Článek
Bylo složité přesvědčit evropské tvůrce a herce, aby ve vašem filmu hráli sami sebe? Za všechny jmenujme Micheline Presle, Marii de Medeiros, Wima Wenderse či Emira Kusturicu.
Nebyl to problém, všichni se ztotožňovali s ideou scénáře, souhlasili, že se nebudou schovávat za postavy. Režiséři Angelopoulos, Kusturica, Schlöndorff či Wenders cítí, jak je důležité bojovat za evropskou kinematografii. Je to do jisté míry bitva jejich životů.
Kdy vlastně Hollywood ovládl evropská kina? Dá se nějak určit ten moment. A co bylo příčinou?
Do roku 1914 to byla Francie, kdo dominoval světové kinematografii. Společnosti jako Pathé či Gaumont. Ale v průběhu první světové války muselo mnoho Francouzů narukovat a zúčastnit se bojů, jejich průmysl, včetně toho filmového, to zásadně poznamenalo. A navíc se Evropa rozdělila, což znemožnilo celokontinentální distribuci. To byl ten okamžik, kdy začal Hollywood získávat převahu. Díky své technologické vyspělosti, ekonomické síle Spojených států a samozřejmě i výjimečným osobnostem typu Chaplina, Griffithe a dalších.
Proč lidé na hollywoodské filmy tolik chodí? Je za tím vábivost a svůdnost americké kultury? Kusturica její rozpínavost přirovnává k Římské říši.
Nejčastěji se argumentuje melting potem. Kultura vznikala ve Spojených státech pod náporem zkušeností imigrantů z celého světa a navíc je poměrně mladá. A tedy přitažlivá. Dalším důvodem je určitě schopnost tamních filmařů a producentů najít ty správné scénáře.
V Karlových Varech mluvil předseda hlavní poroty Ron Yerxa o tom, že marketingová oddělení přebírají rozhodující roli ve výrobě hollywoodských filmů.
Jistě, mají skvěle zvládnuté postupy, opřené o spousty peněz. Komunikační cesty ovládají na vysoce profesionální úrovni. Problémem je, že pod tlakem úspěchů hollywoodských strategií má filmový průmysl v jiných zemích tendenci napodobovat tamní výrobní způsoby. Možná i nevědomě je pro ně americký model jediným správným. Vždyť i celý ten kult hvězd byl do Evropy importován právě z Hollywoodu.
A také platí, že vždy, když se objeví nový typ média – rozhlas, televize, videokazety, DVD, internet, Hollywood se ho dokáže zmocnit jako první a jako první z něj vytěžit všechny podstatné výhody. Včas získat rozhodující podíl na trhu.
Vymezujete se proti Hollywoodu, ale dokážete říci proti čemu? Jak podle vás vypadá takový typický hollywoodský produkt?
Splňuje několik základní charakteristik: jde shrnout maximálně třemi větami, obsahuje alespoň jednu atraktivní složku, na které lze postavit jeho propagaci, jako třeba „hvězdné obsazení“ nebo „speciální efekty“. Jsou do něho investovány obrovské prostředky, najati skvělí a hlavně charismatičtí herci a herečky. Ale hlavně, jeho primárním cílem je rozptýlit publikum, a to bez ohledu na závažnost tématu. Hollywoodské filmy obvykle něco tvrdí, zato evropské spíše nabízejí otázky, zkoumají svět kolem, aniž by zároveň nutně dávaly odpovědi.
Americké scénáře jsou často konvenční, opírají se o jednoduché morální vzorce, jsou ovlivněny zaprděným puritánstvím. Jejich konec musí být logický a šťastný. Vždy přináší poučení, trochu jako v bajkách. Hrdina vítězí, padouch umírá. A ti, co hrdinovi nevěřili, taky žádného štěstí nedojdou.
Je nějaký způsob, jak můžeme, my Evropané, závalu Hollywoodem čelit? Váš hrdina v závěru filmu vyzývá výkřikem Zničte Hollywood! k ozbrojenému útoku...
Předně jde o peníze. Tvůrci a producenti se musí dostat k finančním prostředkům, lhostejno jestli je získají z privátních nebo veřejných zdrojů. Což je problém hlavně v zemích s menším trhem. Důležitá je i podpora lokální politické reprezentace. Ta může pomoci třeba povinným zvýšením podílu evropských filmů v národních distribučních sítích.
Evropa by také neměla napodobovat hollywoodský model výroby filmů. Měla by si uchovat svá specifika, originalitu a nabídnout publiku alternativu. Přesto na poli marketingu se musíme i my naučit vyspělejším způsobům komunikace.
S tím souhlasím, ale marketing by neměl zasahovat do obsahu. Jaké by měly být filmy samotné?
Heslo Evropské unie Jednota v rozmanitosti bych vztáhl i na kontinentální kinematografii. Klíč je v té rozmanitosti. Neměla by být do sebe zahleděná, lokální, ale otevřená výměně zkušeností s okolím. Evropské snímky staví na vysoké kreativitě, scénáře i formální postupy jsou invenční a nebojí se publikum překvapovat. To, že na ně diváci nechodí, je prostě proto, že se nedovědí o jejich kvalitách. Také proto, že nejsme tak otevření k druhým, jak bychom mohli, i na individuální úrovni.