Článek
Sbírka Další tisíce (Atlantis 2015), obsahující hlavně publicistické texty Ludvíka Vaculíka z let 1977 až 1989, zachycuje svého autora ve vrcholné formě; ostatně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let napsal Vaculík Český snář, svůj nejlepší román a jeden z nejlepších tuzemských románů vůbec. Jako svébytný deníkový román můžeme číst taky svazek Další tisíce.
Vaculík v něm píše příběhy doslova s kriminální zápletkou, v nichž jako pachatelé vystupují pracovníci StB a hlavně společnost, která je plodí; ale taky příběhy nadreálné, kde rostou půlmetrová kosí mláďata přikrmená superfosfátem, a příběhy postmoderní, ještě než to bylo v módě, plné jazykových pastí, do nichž je radost spadnout. Vaculík píše o indiánech, emigraci umělců, Jaroslavu Seifertovi, Gándhím v kině, panu Václavovi, moravské krajině, pražských kavárnách nebo o revoluci, a přitom vlastně pořád o sobě. Sám sebou každé téma měří a soudí.
Jdu volně po ulici a mám zanedbané otázky, mezi nimiž válka íránsko-irácká je ta nejmenší. Kdy, například, napíšu román? Či kdo by měl být po zásluze Husákovým nástupcem na místě tzv. prezidenta republiky? Podaří se mi v zimě najít Halleyovu kometu? Nebo dokonce nezačínám pomalu být blbý? Poslední otázka, nejdůležitější z uvedených, není jen zdvořilostní ke čtenáři: opravdu nechci umíněným psaním o nedůležitostech měsíce předvádět svůj úpadek léty.
Vtom se mladý novinář dozvěděl tu smutnou zprávu. Pár hodin předtím Ludvíku Vaculíkovi volal, aby vyzvěděl něco ze zákulisí Dalších tisíců. Chtěl se zeptat třeba na to, kdy vyjde zatím nepublikovaný rukopis Stará postel, ze kterého jsou v knize ukázky. „Až umřu,“ byl by možná řekl starý spisovatel. Teď mladý novinář pochopil, proč se nedovolal. Myslel na paní Vaculíkovou a chtělo se mu psát pateticky, tak radši pokračoval v recenzi, jako kdyby ještě nevěděl. Byl jsem to já.
Nesmrtelnost Vaculíkových textů je v živém myšlení a živém jazyku. Je v nich smysl pro hru, klukovská zvědavost a chuť klást si drzé otázky, pokora k tématu i neuctivost k tomu, co se předpokládá.
Když má Vaculík jako slovutný disident napsat článek pro Die Welt, napíše o tom, že demokratická společnost na Západě se zkažeností tolik neliší od té socialistické; když má napsat blahopřejný text Vlastě Chramostové k narozeninám, píše o své nechuti k herečkám. V jednom dobovém fejetonu, který se do Dalších tisíců nevešel, autor popsal svůj zvyk říkat věci podmíněně a s pochybností, s právem zjednodušení či přehánění, což je způsob, jenž se vždycky blíží pravdě víc než jasné a stručné slovo. Vaculík je působivější v drobných bystrých postřezích než ve velkých úvahách, ale za obojím lze cítit stejnou opravdovost.
Ludvík Vaculík
Jeho jazyk je pozoruhodně přesný – on sám ostatně napsal, že upadáním citu pro čistý smysl slov ztrácí kulturní opozice část svého účelu. Zdánlivě bezstarostné slovní a formální hříčky spoluvytvářejí výsledné sdělení, čímž třeba Brežněvova smrt, vložená půlvětou do vyprávění o pasení koz, získá patřičné proporce.
Vaculíkovy fejetony, alespoň ty ze sedmdesátých a osmdesátých let, jsou vesměs dokonalé literární miniatury a jejich četba přináší radost nesrovnatelnou s četbou většiny dnešních novin, neřkuli knih.
Šel jsem v polích, a tu mě tenounce šibla jakási natrpkle kyselá vůně, nikoli tak špatná. Zakroužil jsem, až se zpřesnila ve štiplavě blivý pach, který jsem poznal: listí švestky bylo popelavě osazeno mšicemi. Jindy mi stopa cigaretového kouře, již by míň zaujatý frňák nezaznamenal, přes dvoje dveře ohlásila, že na naší chodbě se zastavil modrý instalatér, a mýlil jsem se už v barvě: byl to zelený policista, a nezastavil se, nýbrž posadil se na zavánějící židli, kterou si přinesl z prožluklé služebny.
Mezi Vaculíkovy fejetony jsou v Dalších tisících vloženy dobové dokumenty, fotografie, protokoly Státní bezpečnosti, dopisy přátelské i výhružné. Nejpalčivěji působí záznamy StB z pohovoru a ze schůzky s paní Vaculíkovou, jejíž výpovědi staví rošťáckou tvář jejího muže do nečekaného světla, nebo spíš temnoty (což ovšem nepřekvapí čtenáře knižního rozhovoru, jejž o mnoho let později Madla Vaculíková poskytla Pavlu Kosatíkovi a jenž vyšel pod titulem Já jsem oves). Ludvík Vaculík se tak sám stává literární postavou, jinou než jak se napsal on sám, a Další tisíce získávají bolestnější odstín.
Po uklouzané stezce kráčela skupinka rodinného vzhledu: mladá žena, její rozpustilá dcerka a nepřiměřeně, sám bych řekl že až ostudně starší muž. Muž tlačil kočárek, v němž leželo jeho neuvěřitelně malé dítě, a zdálo se, že nad touto scenérií sám vrtí hlavou. Byl jsem to já.
Kniha končí fotografií nazvanou Smutný myš. Vidíme výseč pokoje, stůl s psacím strojem a sklenicí od okurek, v níž se beznadějně vzpíná uvězněný, na černobílém obrázku sotva rozeznatelný myšák. Kdo ho tam uvěznil? Samozřejmě autor, ze vzteku na vlastní smutek asi. V tom zátiší je zlá tíseň, na první pohled snadno přehlédnutelná, stejně jako v úryvku z rukopisu Stará postel, jejž fotka ilustruje.
Kniha Další tisíce je silná literatura, což bych si myslel, i kdyby Ludvík Vaculík dneska odpoledne neumřel.
Text vznikal 6. června 2015.
