Je to hra s časem, říká fotografka, která se věnuje urbexu

Pro klauzurní práci do školy jsem potřebovala fotografický soubor. V té době mě nadchnul bývalý vojenský výcvikový prostor v Milovicích, který je dnes částečně zdemolovaný. Pak mě napadlo, že podobných objektů bude víc. Tak jsem začala hledat a objevovat čím dál zajímavější místa. To téma mě pohltilo, fascinovalo mě, že si ty domy příroda pomalu bere zpátky. Je v tom taky dobrodružství, adrenalin, sport, cestování, dozvídání se… Tehdy jsem věděla asi o pěti dalších lidech, kteří se tady urbexu věnují. Později se to rozjelo, ale těch aktivních je pořád pouze pár desítek. Většinu jen baví naši práci sledovat a místa sami nevyhledávají.

Lidi to nadchlo. Hodně za to mohou vyhledávače a název Opuštěná místa. Jinak se spíš ptají, kde které místo je, než aby posílali tipy.

Jsou taková, která si popularitu zaslouží, třeba kostel v Lukové, kde jsou v lavicích sádrové sochy, návštěvníci na něj mohou dobrovolně přispět. Ale jinak mám spíše špatnou zkušenost – pokud se informace o místu dostane mezi lidi, zpravidla to tam strašně rychle zchátrá. Příkladem je penzion Nimrod v Mariánských Lázních. Má nápis přímo nad vchodem, není těžké ho najít – a od té doby, co se na internetu objevily jeho fotky, ho lidé postupně demolují.

Pomáhají vyhledávače, dáváme si tipy mezi sebou, hodně se toho nalezne přímo na cestách.

Plánujeme trasu i s patnácti místy na den, protože třeba půlka nevyjde. Když někam jedeme, nikdy nevíme, zda to místo bude přístupné, zda se tam dokážeme dostat, jestli ta budova vůbec ještě stojí, jestli nás nechytnou… Jinak se vždy musí jednat o opuštěnou nebo nevyužívanou stavbu. Historii si obvykle zjišťuju až zpětně, poté, co jsem v tom objektu byla. Většinou nás necestuje moc najednou. Když je nás víc, je to problém – zaprvé nejsme nenápadní, což je u focení v místech, kam se nesmí, důležité, zadruhé si pak sami na těch fotkách překážíme. Jezdím se stálou partou lidí, fungujeme společně, známe se, víme, že se můžeme v případě potíží spolehnout jeden na druhého.

Kde jsou kamery, ochranka… Standardně to jsou asi továrny – jde o strašně rozsáhlé prostory, dobře hlídané, bývají tam i čidla. Naposledy nás chytli v Belgii v opuštěné vile, protože majitel viděl, jak do ní lezeme rozbitým oknem. Přijela policie a ten majitel řekl, že jsme to okno rozbili, což nebyla pravda. Nakonec jsme mu ho ale raději zaplatili, aby se situace nekomplikovala. Ve výsledku to dopadlo úžasně – policisté chtěli vidět naše fotky a nakonec nám dali tipy na další lokality.

První půlhodinu mám obavy, že nás mohl někdo vidět. Jakmile ale během těch prvních třiceti minut nedorazí policie nebo nepřijde hlídač, dál už se většinou nic nestane…

Ne, spíš chodím s otevřenou pusou a říkám si, jak je to hezký. Vůbec nejsem schopna vytáhnout foťák a až po chvíli mi třeba dojde, že jsem prošla půlku objektu a nic nevyfotila, protože se jen kochám. Už se taky stalo, že nás vykázali a já neměla jedinou fotku.

Je to hra s časem, u nás bohužel platí, že co není hlídané, zabezpečené, je zničené. Čím víc na západ, tím je to lepší. Ve Francii a Belgii neexistuje, že by lidi třeba vytrhávali kabely ze zdí opuštěných domů, jako se to děje zde…

Většinou se snažíme vše nechat, jak to je. Jen nechceme fotit skládku, takže odstraňujeme plastové lahve a jiný nepořádek po předešlých návštěvnících. Ale jinak záběry nearanžujeme.

Běžně se přelézají ploty nebo zdi, slézají hromosvody, často také lezeme po stromech na střechu. Některé přístupy jsou dost šílené, takže už mám spoustu roztržených kalhot. Mnoho cest vede i sklepem. Na druhou stranu, když je místo jednoduše přístupné, tak mě to nebaví. Člověk si to musí zasloužit, vydobýt, něco pro to udělat.

Základem je při urbexu slušné chování. Prostě se chovám podle zásady – není to moje, tak to neseberu, nezničím. Pokud není v objektu už rozbité okno nebo nějaká jiná volně přístupná cesta dovnitř, tak si interiér prostě nenafotíme. Nikdy nevytváříme nové vstupy.

Byl to opuštěný zábavní park v Berlíně. Lezli jsme tam přes plot v šest hodin ráno, byla mlha a všude vrzaly atrakce, ruské kolo se samovolně ve větru otáčelo. Byli jsme tam brzy, takže ochranka ještě spala. Teď, co vím, už je většina atrakcí pryč, zůstalo jen to kolo.