Hlavní obsah
Marie Heřmanová Foto: Petr Hloušek, Právo

Je to druh sociální kritiky, říká Marie Heřmanová o konspiračních teoriích

„Podstatný je pocit ohrožení – konspirace člověku začnou dávat smysl ve chvíli, kdy je jeho vlastní status quo ohrožen něčím, co nemá pod kontrolou,“ říká sociální a kulturní antropoložka Marie Heřmanová (36) ze Sociologického ústavu AV ČR, která se primárně věnuje fenoménu sociálních sítí.

Marie Heřmanová Foto: Petr Hloušek, Právo
Je to druh sociální kritiky, říká Marie Heřmanová o konspiračních teoriích

V souvislosti s pandemií koronaviru zažíváme vzestup různých konspiračních teorií. Čím se vyznačují?

Všeobecným konspiračním narativem je v euroamerickém prostoru spiknutí globálních elit, které chtějí tajně a postupně ovládnout lidstvo a využívají k tomu nástroje od organizace masové migrace do Evropy po koronavirus. Tímto prizmatem se pak vysvětlují aktuální události. Základ však zůstává stejný. Když se třeba podíváte na konspirační teorie, které kolovaly po roce 2015 ve spojitosti s migrací, a na ty dnešní, opakují se dokonce i jména lidí, kteří nás mají chtít ovládnout – jako George Soros nebo Bill Gates.

Zároveň je potřeba dodat, že spousta domněnek a teorií ohledně koronaviru bývá nálepkována coby konspirace, ačkoli jsou to spíše tvrzení takzvaně na hraně. To, že byl virus uměle vyrobený, unikl z čínské laboratoře a čínská vláda to ututlala, je něco, co je skoro nemožné vyvrátit. Ta možnost tu existuje, i když se většina odborníků shodne, že není pravděpodobná.

V extrémní situaci, ve které dnes nepochybně jsme, bychom proto měli být důslední ve vyvracení konspirací, ale také opatrní v tom, kdy tenhle pojem uplatníme – protože když se bude nadužívat, povede to zase jen k úbytku důvěry ve společnosti.

O konspiračních teoriích se hodně mluvilo v souvislosti s posledními americkými volbami.

Specifická kombinace Trumpova vládnutí, prezidentských voleb a pandemie, to jsou samozřejmě žně pro dezinformátory i šiřitele konspirací. Ve Spojených státech teď do sebe v podstatě všechny okrajové konspirační teorie pohltil QAnon (vyslovuj /kju:ə’nɒn/; zjednodušeně kjúenon – pozn. red.), založený mimo jiné na tvrzení o spiknutí satanistických pedofilů z řad demokratů i hollywoodských hvězd, co měli usilovat o Trumpovo svržení. Hnutí QAnon se formovalo několik let, postupně sílilo a pandemie se mu „hodila do krámu“, protože je vnímána jako další věc, prostřednictvím které chtějí elity lidstvo umlčet, aby „pravda“ nevyšla najevo.

I jeden z vůdců lednového útoku na Kapitol byl vyznavačem QAnonu.

Foto: Jose Luis Magana, ČTK/AP

Skrze pandemii se na tento narativ napojily rovněž antiočkovací konspirace a s nimi pro někoho možná překvapivě i spirituální a ezoterická komunita a komunita wellness influencerů, tedy lidí, kteří jsou bráni za autority v oblasti zdravého životního stylu a zabývají se kupříkladu jógou. Okrajově jsem tohle napojení konspiračních teorií na wellness komunitu a byznys na ni navázaný zaznamenala už i v Česku. QAnon je rovněž spojený s krajně pravicovou scénou, jejíž část má od začátku silné vazby na různá novopohanská hnutí, a skrze to zase právě na antiočkovací skupiny.

QAnon se tak v jistém smyslu stává něčím jako náboženstvím, případně životním stylem. Jde o hnutí, které dokáže vysvětlit v podstatě cokoli, a evidentně hodně lidem ta vysvětlení dávají smysl.

Jak se v tomto od USA liší Česko?

I u nás koronavirus propojil některé předtím oddělené komunity. Například omezení přítomnosti otců u porodu zmobilizovalo na sociálních sítích skupiny propagující přirozené porody, které zase bývají napojené na skupiny rodičů odmítajících očkování. Ale určitě se to neděje v takové míře jako v USA. Náš mediální prostor je mnohem menší a česká dezinformační média jsou v podstatě už „zavedená“, mají své publikum a do mainstreamu tolik neprosakují. Zároveň tu máme – na rozdíl od USA – pořád nějaké sdílené zdroje informací: typicky veřejnoprávní média. Když jsme zkoumali, jak se formují dezinformace u migrace, ukázalo se, že Českou televizi sledují skoro všichni – spousta lidí jí nevěří, nadává na ni, ale obsah jejího zpravodajství stejně zná.

Jaké okolnosti sehrávají roli v tom, kdo konspiračním teoriím propadne?

Výzkumy týkající se dezinformací ohledně migrace ukázaly, že tendenci je šířit rozhodně nemají pouze lidé s nižšími příjmy a vzděláním. Promítá se do toho spousta dalších faktorů: kupříkladu velikost bydliště a obecně ekonomicko-sociální kontext. Konspirace o organizované migraci, často spojené s nenávistí vůči migrantům, se nezřídka šířily tam, kde existovala zkušenost ztráty práce, kde zkrachoval místní zaměstnavatel, pak se postavila nová fabrika, ale ta se rozhodla zaměstnávat už jenom „levné“ Mongoly nebo Ukrajince a místní přišli zkrátka.

Marie Heřmanová

Foto: Petr Hloušek, Právo

Podstatný je pocit ohrožení – konspirace člověku začnou dávat smysl ve chvíli, kdy je jeho vlastní status quo ohrožen něčím, co nemá pod kontrolou. Zásadním faktorem pro pochopení, proč některé teorie a světonázory, které můžou vypadat nelogicky, získávají popularitu, je tak například chudnutí střední třídy, která se zuby nehty snaží držet nějakého standardu, ale je to pro ni čím dál těžší. Konspirace dávají lidem vysvětlení, že za zhoršující se situaci – vlastní i společenskou – nemůžou oni sami, ale někdo, na koho lze ukázat prstem. Můžou to být migranti, Soros, čínští vědci s umělým virem, farmaceutická lobby, co nás chce očipovat… Kdokoli, kdo má sice zvrácený, ale vysvětlitelný úmysl.

Dalo by se říct, že věříme konspiracím, protože jinak bychom museli uvěřit, že selhal kapitalismus – ale to by byla moc velká kognitivní disonance, to jde proti všemu, co se tady třicet let říkalo. Konspirace mohou lidem dávat paradoxně větší smysl.

Myslet si, že konspiracím věří lidé, co nemají dostatek informací a nejsou mediálně gramotní, je příliš zjednodušující. A z toho tedy bohužel taky vyplývá, že samotné zvyšování mediální gramotnosti nic nevyřeší, i když je to v podstatě jediný nástroj, o kterém se u nás mluví.

Obecně se má za to, že obsah konspiračních teorií je naprosto „mimo“, a tím pádem se jím obvykle podrobněji nezabýváme. Neměli bychom ale aspoň něco z toho, co se snaží o společnosti jejich zastánci sdělit, brát vážně?

Podle mě bychom na konspirační teorie měli nahlížet hlavně jako na sociální kritiku. Líbí se mi, jak o tom mluví folklorista a etnolog Petr Janeček – říká, že skrze konspirační teorie lidé poukazují na to, co je na světě špatně, a taky třeba hledají řešení, a to je přece v principu pozitivní věc.

Folklorista a etnolog Petr Janeček

Foto: FF UK

Navíc je důležité říct, že u spousty konspiračních narativů tolik nejde o konkrétní obsah jako spíše o nedůvěru v oficiální verzi událostí. Těch, kteří jsou absolutně přesvědčení, že covid neexistuje a jde jen o spiknutí elit, je asi celkem málo, ale těch, kteří mají pocit, že to není tak hrozné, jak se nám vláda snaží namluvit, a že se elitám hodí do krámu nás zavřít doma, bude podstatně víc. Nejde přitom nutně o šiřitele ani příznivce konspiračních teorií, pouze se kloní k nějakému vysvětlení reality, které pak konspirace může dotáhnout ad absurdum. To, že lidé ztratili důvěru v instituce a v média a nevěří oficiálnímu výkladu, je varovný signál, který musíme brát vážně.

Není nástup konspiračních teorií také důsledkem postideologické, individualizované společnosti? Jak moc člověk potřebuje kolem sebe podobně naladěnou, semknutou komunitu, kterou dříve byly vícegenerační rodiny, spolky či odbory, a nějaké soudržné vyprávění, jež by dávalo životu smysl, jako je náboženství nebo politická ideologie?

To, co považujeme za „tradiční“, je obvykle spíše kulturní konstrukt, než že by nutně šlo o něco, co je tady s námi přirozeně odjakživa, a tedy musí nutně zůstat i nadále. Takže bych si netroufla tvrdit, že konspirační teorie dnes něco nahrazují. Určitě reagují na nějakou potřebu ve společnosti, to je pravda. Pro některé lidi to může být potřeba komunity. Ale také to může být nějaká úplně nová potřeba, co ještě před deseti lety ve společnosti neexistovala, protože vznikla reakcí na život ve světě sociálních sítí a informačního přetlaku, který tu máme teprve pár let.

Důležitou roli v šíření konspirací sehrávají právě sociální sítě. Které jejich funkční logiky tomu nahrávají?

Kromě obecného principu, kdy nám umožňují se rychle a efektivně propojit s lidmi, s nimiž nemáme společného nic jiného než třeba odpor proti očkování, je důležité si uvědomit, že informační toky na sociálních sítích řídí algoritmy, které mají vlastní agendu: chtějí nás kvůli zisku udržet u obrazovky. Když tohle někde řeknu, začnou se proti tomu ostatní hned vymezovat, prý dělám z lidí roboty bez vůle, říkám-li, že je řídí algoritmus. Opět jako by pro nás bylo složité přijmout, že nemáme věci pod kontrolou.

Přitom YouTube umí divákovi nejen nabídnout něco, na co se bude chtít dívat, ale umí mu ta videa poskládat za sebou tak, aby se díval stále dál, což je známé jako efekt králičí nory. Neznamená to, že je divák slaboch, když podlehne, je prostě jenom člověk. Je pro něj těžké se manipulaci ze strany vyspělé umělé inteligence ubránit.

No a když je cílem nás co nejdéle udržet přilepené u obrazovek a konspirační videa v tomhle ohledu fungují, bude je ta umělá inteligence logicky šířit co nejvíc. Právě tohle pomohlo QAnonu.

Nechci zjednodušovat, za šířením konspirací je spousta faktorů, které nemají se sociálními sítěmi nic společného – ale je to dílek skládačky, který pořád ještě podceňujeme.

Jaké další společenské dynamiky sociální sítě posílily?

Sociální sítě toho změnily skutečně mnoho. A dotýká se to i lidí, kteří se na nich nepohybují. Logika sociálních sítí ovlivňuje estetiku, vkus, spotřebu, naše vyjadřování, vytvořila nové pracovní pozice a jiné zrušila, zásadně proměnila mediální trh a způsob distribuce informací obecně. V podstatě už nelze žít mimo jejich dosah.

Pro mě je nejzajímavější jejich takzvaný aspirační aspekt: díky sociálním sítím máme okamžitý přístup k řadě životních stylů, identit, které vypadají, že jsou na dosah ruky. Je mnohem jednodušší než kdy dřív prezentovat svůj život tak, že vypadá jako ze škatulky, že splňuje všechny normy, kterými dnes poměřujeme „dobrý život“. Ale funguje to zároveň tak, že sociální sítě paralelně ty normy přeformulovávají, čímž samy spoluvytvářejí představu, co to „dobrý život“ je.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků