Hlavní obsah

Nejhůř se Rusko chová k Rusku, říká Grigorij Javlinskij

Právo, Zdenko Pavelka, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Grigorij Javlinskij (1952) je ruský liberální ekonom a politik. Spoluzaložil a mezi lety 1993 až 2008 vedl hnutí Jabloko, deset let byl poslancem Státní dumy, dvakrát kandidoval na prezidenta (vždy se ziskem kolem pěti miliónů hlasů). Kromě jiného vydal knihy Demodernizace (2002) či Perspektivy Ruska (2006). Rozhovor jsme spolu vedli na konci října, kdy byl hostem pražské konference Forum 2000.

Foto: Profimedia.cz

Grigorij Javlinskij

Článek

Jedním z nejčtenějších současných ruských spisovatelů je Vladimir Sorokin, který se netají obavami z posunu Ruska k diktatuře. Přehání?

V Rusku jsme prakticky nezažili období, kdy bychom byli právním státem, což znamená, že u nás není tenhle institut vůbec zavedený. A protože tenhle institut nemáme, vztah lidí ke státu se ztotožňuje s jejich vztahem k hlavě státu. Jenže když neexistují obecná pravidla, neexistuje právo, jaké mohou být vztahy mezi lidmi a carem? Jen autoritativní nebo totalitární.

V tomhle smyslu se Rusko potýká s velkým problémem. Reformy vedoucí k ustavení právního státu začaly už v roce 1861 za Alexandra II. A jak skončily? Teroristickým převratem v roce 1917. A přitom východiskem je právě cesta postupných reforem, které zmenší ohromnou propast, jež tu jako následek neexistence právního státu vzniká mezi lidmi a právě státem. Proto ho ostatně v roce 1917 nikdo nebránil, lidé ho nepovažovali za svůj.

A z téhle otázky plyne také jeden z hlavních problémů současného Ruska: naše elity jsou absolutně prodejné a rozložené. A národ bez skutečných elit to má vždy složité.

Dá se Vladimiru Putinovi přiznat zásluha, že vyvedl Rusko z chaosu?

Ne. Putin ho z chaosu nevyvedl. Putinovi se jen podařilo stát se prezidentem v době, kdy se v Rusku poprvé v jeho dějinách objevily velké peníze. Proto ostatně pořád vyhrává volby. Za deset let jeho vlády vzrostly reálné důchody třikrát. Třikrát! To je něco, co nemá obdoby. Ne o třicet procent, ale třikrát! O kolik u vás? O kolik v Evropě?

Jak se to stalo?

No jak, ropa a plyn.

Na tom je ovšem postavena celá síla Ruska.

Ano. Zatím.

A když ropa a plyn dojdou?

Pak nastanou velké problémy.

Máte nějakou vizi pozitivní cesty, kterou by se Rusko teď mělo vydat?

Cestou záchrany. Víte, jaký je hlavní ruský národní ideál?

Ne.

Jedno slovo: úcta. Ú-C-T-A. Lidé touží po tom, aby byli ctěni, aby byli bráni vážně. Chtějí, aby si mohli vážit vlády. Aby si vláda vážila jich. Aby si vážila jejich dětí, jejich rodičů. Jejich majetku, jejich práv. Aby si vážila člověka v nich. Jestli se tohle v Rusku podaří, všechno bude v pořádku.

Když to mám říct banálně – a možná se vám to nebude líbit – v Rusku je třeba ustavit za základ života evropská pravidla. Bez ohledu na to, že je dneska v Evropě krize a mnoho dalších problémů, že lidi jsou rozčarovaní. Protože ta pravidla, která jste si v Evropě po druhé světové válce nastavili, dávají lidem pocit vážnosti.

Samozřejmě – Rusko nikdy nebude jako Česko nebo Slovensko, Moskva nikdy nebude jako Brusel nebo Paříž. Vždycky to budou Rusko a Moskva. Ale tyhle základy potřebujeme.

Hlavní potíž je v tom, že Putin nás vede opačným směrem. On v tohle nevěří.

Ovšem Vladimir Putin vyhrál volby.

Voliči nemají alternativu. A co můžete dělat, když nemáte alternativu? Představte si, že jste na neobydleném ostrově a je tam jen jedna žena. Co budete dělat? Možná je to trošku politicky nekorektní přirovnání, ale tak to je, nemáme alternativu. Putin každou likviduje. Všude.

A kdyby se přece nějaká objevila?

Budu za ni bojovat.

Značná část Čechů se Ruska bojí…

Ale ne… Proč? Že Rusové přijdou?

To ani ne, spíše se ho bojí ve smyslu ekonomickém. Že zavřete kohoutky. Že si budete diktovat podmínky. Myslíte, že je tohle reálné?

Ne. Myslím si, že ne. Víte, pro koho je Rusko největší hrozbou? Pro sebe sama. Jednou se mě ptali, proč se Rusko ve světě tak špatně chová. Odpověděl jsem, že nejhůř se Rusko chová k Rusku.

V těchto dnech je mezi hlavními zprávami, že dvě odsouzené členky Pussy Riot už jsou ve vězení. Jak se na ten případ díváte?

Odsoudit je bylo hloupé a kruté zároveň. Právo není od toho, aby zastrašovalo, aby se mstilo, hrozilo. Soudili je vně současného, platného práva, s cílem zastrašit. Proto to není v pořádku. Opět se dostáváme k tomu, že Rusko stále není právním státem. Za Putina jsou životními pravidly náhoda a síla. A ruská ideologie dneška, to je absence práva, a k tomu navrch moc peněz.

Jedna z teorií říká, že se příští světový konflikt odehraje mezi USA a Čínou o energetické zdroje. O Rusku se v ní nemluví…

Nepočítají s Ruskem? Tak tomu nemusíte věnovat pozornost. Já nejsem Hitchcock, tak proč bych si měl nějaký příští konflikt vymýšlet? Osobně se teď bojím války na Kavkaze – mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Karabach. Není mi jasné, jak se zachovají Turci, co se bude dít v Saúdské Arábii, v Kataru. Jaké budou důsledky války v Sýrii, jakou pozici zaujmou Spojené státy, jestli Rusko bude stát na straně Arménie, co bude dřív. To mě zneklidňuje. Tohle je něco, co se stát může. To je opravdové nebezpečí.

Na severním Kavkaze už bude klid?

Nebude, situace je tam otevřená, může se stát cokoli. Budete se mi třeba smát, ale i na Kavkaze platí, že je nutné si vážit lidí, umět s nimi mluvit.

Zásadním problémem je, že tam vládne ohromná korupce. V Rusku je korupce všude, ale v této oblasti je asi nejrozsáhlejší…

Má se Rusko čím chlubit? Jste jako Rus na něco pyšný? Máte se z čeho radovat?

Z mnoha věcí. V Rusku jsou nádherné děti, ženy, krásná příroda, chytří mladí lidé, velmi talentovaní. Mám svou zemi rád. Víte, co vám můžu říct? To, že se ruský národ mírovou cestou a dobrovolně rozloučil s komunismem, se sovětským komunistickým systémem, to má větší historický význam než všechno ostatní ve 20. století. To si přece nikdo nedovedl představit, že by to mohlo proběhnout takhle, nikdo s tím nemohl počítat: dobrovolně se vzdát komunistického systému, imperiálního postavení, území, všeho, bez války. Tohle udělal celý národ, můj národ. Avšechno, co se stalo ve východní Evropě, je s tímhle spojeno.

Foto: Ilya Naymushin, Reuters

ČTVRTEK: Plácačka na mouchy s obličejem ruského prezidenta Vladimíra Putina jako součást výtvarné instalace Vasila Slonova v ruském městě Krasnojarsk.

V čem vidíte svou politickou budoucnost?

V každodenní práci. Jsem teď zastupitelem v Sankt-Petěrburgu. A vyšla mi další knížka, jmenuje se Realekonomika. O tom, proč přišla recese. (Vydalo ji nakladatelství Yaleovy univerzity – pozn. red.)

Máte svého oblíbeného spisovatele?

Čtu Alexeje Ivanova. Nedávno vydal nový román ze současnosti, jmenuje se Komunita. Ještě se k vám nedostal? Je dobrý k pochopení toho, co se u nás děje. Mám rád taky Iskandera. A čtu samozřejmě hodně odborné literatury.

Jak se díváte na Česko a Prahu?

Moc se mi tu líbí. Praha mi připomíná Lvov, i když nevím, jestli je Lvov podobný Praze nebo naopak. Ale vyrostl jsem ve Lvově ve čtvrti, kde to vypadalo skoro stejně. Kromě toho Československo bylo první zahraniční zemí, do které jsem se dostal, v sedmdesátém druhém roce. A kvůli Čechům jsem měl tehdy dost velké nepříjemnosti. Byl jsem tu jako student na praxi, na vysoké stranické škole, tady v Praze, jak se jede na letiště, a když jsem se vrátil domů, přišlo na mě udání na KGB, že jsem zde vedl nedovolené řeči. Týkaly se osmašedesátého roku, tak je vám asi jasné, jaké řeči to byly. Měl jsem z toho velké problémy.

Můj otec byl jeden z prvních sovětských důstojníků, který vstoupil na konci války do Olomouce, byl poručíkem dělostřelectva. A pro otce mé ženy skončila jako pro vojáka 4. ukrajinského frontu válka u Prahy. Vlastně celá moje rodina je s Českem nějak spjatá, je mi v něčem drahé a trošku vás znám. Dnes půjdu položit kytku Janu Palachovi k Národnímu muzeu, dělám to vždycky, když sem přijedu. Moc se mě to tehdy dotklo, rozumím mu. Stál před ohromnou zdí…

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám