Hlavní obsah
Henry Kissinger, březen 1986 Foto: Profimedia.cz

Kovboj Kissinger. Matěj Schneider o bývalém ministru zahraničí USA

„Pozvi Žida do Bílého domu (a je z něho tvůj otrok),“ tvrdí Bruce Gold, židovský profesor, jemuž je nabídnuta práce pro prezidenta, titulní postava satirického románu Gold za všechny peníze od Josepha Hellera vydaného v roce 1979.

Henry Kissinger, březen 1986 Foto: Profimedia.cz
Kovboj Kissinger. Matěj Schneider o bývalém ministru zahraničí USA

Není zřejmé, zda to platí i o častém terči této knihy, bývalém americkém ministru zahraničí Henrym Kissingerovi, který sloužil v administrativách Richarda Nixona a Geralda Forda. Ostatně otec protagonisty románu má teorii, že Kissinger vlastně Žid není, protože se chová jako kovboj a „žádný kovboj nikdy nebyl Žid“.

Bruce Gold chce o Kissingerovi, který „vede války s radostí“, napsat knihu, ale nikdy ji nedokončí, protože ho lidé opakovaně odrazují s tím, že Kissinger už nikoho nezajímá. V roce 1979 to tak skutečně mohlo vypadat.

Věčný realista

Henryho Kissingera přivedl trochu nepravděpodobně do americké administrativy Richard Nixon v době, kdy v „bílých anglosasko-protestantských“ kruzích Washingtonu opravdu nebylo zvykem narazit na židovského imigranta, který se svou rodinou v patnácti letech utekl z nacistického Německa.

Henry Kissinger

Foto: Profimedia.cz

Kissinger se však nakonec ukázal být vitálnějším než oba prezidenti, pod kterými sloužil. Nixona spolkla aféra Watergate, ale Kissinger přes vlastní skandál s odposlechy vydržel ve funkci až do konce administrativy Geralda Forda.

Poté se ovšem do Bílého domu vrátili demokraté a Jimmy Carter se v národně bezpečnostních otázkách spoléhal na vlastního utečence před nacisty: Zbigniewa Brzezińského.

Oblíbený ale tehdy Kissinger nebyl ani u čím dál konzervativnější republikánské strany – sílící neokonzervativci se vůči němu aktivně vymezovali. Sám Kissinger v sedmdesátých letech považoval představu Ronalda Reagana, zvěstujícího konzervativní revoluci, v Bílém domě za „nemyslitelnou“.

V době vydání Hellerovy knihy tak odstavení věčného realisty Kissingera oslavovali jak liberálové, kteří v něm viděli válečného zločince, tak nová generace konzervativců, na které byl příliš mírný v boji proti komunismu.

Kissinger měl o americkém angažmá ve Vietnamu pochybnosti a Richarda Nixona dle svých slov „celá léta nenáviděl“. Během volebního roku 1968 si k němu ale přesto oportunisticky našel cestu. A stejně tak se mu o dvanáct let později podařilo usmířit i s Reaganovou novou republikánskou stranou a od té doby ve Spojených státech de facto nebyla administrativa, která by se alespoň v limitovaném rozsahu nespoléhala na Kissingerovy rady.

Kissinger podporoval americkou invazi do Panamy za George H. W. Bushe i invazi do Iráku v době vládnutí jeho syna. Mezitím se na něj demokrat Bill Clinton obrátil ve věci vyjednání Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) a Hillary Clintonová se během svého vlastního úřadování na americkém ministerstvu zahraničí za Baracka Obamy s Kissingerem radila také. Poté co Clintonová prohrála volby 2016, neváhal se Kissinger sejít ani s Donaldem Trumpem.

Americký zahraničněpolitický establishment je sice rozkročený mezi neokonzervativní bojovníky, liberální jestřáby a v poslední době opět i čím dál více izolacionistické nacionalisty, ale ti všichni se pohybují na poli, které pomohl vykolíkovat právě Kissinger. Ať už šlo o jeho přelomové otevření se vůči Číně, nebo takzvanou kyvadlovou diplomacii na Blízkém východě, uspořádání dnešního světa si bez těchto zlomů lze jen těžko představit.

„Existují dva typy realistů: ti, kteří manipulují s fakty, a ti, kteří je přímo vytvářejí. Západ nepotřebuje nic více než muže, kteří jsou schopni vytvořit vlastní realitu,“ psal sám Kissinger už v roce 1963.

Antimemoáry od Hershe

Zatímco poradenství americkým politikům šlo Kissingerovi i po odchodu z ministerského postu dobře, v novinářských a spisovatelských kruzích se rozhodně takové oblibě netěšil.

Richard Nixon a Henry Kissinger, září 1972

Foto: Profimedia.cz

Heller byl první velký satirický výstřel, ale rozhodně nezůstalo jen u něj. Z Kissingera si často utahoval například newyorský satirický Spy Magazine, včetně parodického rozhovoru z roku 1995, ve kterém se redaktoři Kissingera ptali, jestli je lechtivý, nebo na jméno slavného zdroje Washington Postu v aféře Watergate.

V podobné době si političtí komentátoři Andrew Cockburn a Ken Silverstein z Kissingera utahovali za to, že jeho právníci vyhrožovali žalobou deníku Jornal do Brasil za zveřejnění fotek, na kterých se bývalý ministr zahraničí dloube v nose a následně zjevně konzumuje to, co z něho vydoloval.

Na rozdíl od Spy Magazine ale pro Cockburna a Silversteina byla (na reálné události založená) satira pouze odrazovým můstkem pro věcnější kritiku. Kissingera v článku označili za „pravděpodobně nejamorálnějšího a nejzločinnějšího veřejného činitele poválečné éry“. Poukazovali na to, že Kissinger využíval své dobré pověsti u despotických vládců pro vlastní postpolitickou kariéru coby konzultant velkého byznysu. A za fotografii, jak jí s Pinochetem humra, se na rozdíl od brazilských momentek nikdy nestyděl.

Ještě seriózněji pojal svou kritiku investigativní reportér Seymour Hersh, jenž v roce 1983 vydal knihu The Price of Power, která byla kritikou označena za „antimemoáry“ Henryho Kissingera.

Hersh se zaměřil na Kissingerovu práci pro Richarda Nixona a devastujícím způsobem popsal tehdejší podporu americké administrativy pro zmíněného Pinocheta, shovívavost ke zločinům pákistánského režimu v konfliktu s Indií či Kissingerovu rozsáhlou roli v katastrofální válce v Indočíně (Vietnam, Kambodža).

Pozoruhodnou dějovou linkou je tu pak rozbor volebního roku 1968. Hersh popisuje Kissingerovo postupné sbližování s Nixonovou kampaní, a především jeho roli ve snaze zhatit tehdy probíhající mírová jednání mezi severním a jižním Vietnamem v Paříži. Nixon se obával, že případné příměří vyjednané Johnsonovou administrativou by mohlo posílit jeho prezidentského protikandidáta, demokrata Huberta Humphreyho, a udělal vše pro to, aby se tak nestalo.

Jak následně ukázali novináři navazující na Hershovu práci, jednalo se o potenciálně zločinný zásah, který nejenže pravděpodobně prodloužil vietnamské krveprolití, ale dost možná přispěl i k Nixonově paranoii a stal se zárodkem jeho pozdějšího pádu.

Nejostřeji se však do Kissingera o dvě dekády později pustil britsko-americký novinář Christopher Hitchens. Na přelomu tisíciletí byl v krátkém sledu v Londýně zadržen Pinochet a zemřel Pol Pot, jehož Rudým Khmerům propagandisticky velmi pomohlo Nixonovo a Kissingerovo bombardování Kambodže. Hitchens se proto rozhodl vypořádat se s Kissingerem jednou provždy a svou knihu The Trial of Henry Kissinger postavil vyloženě jako obžalobu bývalého ministra.

Kromě všeho zmíněného Hitchens například tvrdí, že Kissinger přinejmenším věděl o plánech řecké junty na unesení a pravděpodobně i zavraždění v USA žijícího řeckého novináře Eliase Demetracopoulose, který mimo jiné odhalil finanční dar řeckých autoritářů Nixonově kampani.

Neschopnost potrestat Kissingera za jeho hříchy by podle Hitchense naznačovala, „že stíhání za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti je vyhrazeno pouze pro poražené či pro menší despoty z relativně bezvýznamných zemí“.

Splynutí se systémem

Ať už to bylo vlastními rozhodnutími, nebo ohebností postojů ve světle toho, kdo se ve Washingtonu chopil moci, Kissinger se stal takřka synonymem americké zahraniční politiky posledního půlstoletí. A přes dekády hořkého smíchu satiriků a ostrých per investigativců se to nepodařilo změnit. Možná jen Hershova kniha Kissingerovi překazila přímé angažmá v Reaganově administrativě.

„Kissinger dosáhl splynutí mezi sebou a systémem. (…) Fúze je to tak dokonalá, že Kissinger si nedokáže vykládat kritiku své politiky jako cokoli jiného než kritiku toho, co by podle něj Spojené státy měly být,“ píše americký historik Greg Grandin ve své knize Kissinger’s Shadow.

Seymour Hersh

Foto: Profimedia.cz

Henry Kissinger svým působením v americké politice ukázal, kam až ultrarealistický přístup může vést, že se i počet mrtvých může lehce stát jen číslem v pragmatickém boji o moc doma a ve světě.

Někde vzadu v hlavě ale zjevně má pochybnosti i sám Kissinger. „Když se papež Urban VIII. dověděl o kardinálově smrti, prý prohlásil: ‚Pokud Bůh existuje, kardinál de Richelieu se bude muset za mnohé zodpovídat. Pokud ne, aspoň měl kardinál úspěšný život‘,“ píše Kissinger ve své knize Umění diplomacie. Údajně má tuto anekdotu velmi rád, a není divu – snadno by se dala vztáhnout i na něj.

Autor je novinář.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků