Hlavní obsah
Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky Foto: Michal Šanda

Možná jsem Vyhlíd přehlíd. Sloupek Michala Šandy o knize Dějiny české detektivky

Když jsem za normalizace pracoval v knihkupectví, táhla se ve čtvrtek ráno fronta koupěchtivých čtenářů podél celého pražského Arbesova náměstí. Nejtvrdším platidlem tehdy totiž nebyly bony či marky, ale detektivky.

Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky Foto: Michal Šanda
Možná jsem Vyhlíd přehlíd. Sloupek Michala Šandy o knize Dějiny české detektivky

U kolegy zelináře za ně byl trs banánů, u řezníka flákota, na vojenské správě odklad u odvodu. O přeskočení v pořadníku na koupi automatické pračky ani nemluvě.

Detektivky v českém prostředí frčely od nepaměti a tohle téma tady leželo na ulici, všem na očích, jako mrtvola zapíchnutá za bílého dne, jenže do vyšetřování se nikdo nehrnul. Až doteď.

Publikace Dějiny české detektivky je objemná jako spis sériového vraha. Vydalo ji nakladatelství Paseka; člověk by přitom takový špalek očekával spíš v některé z edičních řad Academie. A už dopředu vám můžu prozradit, že nebudete omdlévat hrůzou ani si lámat hlavu nad záhadou zamčeného pokoje. Jde o seriózní literárněvědnou práci.

Přičemž se tu dozvíte leccos zajímavého. V jedné z epizod seriálu Hříšní lidé města pražského se najde u vyloupené pokladny skleněný střep s otiskem prstu, jenž patří mezi galérkou notoricky profláklému kasaři – ten má ovšem stoprocentní alibi, protože je ve vězení. Tento případ pro literární svět v podsvětí objevil spisovatel A. C. Nor.

„O kasaři, který chtěl vyzrát na daktyloskopii, pověděl mi asi před čtyřmi roky dr. Antonín Glos, státní zástupce v Opavě. Jeho stručná zmínka mi dlouho ležela v hlavě, než jsem se odhodlal rozvést to v obšírnější vyprávění,“ předesílá v předmluvě Příběhu Jana Osmerky, kasaře.

Ve skutečnosti se kasař furiant jmenoval Alois Košťál a Norem objevený příběh byl recyklován ještě několikrát, naposled v roce 2016 v Českém rozhlasu Dvojka coby Záhadný otisk.

Do detektivního žánru zabrousila i řada dalších autorů od Karla Čapka přes Karla Michala, Evu Kačírkovou, Jana Zábranu až třeba po Miloše Urbana či Petra Stančíka. Upřímně řečeno, zůstal Josef Škvorecký v povědomí národa jako autor druhdy skandálního a proskribovaného Konce nylonového věku – nebo Hříchů pro pátera Knoxe?

Michal Šanda (1965) je spisovatel.

Foto: Petr Horník, Právo

A pak jsou tu autoři na detektivní žánr vyloženě specializovaní. Eduard Fiker, stvořitel kapitána Kalaše. Emil Vachek a jeho detektiv Klubíčko. Hana Prošková a mondénní malíř Horác. Václav Erben a kapitán Exner.

Probíral jsem se tím albem spisovatelů, co se rozhodli pošpinit svou dobrou pověst pokleslým škvárem, a chybělo mi tam jedno jméno, a sice Radko Vyhlíd. Měsíc co měsíc v sedmdesátých a osmdesátých letech jeho penzionovaný profesor matematiky Cosinus Brain na stránkách luštitelského časopisu Kvíz usvědčoval mou mysl z nedostačivosti fištrónu. Jeho kratinké třístránkové detektivní povídky jsou nedoceněné perly. Anebo tam možná je, ale mezi těmi stovkami jmen jsem Vyhlíd prostě jenom přehlíd.

Jak už to ve správné detektivce chodí, jména pachatelů se sluší rozkrýt až úplně na samém konci; takže Dějiny české detektivky spáchali Michal Jareš a Pavel Mandys.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků