Článek
Chronologicky řazený výčet začíná už v první polovině 19. století s Láskami pana Tupohlavého od Švýcara Rodolpha Töpffera a pokračuje o něco mladší Dramatickou historií Svaté Rusi slavného francouzského výtvarníka Gustava Dorého. Díla z první kapitoly tak úplně nenaplňují moderní definici komiksu jako sekvenční literatury, v níž se to podstatné odehrává v komunikaci mezi obsahem po sobě jdoucích políček, jak ji propaguje i u nás populární Scott McCloud. Na druhou stranu ale tyto rané příklady pěkně ilustrují, jak se rodila gramatika nové umělecké formy rozkročené mezi psaným slovem a výtvarným uměním.
Ve svobodomyslném formátu našli útočiště ilustrátoři s ambicemi překročit stín pouhé dekorace knih a komiks byl zpočátku doménou anarchistických výtržníků, jako byl Žluťásek Richarda F. Outcaulta, který v říjnu 1896 poprvé umístil dialogy do bublin. Ve třicátých letech se komiksové stripy staly nedílnou součástí denního tisku a delší příběhy začaly expandovat do dětských časopisů, odkud se na konci stejné dekády definitivně přesouvají do komiksových magazínů.
Editor knihy, britský publicista Paul Gravett, se v předmluvě zpovídá z lásky k „bande dessinée“ – komiksům francouzsko-belgické školy, které mu v sedmdesátých letech změnily pohled na celé médium, a jeho první velká kniha byla monografie Manga: Šedesát let japonského komiksu z roku 2004 – tudíž ho rozhodně nelze obviňovat z anglocentrismu, který v sekundární komiksové literatuře často ideologicky vykukuje. Americký komiks samozřejmě zabírá více než třetinu položek, tvůrci japonské a francouzsko-belgické školy ale dohromady tvoří další třetinu.
Svého zástupce tu mají i malé národy – aby byl obrázek světového komiksu co nejúplnější, pozval Gravett k vytvoření knihy sedmdesát šest komiksových teoretiků z celého světa. Mezi nimi byl i český publicista Tomáš Prokůpek, který do výběru protlačil Skutečný příběh Cílka a Lídy od Františka Skály z roku 2007, k zařazení mu pomohla neobvyklá technika fotorománu i anglické vydání.
V původní verzi 1001 komiksů tak máme jednoho zástupce – stejně jako Keňa, Malajsie nebo Chorvatsko, což odpovídá reálnému dopadu českého či československého komiksu na globální dějiny.
V tuzemském vydání publikace, snad k posílení hrdosti naší komiksové komunity, ale přibylo dalších devět domácích položek – mezi nimi jsou Ferda Mravenec, Čtyřlístek, Rychlé šípy či Saudkův fragment Muriel a andělé. I tento výběr vlastně dokresluje, že v Čechách se komiks teprve nedávno vysvobodil z fáze dětské literatury, vždyť jediným čistokrevným zástupcem čtiva pro dospělé čtenáře je zde Alois Nebel Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99.
O tom, že jsme u nás vlastně s komiksem pořád na začátku, svědčí i fakt, že z tisícovky a jednoho z těch, které si máme přečíst, než zemřeme, je v českém překladu dostupná stěží desetina, přičemž například japonská manga se u nás teprve nenápadně rozhlíží.
Je zřejmé, že portréty klíčových děl na jednu normostranu nemohou suplovat plnohodnotné dějiny celého média. K tomuto účelu máme v českém jazyce zatím k dispozici jen poněkud konzervativní příručku Comics – stručné dějiny Milana Krumla, ta ale vůbec nereflektuje obrovský boom, který komiks zažil v posledních dvou a půl dekádách. Skoro polovina z 1001 doporučených komiksů je totiž věnována dílům vydaným po roce 1990 – a rozhodně za tím není nějaké nadržování současným autorům.
V roce 1991 dostal Art Spiegelman za Maus jako první komiksový autor Pulitzerovu cenu, a symbolicky tak prolomil hranice ghetta a definitivně stvrdil dospělost svého umění. Dnes už se jeho zástupci vyskytují ve výročních seznamech nejlepších knih prestižních magazínů a novinky od autorů jako Chris Ware nebo Craig Thompson (jehož Habibí výčet 1001 komiksů uzavírá) jsou velké literární události.
Vlídnějšímu přijetí média v literárních kruzích pomohla ve stejné době i nová škatulka „grafického románu“, kterou se autoři s uměleckými ambicemi chtěli odstřihnout od tradice šestákových magazínů. Toto přiznání (si) uměleckých ambicí odstartovalo i nové ohledávání hranic komiksového média, ať už se jedná o narativní postupy či techniku kresby, a hektická evoluce posledních dvou dekád zrodila třeba znepokojivé vize Švéda Maxe Anderssona nebo linky vyřezávané skalpelem do černého kartonu švýcarského autora Thomase Otta (oba jsou populární i u nás).
Podobné experimenty otevírají otázku, co všechno ještě může být komiks, a publikace 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete na ni odpovídá velmi volně – cokoli, co s obrázky vypráví nějaký příběh. Všechny zde doporučované povídky, knihy či série asi nikdo z nás přečíst nestihne, kdo se ale chce vydat na poznávací cestu po dějinách osobitého literárního média, dostává do rukou jedinečného průvodce.