Hlavní obsah

Nad knihou: Věnce Víta Kremličky

Právo, Michal Šanda, SALON

Dva mniši přišli za dalajlamou poradit se kvůli kouření. První přistoupí k audienci Thisong Decän. Ozve se rána a mnich vzápětí vypadne od dalajlamy jako z forbesu, s obrovskou boulí na hlavě. Po něm byl na řadě Padmasambhava. Ten od dalajlamy vyšel po mnohahodinové rozmluvě s rozzářeným úsměvem. „Jak je to možné?“ podivil se Thisong Decän. „Sotva jsem mu řekl, jestli se smí při meditaci kouřit, už jsem schytal ránu.“ „Já jsem se zeptal, jestli se smí –“ „Co?“ „Jestli se smí při kouření meditovat.“ Až já potkám dalajlamu, zeptám se ho, jestli považuje křížovku za poezii.

Foto: archív nakladatelství RR

obálka Vít Kremlička: Tibetiana

Článek

Předloni na jaře jsem poprosil Víta Kremličku, aby přispěl do magazínu UNI. Odepsal mi, že žádné nové básně nemá. Za několik minut mi ovšem mailem přišlo toto: I ptal se jest jednou jeden / Ctihodný vyptávač / Co a kam a proč a zač / A kde že je ten Tibet? / A tázaný věděl hned jak mu odpovědět / Tibety, ty Tibety / Na horách jsou rozsety. Další mail a čtyřverší: Tibetské tužby duchovní / nelze rýmovat na „kombajn“ / někdy je tam život stupidní / a jindy zase fajn. A další mail a zase báseň. Vítek chytil slinu. Postupně mi během večera naposílal sedm kousků načrtnutých lehkou rukou, vzdušných jako tušové kresby asijských mistrů.

Když vyšla sbírka Tibetiana (RR 2013), nemohl jsem se dočkat, jaké báječné básně přidal k těm sedmi původním. Jenomže ouha! Nejenže nepřidal, v knize je pouze ta úplně první. Mnohem větší překvapení ale je, že Kremlička vyrukoval se sbírkou básní naprosto klasických až archaických, jako by je napsal Boleslav Jablonský nebo podobný veršotepec z přelomu 19. a 20. století. Samá poetická veteš: Pegas, Luna, Láska, Músy, Bůh, Triga, Diadém. Četl jsem a trpělivě čekal, kdy to kanýrované rýmování Ví tek zlomí, tak jak to umí jenom on, jenomže žádný překvapivý moment nepřišel. Na závěr básník sbírku ještě domordoval dvěma hrdinskými věnci sonetů.

Na osvěžení paměti pro ty z vás, kteří jste maturovali z češtiny před dávnějšími léty, dodejme, že věnec sonetů je označení pro skupinu několika sonetů tematicky i veršově spojených. U základní formy každý z nich rozebírá stanovené téma z jiné stránky, přičemž poslední verš příslušného sonetu je zároveň prvním toho následujícího a poslední verš posledního je prvním veršem prvního. Komplikovanější formou je takzvaný hrdinský věnec, u kterého je sonetů patnáct. Čtrnáct je spojeno jako u základní formy, patnáctý sonet, zvaný mistrovský či magistrála, je složen z prvních veršů každého sonetu. Asi tak.

Souhlasím s názorem, že poezie není pro masy, že je to exkluzivní záležitost pro úzkou skupinu lidí, vznešeně řečeno pro šlechtice ducha, jenomže sonet je forma přešlechtěná jako zdegenerovaný francouzský buldoček. Samoúčelná ekvilibristika připomínající virtuosa, který dovede hodinu čutat do míče nártem, kolenem, patičkou nebo ho poťuknout hlavou, aniž by se míč dotkl země. Góly ale místo něj dávají Messi, Ronaldo a Neymar. A já chci křičet: Gól! Chci číst o životě. K napsání takového věnce není zapotřebí ani ždibec talentu, stačí mít sitzfleisch. Je to obdobné jako vyplňovat křížovku.

Je křížovka poezie?

Musím se zeptat dalajlamy.

Foto: archív Doxu

Danica Dakić: Isola Bella 2 (2007–2008), k vidění na výstavě Postiženi normalitou v pražském Doxu do 16. září.

Vítka jsem se zeptal, proč dal sbírce název právě Tibetiana, když s Tibetem nemá vlastně nic společného. Dostal jsem následující odpověď: Tibetiana jako Viridiana… prostě že taky beru na vědomí Tibet krom svého ego a že nepíšu pokojovou poesii o akvárku pod lustrem u okna.

Pro mne zůstává Kremlička autorem nejvýznamnější básnické sbírky, která v Čechách vyšla v posledním desetiletí. Mám na mysli tu z cyklu Jedna věta.

Zatímco jeho předchůdci pečlivě zapisovali od ledna do prosince den co den jednu větu, Kremlička se prvního ledna rozepsal, jako by měl v merku román, kdežto v únoru a březnu jsou stránky prázdné a potom sem mrskne báseň na patnáct veršů, v červenci je záznam: dnešeg nádherný – v tůni štika přehryzla vlasec, nu, tak wokouni, u Roubalů pivečko, rozjímám. Jindy si začne hrát s řečí: bejvaly dvama lý gygan topytéko v é vzhledu fantaztytzkkíchtvo rú a všude choďyly v monté rkách, půso bení zvláš ňýho, couš ye co říct, pro stě žyvou cí fosyltzy kohn tynuální toutalyty a potom prásk! Sedím v čekárně zprostředkovatelny práce – kolik lidí se bude živit mou nynější tísní? Legrácky vyvážené existenciální mizérií. Hravá a přesto krutá sbírka, při jejímž čtení zatrne.

A teď pro srovnání současné sonetaření: Na konci cesty sráz / A dole potok pění / Na břehu zimostráz / A dál už cesty není // Jsou cesty napříč nocí / Jsou cesty k rozednění / Jsou srnci černoocí / Hotovi k upečení // Jsou noci na všech cestách / Jsou ve všech nocích cesty / Je tajůplný Pesach // Je v placatici loček / V kapse na hrudi vesty / Básník je vždy levoboček.

Na druhou stranu, Kremlička se vyznačuje tím, že každou svou sbírkou překvapí. Což se mu povedlo i v případě Tibetiany. Na závěr si přesto neodpustím laciný veršík: Už nemusíš další věnce vít, jenom proto, že jsi Vít.

Reklama

Související témata:

Související články

Býti básníkem a rybářem

Revolver Revue překvapila v těchto dnech remakem legendárního undergroundového vydání sbírky Autentický kulovátor básníka Víta Kremličky. V literárním provozu...

Výběr článků

Načítám