Hlavní obsah

Může se stát prakticky cokoli. S novinářem Ercanem Coşkunem o situaci v Turecku

Právo, Štěpán Kučera, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

18. 7. 2016, 10:00

„Ačkoli od pokusu o puč uběhlo už pár dní, pořád je brzo na zevrubnější analýzy. Těžko si teď dokážeme představit, co se v Turecku vlastně děje,“ odepisuje mi Ercan Coşkun, turecký novinář žijící v Německu, redaktor rádia Deutsche Welle. Potkali jsme se před časem v Praze, a když se dnes chci dozvědět více o pozadí dramatu nezdařeného armádního převratu v Turecku, píšu právě jemu.

Článek

„Vláda se zjevně snaží situaci využít k ospravedlnění čistek v nejvyšších patrech armády a soudnictví,“ pokračuje Ercan. „Přes šest tisíc lidí je drženo ve vazbě, přičemž většina z nich se na puči nijak nepodílela – jeden ze zatčených je generálporučík, který v pátek naopak vyzýval vojáky k návratu do kasáren, další je velitel oceňovaný za zásluhy ve válce proti kurdským povstalcům. Prezident Erdoğan svolává své příznivce do ulic, zdá se, že jsou připraveni použít násilí, a očividně se mezi nimi vyskytují i radikální islamisté. Tyto davy mají zastrašit prezidentovy odpůrce a kritiky. Puč zároveň slouží k potvrzení jeho teze, že v Turecku existuje stát ve státě. Takže je jasné, že Erdoğana události z noci na sobotu posílily, což není dobrá zpráva pro demokracii.“

Prezident za strůjce pokusu o převrat označuje Fethullaha Gülena, islámského intelektuála a vůdce náboženského hnutí gülenistů, žijícího nyní v exilu ve Spojených státech. I na něj se Ercana ptám.

„Zatčení vojáci jsou prý gülenisté,“ odpovídá. „Ale kdyby to tak bylo, proč se o převrat nepokusili už v roce 2013, kdy bylo Gülenovo hnutí nejsilnější a Erdoğanovu vládu oslabil úplatkářský skandál? Tehdy gülenističtí policisté a soudci vyšetřovali několik klíčových členů kabinetu. Erdoğan to tenkrát označil za pokus o puč – a popravdě myslím, že měl pravdu. Korupce politiků vládnoucí strany byla fakt, ovšem usilování gülenistů o moc taky. Takže kdyby gülenisté chtěli použít armádu, udělali to už tenkrát, kdy měli podstatně výhodnější pozici než dnes. Erdoğanovi se totiž následně podařilo dostat z jejich vlivu noviny, televize, banky a další instituce.“

Dál mě zajímá, proč během puče Erdoğana podpořili i turečtí Kurdové, na něž přitom současný prezident tvrdě útočí a obrací proti nim veřejné mínění.

„Podporu ze strany Kurdů nezveličujme,“ píše Ercan. „Co měli dělat? Pučisté neslibovali svobodu a demokracii, proto si nezískali Kurdy ani městskou mládež na západě země, která Erdoğanovu politiku dlouhodobě kritizuje. Liberálně smýšlející Turci si vytrpěli dost při dřívějších vojenských převratech, a proto ten poslední už ani nemohli vnímat jako něco, co má v zemi posílit demokracii.“