Článek
Ale nebojme se, ani takovýto neúspěch nesvede lidstvo z vytoužené cesty. Když to nejde rychle, budeme se muset dál držet pomalejší varianty svého sebezničení. Oslabovat už tak oslabenou imunitu. Pomocí lokálních blackoutů se připravovat na blackout totální. A tak nějak podobně osvědčeně...
Nakladatelství Academia vydalo v zatím výtečně koncipované edici XXI. století esej Johna Lukacse (neplést s filosofem György Lukácsem) Na konci věku. Americký historik maďarského původu píše v první kapitole: Již dlouhou dobu jsem přesvědčen, že my lidé, lidé na Západě, žijeme téměř na konci věku, který začal zhruba před pěti sty lety.
Otázka zní: kdy a proč začal tento věk stárnout? Francouzští střelmistři, kteří se zasloužili o dobývání se do masivu novověku snad nejvíce, v tom mají jasno. Za všechny citujme Jeana Baudrillarda: Buď „TO“ ještě nezačalo, anebo k „TOMU“ již došlo. Dospěli jsme až na konec. Vše, co bylo metaforou, se již materializovalo a zhroutilo do reality. Toto je náš osud: konec konce.
Jenže my v Česku věříme jen tezím podloženým důkazy. Třeba když G. W. Lichtenberg (1742–1799) napsal: Umím si představit dobu, které naše náboženské pojmy budou připadat tak zvláštní jako naší době duch rytířstva. Tomu rozumíme a můžeme si odfajfkovat: Vyřízeno!
Takže co je pro nás důkaz, že má Lukacs pravdu? No samozřejmě to, že princ Charles navštívil cca týden před pokusem v urychlovači výtopnu na biomasu v Hostětíně na Uherskohradišťsku. Porazil tak na lopatky absurditu v legrácce Jana Vodňanského, která nás čtyřicet let rozesmávala: Královna Alžběta beseduje s traktoristy. Už to není směšné.
Naše ukotvení v absurditě se viklá čím dál víc, jsme na konci tohoto věku. I bez malého třesku.
