Hlavní obsah

Je to dokonalé médium, říká o filmu islandský režisér Hlynur Pálmason

Svůj celovečerní debut Zimní bratři natočil v Dánsku, kde studoval. Jeho novinka Bílý bílý den pak vznikla na Islandu, kde vyrostl. Příběh vdovce, který zjišťuje, že o své ženě nevěděl všechno, doprovodil islandský režisér Hlynur Pálmason (1984) na festival do Cannes i do Karlových Varů. A dnes emotivní drama vstupuje také do českých kin.

Je to dokonalé médium, říká o filmu islandský režisér Hlynur Pálmason

Váš debut Zimní bratři objel řadu festivalů a získal cenu dánských kritiků za nejlepší snímek. Dodal vám jeho úspěch sebedůvěru?

Nepotřeboval jsem to, já mám důvěru přímo ve své filmy. Hned jak jsem dodělal Bílý bílý den, měl jsem z něj dobrý pocit. Když ho teď ukazuju lidem, jsem úplně v klidu.

Jak jste během cestování se Zimními bratry stihl natočit Bílý bílý den?

Zas tolik jsem s nimi necestoval, často jsem za sebe vyslal někoho jiného ze štábu. Bílý bílý den jsem měl v hlavě už od roku 2013 a nejprve jsem dva roky pracoval na prologu, v němž ukazuju měnící se roční období. Prolog mi připomínal, že už na tom filmu opravdu dělám a že se musím snažit.

Váš debut vznikl v Dánsku. Plánoval jste Bílý bílý den už od začátku jako islandské drama?

Chtěl jsem se vrátit ke svým kořenům a k rodnému jazyku. Natáčeli jsme ve městě, kde jsem vyrostl a kde to znám jako své boty. Dokonce jsem se tam s rodinou kvůli filmu přestěhoval a pořád tam bydlíme, hlavně kvůli dětem. Jako malý jsem měl na Islandu hodně svobody, která mi prospěla, a chtěl jsem, aby něco podobného zažily i ony.

Hlynur Pálmason

Foto: KVIFF

Ve vaší novince hraje velkou roli vnučka hlavního protagonisty…

Inspirovala ji moje dcera. Jsou stejně staré, při psaní té role jsem na svou dceru myslel – a nakonec si ji ve filmu i zahrála.

Neřešil jste potom rozpor mezi úlohou režiséra a otce, který chce své dítě chránit? Zvlášť ve scénách ke konci, kdy se k ní dědeček nechová zrovna hezky?

Ona je chytřejší než já, má moudrou duši. Už jsme spolu točili nějaká videa a malovali obrazy, dělat spolu film působilo naprosto přirozeně. Máte pravdu, že některé scény bylo obtížně vytvořit, ale Ída vzala tu práci velmi vážně, záleželo jí na tom, aby se film povedl. Navíc ona mě dobře zná, i mé nejhorší stránky, stejně jako můj štáb, se kterým točím opakovaně. Vím, že na své blízké můžu tlačit, aniž bych jim ublížil.

Snímek uvozuje citát o bílém dni, kdy na Islandu mohou živí mluvit s mrtvými. Kde jste ho našel?

V jedné knize, ale neví se, kdo je autorem. Několik let jsem pracoval na fotografické sérii nazvané Bílý den, která zachycovala onen klimatický jev, kdy na Islandu nebe a země zmizí a všechno je bílé. Začal jsem v té bílé na fotkách hledat a přišlo mi, že se v ní skrývá prostor pro film. Pojmenoval jsem si ho tak, že jsem do názvu přidal ještě jednu „bílou“, ta repetice se mi zalíbila: Bílý bílý den. A hledal jsem dál. Často mám pocit, že když na něčem pracuju, najednou se s tím začne spojovat řada věcí z mého okolí. Jako když máte dítě a všude kolem sebe najednou vidíte děti.

Jaké bylo natáčení na Islandu pro váš dánský štáb?

Myslím, že to pro ně byla unikátní zkušenost. Island byl součástí zážitku. Nicméně i v Dánsku jsem štáb izoloval od okolí. Rád si lidi beru s sebou na jedno místo, ze kterého nemůžou denně odjíždět domů za rodinou. Líbí se mi, když jsme všichni pořád spolu. Můžete se pak hlouběji ponořit do projektu – a taky si lidi nestěžují, když točíme přesčas. Řekl bych, že se jim na Islandu líbilo.

Proč jste vlastně z Islandu předtím odešel?

Sice tam máme filmovou školu, ale studium trvá jen dva roky, za které tu profesi nestihnete úplně rozpitvat. A tak jsem šel studovat do Dánska. Chtěl jsem mít čas ponořit se do kinematografie dostatečně hluboko, najít si svůj styl. A taky mě lákala spolupráce s dalšími filmaři. Před školou jsem natočil dva krátké snímky, ale nedopadly, jak jsem chtěl. Praktická rovina natáčení pro mě byla příliš těžká. Potřeboval jsem spolupracovníky, kteří mi pomůžou tu tíhu unést.

Jak moc vám s hlavní postavou Bílého bílého dne Ingimundurem pomohl její představitel Ingvar Sigurðsson?

Točil jsem s ním už svůj absolventský krátký film a oba jsme si tehdy říkali, že bychom spolu měli dělat znovu. Už v té době jsem měl tenhle projekt v hlavě a on hned souhlasil, že se chopí hlavní role. Psal jsem mu ji na tělo. Moc jsme ale o té postavě nemluvili, jen jsem ho trochu udržoval v obraze, stejně jako svůj štáb. Posílal jsem mu různé věci, on občas odpověděl. Poslal mi třeba píseň nebo obraz, který mu to připomnělo. Rád lidi zavčas zaháčkuju, začnou o tom filmu přemýšlet – a já je za to ještě nemusím platit.

Hlavní hrdina řeší dva vztahy: k mrtvé manželce, která mu zřejmě byla nevěrná, a živé vnučce.

Stříhali jsme scénu, kdy se Ingimundur dívá na videu, jak jeho malá vnučka zpívá – a o deset sekund později sleduje záběry, jak se miluje se svou ženou. Někdo by si myslel, že je divné to takhle spojovat, ale mně to přišlo přirozené. Rád jsem ty dva druhy lásky vyvažoval, tu bezpodmínečnou k dítěti a tu komplikovanou k ženě, kde je velmi tenká hranice mezi láskou a nenávistí. Chtěl jsem prozkoumávat obě zároveň.

Používáte i zajímavé juxtapozice slova a obrazu, například když Ingimundurův syn říká, že je nevěra normální, a do toho vidíme záběry auta, v němž se zabila Ingimundurova žena.

To nebylo v plánu, ve scénáři byly ty záběry na auto až po oné konverzaci. Ve střižně jsme to zkusili dát přes sebe – a najednou nám to nabízelo spoustu nových významů. Na natáčení se vždy pečlivě připravujeme, jedeme podle scénáře, ale zároveň se snažíme zůstat otevření tomu, co si snímek sám vyžádá.

Jak dobře znáte dopředu rytmus filmu, který u vás hraje významnou roli?

Pro mě zhlédnout film znamená prožít ho vizuálně a zvukově, jeho rytmus: hudbu, zvuky, pohyby postav a kamery, střih. Rytmus najdu už ve scénáři, pak se během natáčení ztratí a ve střižně se zase objeví. Podobné to bylo i u Zimních bratrů. Šlo o dost mnohoznačný film a chtěl jsem, aby diváky stimuloval, aby si ho prožili: mentálně i fyzicky. Nesnažím se lidem předat nějaké sdělení. Jde mi o zážitek, který se u každého diváka může lišit. Slyšel jsem poté, že jsou Zimní bratři chladný film. A zároveň, že je to film s hřejivým srdcem. Někdo ho považuje za extrémní art, někdo za něco mezi. Byl jsem rád, že se vymyká, že si ho každý divák musí sám zařadit.

Hlynur Pálmason: Bílý bílý den

Foto: KVIFF

Nechci točit chladné provokace, připadá mi ovšem důležité ukázat i temnotu, nemám rád sentimentální filmy. Hledám rovnováhu: mezi temnotou a světlem, chladem a teplem, brutalitou a krásou.

Na jakých filmech jste vlastně vyrostl?

Mainstreamových. Až když mi bylo kolem dvaceti, narazil jsem na díla jako Stalker nebo Zvětšenina, u nichž jsem cítil, že mluví velmi osobním a inspirativním jazykem. Měla na mě obrovský dopad. Poznal jsem, jakou může mít film sílu, a došlo mi, že se mu chci věnovat. V té době jsem už maloval, byl jsem taky posedlý skládáním obrazů a zvuku. Film propojuje obraz, zvuk a literaturu, výsledek pak sledujete v temné místnosti, vytváří zážitek. Je to tedy dokonalé médium – aspoň pro někoho tak obsesivního, jako jsem já.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků