Hlavní obsah
Jakub Režný Foto: Zuzana Lazarová

Když promluví mrtví. Scenárista Jakub Režný o tragédii na Dole Dukla

Jakub Režný (1981) je autorem námětu a spoluautorem scénáře ke dvoudílnému filmu režiséra Davida Ondříčka o katastrofě na havířovském Dole Dukla. V červenci 1961 tam zahynulo 108 horníků. První díl Dukly 61 odvysílá Česká televize již tuto neděli.

Jakub Režný Foto: Zuzana Lazarová
Když promluví mrtví. Scenárista Jakub Režný o tragédii na Dole Dukla

Jak nápad na scénář ke dvoudílnému televiznímu filmu Dukla 61 vznikl? Měl jste k hornictví nebo k Ostravsku nějaký vztah?

Na začátku vůbec. S producentem Michalem Reitlerem jsme probírali, o jakém tématu se v Česku dlouho netočilo, a narazili jsme na horníky. Já pak přišel s románem Ivana Landsmanna Pestré vrstvy, kde se působivě píše právě i o tragédii na Dukle, což nás v kombinaci s tím, že jsme o ní nikdy neslyšeli, zaujalo, a rozhodli jsme se téma dál zkoumat. Odjel jsem proto do Havířova na schůzi klubu hornických důchodců.

Většina těch starších pánů na mě zpočátku hleděla dost nedůvěřivě. Naštěstí se mě jeden z nich ujal, vybavil mě knížkami, které sami vydávají, a já začal jezdit do Havířova pravidelně. Tím se mi podařilo získat jejich důvěru a dostat se i k lidem, kterých se tragédie na Dukle dotkla přímo – k horníkům, kteří tam tenkrát pracovali, k ženám, jež tam ztratily manžele, a k dětem, co tam přišly o otce.

Který z jejich příběhů se vás dotkl nejvíc?

Mluvil jsem s pánem, který dostal za podíl na tragédii podmínku. Kladlo se mu za vinu, že hned na začátku, když první horníci ucítili zápach z pálící se gumy, při pátrání po jeho zdroji někde špatně odbočil a neodhalil ho. Dodnes žije s tím, že kvůli němu umřelo 108 lidí. Velká část z nich byli jeho kamarádi a on pak jako záchranář z dolu vynášel jejich mrtvá těla. Neměl to jednoduché, bylo to stigma. V Havířově potkával vdovy a sirotky po mrtvých, navíc měl v té době těhotnou ženu, která to celé těžce nesla. Bála se, že ho zavřou. Nedá se přitom určit, jestli něco zavinil, možná že kdyby se k tomu ohni dostal, zemřelo by naopak o jednoho člověka víc.

Strašné je, že ho vedení dolu, když se obnovoval provoz, poslalo za trest pracovat přímo do osmé sloje, kde zemřela většina obětí. Seděl jsem u toho pána v kuchyni a on mi začal vyprávět, jaké to bylo. Chodil po dole coby technik sám. Přičemž věděl, kde předtím ležely mrtvoly jeho kamarádů. A najednou mi říká: „Byly tam situace, kdy na mě mluvili… Vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat.“ A jeho manželka se na něj nevěřícně podívala: „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ A on: „Neřekl jsem to nikdy nikomu. Ty jsi měla nervy nadranc. A kdybych to pověděl chlapům v práci, mysleli by si, že jsem se zbláznil.“

Mohl byste shrnout, co se 7. července 1961 na Dole Dukla událo?

Začalo to tím, že byla Dukla coby jeden z nejlepších dolů v revíru vybrána, aby se na ní zavedl pětidenní pracovní týden, což byla v té době novinka. Zároveň se ale nezmírnila norma na vytěžené uhlí. Za pět dnů se muselo narubat stejné množství jako předtím za šest. Vedení dolu se proto rozhodlo otevřít nový velkokapacitní porub: jedenáctou sloj, díky níž se měla norma bez problémů splnit. Báňský úřad jim však kvůli špatnému větrání a nedostatečně navrženým bezpečnostním prvkům vypracovaný projekt na zahájení těžby neschválil. Vedení dolu to ale ignorovalo. Záměr byl zlepšit větrání a dobudovat bezpečnostní prvky až po zahájení těžby, za pochodu.

Dalším problémem bylo, že z člověka, který na Dukle odpovídal za větrání šachet, udělali výrobního inženýra a místo něj dosadili nezkušeného ekonoma, který větrání nerozuměl. Báňský úřad znovu protestoval. Dělnický ředitel Dukly ale prohlásil, že to nevadí, a za toho ekonoma se osobně zaručil. V té době byl obrovský nedostatek inženýrů.

Pár dní před tragédií byl mezi jedenáctou a osmou slojí vyražen kvůli odvětrávání spoj. Ten nebyl zakreslen do map a nebyly v něm postaveny betonové izolační protivýbuchové dveře, jen dřevěná zástěna. To pak sehrálo zásadní roli při šíření kouře a jedovatých zplodin.

7. července začal kolem jedné hodiny odpoledne v jedenácté sloji hořet pásový dopravník. Jak k tomu došlo, není jasné. Existují dvě verze. My jsme ve filmu po užili tu neoficiální, která vycházela z rozhovorů s pamětníky. Elektrikáři, kteří připravovali dopravník k provozu, spěchali na konci směny ke kleci a na dopravníku se svezli. To se tenkrát dělalo běžně. Po sesednutí dopravník nevypnuli, ten se za drhl a třením vznikl požár.

Robert Mikluš ve filmu Dukla 61

Foto: Česká televize/Mikuláš Křepelka

V 16.15 volal první havíř na dispečink, že cítí zápach po spálenině. Jenže to byl dost svérázný typ, vynášel záchody a nikdo ho nebral moc vážně. Dispečer byl navíc ve své funkci jen týden, neměl důl prochozený a myslel si, že si z něj chlapi dělají srandu. Hlášení si nicméně zapsal, a když za ním o půl páté dorazil onen výrobní inženýr, tak s ním vše konzultoval. Dvojice ale nakonec dospěla k závěru, že o nic závažného nepůjde. „Hovnař“ totiž volal z místa, kde se často samo vzněcovalo uhlí, takže tam pořád něco smrdělo. Inženýr dokonce odjel autem do města. Vzápětí začali zezdola volat další havíři. Kdyby se v tu chvíli do dolu hodil merkaptan, sirovodík, který všem signalizuje, že mají okamžitě vyfárat, asi by nikdo neumřel. To se nestalo a dispečer přivolal báňskou záchrannou službu až po páté hodině, kdy už bylo zaděláno na obrovský průšvih.

Prvními oběťmi bylo osm učňů a dva horníci, kteří připravovali jedenáctou sloj na zahájení provozu. A kouř se rychle šířil dál, oním průduchem, který nebyl v mapách, do osmé sloje. V ní se právě nacházelo 98 havířů. Ti situaci podcenili, nespěchali – a záhy zjistili, že jsou v pasti. V šest hodin už někteří z nich volali na dispečink, že jsou přiotrávení a nemůžou se hýbat.

Pravděpodobně někdy v tu dobu se skupina asi třiceti havířů navzájem pozabíjela ve rvačce o hadici se vzduchem. Našli je pak s bodnými ranami. Přitom to byli parťáci, kteří spolu každý den pracovali, chodili na pivo, jejich rodiny se přátelily. Hrůza.

Záchranáři se pokoušeli najít v postižených oblastech ještě někoho živého. Marně. V dole bylo nedýchatelno a nebylo vidět na krok. Podařilo se jim ale lokalizovat ohnisko požáru v jedenácté sloji a chtěli ho uhasit. Kvůli nedobudovaným bezpečnostním prvkům to však nešlo. Přímo na místě místo vody vycházela z trubek jen pára a záchranáři museli vodu nejdřív nějak přivést dolů. Jakmile se to podařilo, došlo k závalu. Zvedla se vlna uhelného prachu a kvůli vysoké koncentraci metanu hrozil výbuch. Záchranáři se proto o půl dvanácté rozhodli omezit přívod kyslíku k ohni tím, že osmou a jedenáctou sloj zazdí. V ten moment už asi nikdo nepochyboval, že všech 108 pohřešovaných horníků je po smrti. Stejně to ale muselo být těžké rozhodování. Mrtvoly havířů začali vynášet až za deset dní. To ještě některé jejich manželky doufaly v zázrak.

Selhání se tam stalo několik. Kdybych měl označit jednoho viníka, řekl bych, že jím byl systém, který nutil vedení dolů k maximalizaci těžby za každou cenu.

Odsouzených bylo víc. Dispečer s výrobním inženýrem dostali čtyři, respektive tři a půl roku nepodmíněně. Ostatní podmínky.

Vy jste kromě psaní scénáře k Dukle 61 spolurežíroval i dvojici dokumentů Černé zlato, které ČT zařadila na dva nejbližší pondělky a z nichž mimo jiné vyplývá, jak silný vztah mají horníci ke své profesi…

Extrémně se identifikují se svým povoláním. Dá se to srovnat asi jen s vojáky. Hornictví je silnou součástí jejich identity. Jsou velmi hrdí na to, že dokázali zvládnout tak nebezpečnou a vyčerpávající dřinu, kde šlo o zdraví i o životy. V dokumentech jsme se snažili postihnout, jakým způsobem se na severní Moravě žilo hlavně v padesátých a šedesátých letech a taky divákům přiblížit zapomenuté politické procesy s báňskými inženýry z roku 1952, kdy byli k trestům smrti a dlouholetým žalářům odsouzeni naprosto nevinní lidé.

Součástí hornické profese byl za minulého režimu vysoký společenský status, s nímž se pojily peníze i bydlení. Jak vámi oslovení pamětníci dnes vnímají naopak ten statusový propad, který přišel s rokem 1989?

Pro ně je porevoluční vývoj zklamáním, je z nich cítit hluboká beznaděj. Minulý režim těžbu dotoval a po revoluci už to nebylo udržitelné. Hodně dolů bylo vytěžených a další těžba v nich byla nerentabilní. A tak se začaly zavírat. Podobná situace nastala v sedmdesátých a osmdesátých letech v západní Evropě. Tam to bylo o to horší, že se doly zavřely najednou a bez práce se v jednom okamžiku ocitly statisíce lidí. U nás se propouštělo postupně. Jenže se zároveň neřešilo, co bude s propuštěnými dál. Až teď se stát snaží na Ostravsko pomocí dotací z Evropské unie přitáhnout zaměstnavatele, kteří by v regionu vytvořili nové pracovní příležitosti.

Pro většinu horníků, s nimiž jsem mluvil, je hlavním viníkem všeho zla samozřejmě Zdeněk Bakala, který si z Ostravsko-karvinských dolů i z hornických bytů udělal byznys. Já bych se ale spíše ptal po politicích, kteří dovolili, aby podobný podnikatel přišel a bez ohledu na zájmy lidí doly a vlastně celý region vydrancoval. Což je téma, které by si zasloužilo celý další dokument.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků