to poznají doslova na vlastní kůži, když se při rozhánění divoké jízdy na technu dostanou pod obušky policie.

Welshovi se daří vytvořit dojem transu, což mu pochopitelně usnadňuje repetitivní rytmická hudba. Pozoruhodné nicméně je, že toho největšího transu dosáhne film ve chvíli policejního běsnění, které je náhle mnohem větším systémovým excesem než bezcílné pálení energie na nepovolené taneční party. Ten, kdo zajišťuje funkci systému a udržuje ho při životě, je zároveň tím největším nebezpečím, tou největší systémovou perverzí.

Řádnost života v systému ve filmu reprezentují tradiční aparáty státu: od rodiny přes školu po statutární ukazatele, jako je dům. V britské společnosti jde o důležitý symbol, protože mít dům znamená vstoupit do vyšší třídy, ale znamená to také půjčit si na něj, a zapojit se tím do finančního proudu, do procesu vydělávání, kumulace a distribuce peněz, který potom programuje celý váš život. Přesně proti tomuto programu se staví šílené a divoké (rave) tančení na extatickou hudbu.

V jedné chvíli to skvostně podává DJ svolávající lidi na party. Jeho svůdná sugestivní řeč, která se dostala i do traileru filmu, připomíná nikdy nenapsaný manifest rave hnutí. Ale je vlastně manifestem každého antisystémového pohybu: nestát se součástkou stroje, vymanit se z každého pokusu být definován někým jiným, nebýt in-formován, nebýt utvářen programy mediálních, marketingových ani výrobních sil. Neděje se to skrze obranu suverénního , nýbrž prostřednictvím až barbarské svobody – rozplynout se v beatu, kolem soundsystému coby totemu nového rave kmene.

„Jediný dobrý systém je soundsystém.“

A když nemůžu volně tančit, nevykonávám svou revoltu. Přičemž ta není namířena pouze na systém vně nás, ale i uvnitř nás. Revolta rave je i revoltou proti sobě, proti silám, které z nás dělají uznané společností.

To je také důvod, proč je šílené tanečníky potřeba vrátit na zem a systemizovat, nejprve prostřednictvím zákona, potom násilím, a nakonec skrze domestikaci popkultury, která spolkne všechno, co chvíli je či se snaží být undergroundem. A ze všeho udělá styl, směr, módu, vnější formu bez obsahu, zápis v hudebním slovníku či na Wikipedii.

Skotský CzechTek

Režisér Welsh, který sám prožil divoké období jízdy na ravu, se záměrně vyhnul patosu sociálního dramatu (jakkoliv jím jeho film chce částečně být, byť chce samozřejmě i obyčejně bavit) a nahradil ho zvláštním druhem romantiky přátelství či rodinných vztahů.

Snímek Beats sleduje scénu nelegálních rave parties v devadesátých letech.

Foto: Film Europe

Ty se objevují na obzoru jako možná záchrana či spása až ve chvíli, kdy naši hrdinové narazí na největší perverzi systému, kterou je jeho zákonný ochránce. Skrze skotský CzechTek, při němž se policie ukazuje jako šílenější než odtržení tanečníci, se do prostoru filmu vylévá spojující energie, připomínající v mnohém efekt taneční drogy extáze.

Tato sociální extáze může přinášet podobně magické zážitky, překračuje hranice sociálního rozdělení a je stejně opojná. Může z ní pramenit ale i stejný smutek z toho, že tyto magické zážitky propojení lidí jsou jen chvilková vytržení, která dříve nebo později nahradí nudná systémová každodennost.

A tak i závěrečná titulková sekvence, v níž režisér uspokojuje svou potřebu vyjadřování autenticity filmu a v rychlosti dokončuje skutečné příběhy svých hrdinů, působí jako vystřízlivění z tanečního snu. Ale nenechme se mýlit, i revolta v Beats vystupuje jako věčná. Stačí mít jen dostatek odvahy a něco z ní udržet i do časů rytmicky opakované nudy.

Petr Fischer (1969) je filosof a novinář.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků