Hlavní obsah
Paul Gravett (ed.): 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete Foto: archív nakladatelství Plus

Nad knihou: 1001 cest ke komiksu

Komiksová literatura i u nás ještě pořád bojuje se stereotypem čtiva pro děti a polointeligenty. Obránci tohoto média teď dostávají do rukou silnou zbraň – přehledovou publikaci 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete (Plus 2013), jež vychází v českém překladu jen dva roky po anglickém originále. Monumentální průvodce jeho kánonem představuje komiksové umění jako elastické a univerzální médium s globálním dopadem. A tak ačkoliv obálku zdobí nesmlouvavý policista z budoucnosti Soudce Dredd, uvnitř vedle obligátních Supermanů a Tintinů najdete i válečné reportáže, linorytové romány či avantgardní experimenty. Všechno tohle totiž může být komiks.

Paul Gravett (ed.): 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete Foto: archív nakladatelství Plus
Nad knihou: 1001 cest ke komiksu

Chronologicky řazený výčet začíná už v první polovině 19. století s Láskami pana Tupohlavého od Švýcara Rodolpha Töpffera a pokračuje o něco mladší Dramatickou historií Svaté Rusi slavného francouzského výtvarníka Gustava Dorého. Díla z první kapitoly tak úplně nenaplňují moderní definici komiksu jako sekvenční literatury, v níž se to podstatné odehrává v komunikaci mezi obsahem po sobě jdoucích políček, jak ji propaguje i u nás populární Scott McCloud. Na druhou stranu ale tyto rané příklady pěkně ilustrují, jak se rodila gramatika nové umělecké formy rozkročené mezi psaným slovem a výtvarným uměním.

Ve svobodomyslném formátu našli útočiště ilustrátoři s ambicemi překročit stín pouhé dekorace knih a komiks byl zpočátku doménou anarchistických výtržníků, jako byl Žluťásek Richarda F. Outcaulta, který v říjnu 1896 poprvé umístil dialogy do bublin. Ve třicátých letech se komiksové stripy staly nedílnou součástí denního tisku a delší příběhy začaly expandovat do dětských časopisů, odkud se na konci stejné dekády definitivně přesouvají do komiksových magazínů.

Editor knihy, britský publicista Paul Gravett, se v předmluvě zpovídá z lásky k „bande dessinée“ – komiksům francouzsko-belgické školy, které mu v sedmdesátých letech změnily pohled na celé médium, a jeho první velká kniha byla monografie Manga: Šedesát let japonského komiksu z roku 2004 – tudíž ho rozhodně nelze obviňovat z anglocentrismu, který v sekundární komiksové literatuře často ideologicky vykukuje. Americký komiks samozřejmě zabírá více než třetinu položek, tvůrci japonské a francouzsko-belgické školy ale dohromady tvoří další třetinu.

Svého zástupce tu mají i malé národy – aby byl obrázek světového komiksu co nejúplnější, pozval Gravett k vytvoření knihy sedmdesát šest komiksových teoretiků z celého světa. Mezi nimi byl i český publicista Tomáš Prokůpek, který do výběru protlačil Skutečný příběh Cílka a Lídy od Františka Skály z roku 2007, k zařazení mu pomohla neobvyklá technika fotorománu i anglické vydání.

V původní verzi 1001 komiksů tak máme jednoho zástupce – stejně jako Keňa, Malajsie nebo Chorvatsko, což odpovídá reálnému dopadu českého či československého komiksu na globální dějiny.

V tuzemském vydání publikace, snad k posílení hrdosti naší komiksové komunity, ale přibylo dalších devět domácích položek – mezi nimi jsou Ferda Mravenec, Čtyřlístek, Rychlé šípy či Saudkův fragment Muriel a andělé. I tento výběr vlastně dokresluje, že v Čechách se komiks teprve nedávno vysvobodil z fáze dětské literatury, vždyť jediným čistokrevným zástupcem čtiva pro dospělé čtenáře je zde Alois Nebel Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99.

O tom, že jsme u nás vlastně s komiksem pořád na začátku, svědčí i fakt, že z tisícovky a jednoho z těch, které si máme přečíst, než zemřeme, je v českém překladu dostupná stěží desetina, přičemž například japonská manga se u nás teprve nenápadně rozhlíží.

Je zřejmé, že portréty klíčových děl na jednu normostranu nemohou suplovat plnohodnotné dějiny celého média. K tomuto účelu máme v českém jazyce zatím k dispozici jen poněkud konzervativní příručku Comics – stručné dějiny Milana Krumla, ta ale vůbec nereflektuje obrovský boom, který komiks zažil v posledních dvou a půl dekádách. Skoro polovina z 1001 doporučených komiksů je totiž věnována dílům vydaným po roce 1990 – a rozhodně za tím není nějaké nadržování současným autorům.

V roce 1991 dostal Art Spiegelman za Maus jako první komiksový autor Pulitzerovu cenu, a symbolicky tak prolomil hranice ghetta a definitivně stvrdil dospělost svého umění. Dnes už se jeho zástupci vyskytují ve výročních seznamech nejlepších knih prestižních magazínů a novinky od autorů jako Chris Ware nebo Craig Thompson (jehož Habibí výčet 1001 komiksů uzavírá) jsou velké literární události.

Vlídnějšímu přijetí média v literárních kruzích pomohla ve stejné době i nová škatulka „grafického románu“, kterou se autoři s uměleckými ambicemi chtěli odstřihnout od tradice šestákových magazínů. Toto přiznání (si) uměleckých ambicí odstartovalo i nové ohledávání hranic komiksového média, ať už se jedná o narativní postupy či techniku kresby, a hektická evoluce posledních dvou dekád zrodila třeba znepokojivé vize Švéda Maxe Anderssona nebo linky vyřezávané skalpelem do černého kartonu švýcarského autora Thomase Otta (oba jsou populární i u nás).

Podobné experimenty otevírají otázku, co všechno ještě může být komiks, a publikace 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete na ni odpovídá velmi volně – cokoli, co s obrázky vypráví nějaký příběh. Všechny zde doporučované povídky, knihy či série asi nikdo z nás přečíst nestihne, kdo se ale chce vydat na poznávací cestu po dějinách osobitého literárního média, dostává do rukou jedinečného průvodce.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků