Článek
Sama se dodnes hovorům s Čechy v cizině vyhýbám. Zatímco Španělé nebo Brazilci jakmile uslyší svou rodnou řeč, okamžitě vytvářejí uštěbetané hloučky. Žádný takový český hlouček jsem na letišti nikdy neviděla, i když jde o let z Madridu do Prahy a nejmíň polovina cestujících jsou prokazatelně mí krajané.
„Chtěla jsem, aby děti, které tady vyrůstají a mají třeba českou mámu, hrdě říkaly, že se u nich doma mluví česky,“ vyprávěla mi Alice Scholze, ředitelka české školy v Berlíně, která se jmenuje Mateřídouška. Alice si svůj vysněný projekt vydupala doslova ze země. Škola funguje hlavně o víkendech a pořádá třeba i kurzy pro německé rodiče, kteří předtím jen nečinně čekali na své potomky, až jim skončí vyučování. Je mi jasné, že Alicini žáci, kteří dnes mluví česky s nepatrným trautenberkovským přízvukem, se budou na letištích a v cizině houfovat podobně jako Španělé. Jsou totiž na češtinu hrdí. Je to tajemný, vzácný jazyk a oni ho ovládají.
A ještě jeden berlínský důvod k české hrdosti. Španělský konceptuální umělec Juan Garaizabal nám před nedávnem v Berlíně postavil kostel. Tedy, kovovou konstrukci někdejšího českého kostela, který stál blízko Checkpointu Charlie. Kostel nemá zdi, protože ty původní byly poškozené za války a později rozebrané, prý i na stavební materiál pro Berlínskou zeď. Je to tedy otevřený prostor. Proudí jím hrdost na to, že v Berlíně bylo a je spousta Čechů, kteří sem odešli za různých válek a režimů a prosadili se tady. Jejich kostel sice smetla historie, ale přišel jeden Španěl a postavil ho znovu a jinak. Fascinuje ho totiž fenomén vyhnanství, míchání kultur a stavby, které se mu líbí, ale už neexistují, prostě vytvoří z dutých kovových konstrukcí znovu.
Možná je to tak i s hrdostí. Kdysi existovala, ale pak byla vynucovaná ve škole a na schůzích, a tak se ukryla ve vyhnanství. Když jsem ale stála na Bethlehemkirchplatz, byla noc a trochu mrzlo a staronový český kostel svítil do tmy. Berlín neprotínala žádná zeď a moje hrdost se probouzela ze sna. A já si v duchu stavěla svůj vlastní osvětlený prostor, do něhož budu střádat všechno české, co stojí za to, osobní chrám hrdosti, do kterého se budu moct ukrýt, kdykoli k hrdosti nebude žádný
důvod.
